Bolest moji hruď svírá,
zbyla v ní jen prázdná díra,
když řekl jsi, že chceš být sám.
A já tomu věřit mám?

Mám uvěřit příběhu,
že samotě za něhu
přednost dáš?
Za co mě máš?

Vážně chceš úplně sám žít
a nebo spíš s jinou být?
Mám z té představy strach,
kdo je naší lásky vrah?

Už mě prostě nemáš rád,
není tu dál o co stát?
Prý se dál nemám ptát
a pak se začneš smát.

Položíš na stůl klíč,
všechno je rázem pryč…
Slzy mám na tvářích,
slunce víc nezáří.

Ozvěna kroků tvých,
roztálo jako sníh…
deset let… nádherných…