Přeji vám do nového roku 2025 jen to nejlepší a hlavně hodně zdraví!!
========================================================
.
Kapitola 3
„Tak co máš dnes v plánu?“ zeptal se Fred, když zaparkoval sanitku. Právě předali posledního pacienta a tím jim skončila noční směna.
„Já se pojedu nejdřív domů vyspat,“ prohlásil Steve a vystoupil. „Odpoledne zajedu k mámě, slíbil jsem, že jí nakoupím. Co ty?“
Společně se vypravili do budovy, aby se převlékli do civilu.
„Taky se pojedu vyspat, večer mám rande,“ usmál se Fred.
„Prosím tě, nejsi náhodou ženatej?“ zvedl obočí Steve.
„Náhodou jsem. Taky mám rande s Lucy,“ zachechtal se. „Dostal jsem tě.“
„To teda jo,“ zasmál se Steve. „Kam půjdete?“
„Na večeři do Salvatore a pak někam tancovat. Malá je na víkend u babičky.“
„Tak to budete mít pré,“ pokýval hlavou Steve, „ale s tím Salvatore jsi mě inspiroval. Máma má zítra narozeniny, chci ji vzít na večeři.“
„No vidíš. To je skvělá restaurace, tam se jí bude líbit,“ řekl Fred, než zašli do šatny.
*
Když se převlékli, Fred vyrazil rovnou domů, zatímco Steve navštívil místní bufet, aby posnídal.
„Ahoj Steve, co si dáš?“ usmála se na něj prodavačka.
„Ahoj Peggy, něco k snídani. Jsem po noční,“ odpověděl Steve a očima vybíral, na co by měl chuť. „Určitě kávu.“
„Jasně. Bez cukru, s mlékem,“ Peggy se otočila ke kávovaru.
„Správně. A dám si k tomu šunkový sendvič se sýrem.“
Peggy mu ho dala na talíř a přidala konvičku s mlékem.
„Díky,“ Steve zaplatil a přesunul se k jednomu ze stolů.
Najedl se, dopil kávu a vstal, když spatřil naproti přes chodbu Summer. Odnesl nádobí, zamával Peggy a vyšel z budovy právě včas, aby ji viděl dojít k autu. Po cestě k tomu svému ji pozoroval a nakonec zachytil její pohled, než nastoupila. Sklonil mírně hlavu na pozdrav a ona jej opětovala. Zastavil se a na pár vteřin oční kontakt udržel. Neodvážil se ji oslovit.
Zůstal tam stát, i když už byla dávno pryč a srdce mu bušilo.
*
„Steve! Ty mě vůbec neposloucháš,“ zamračila se Daisy Robinsonová. „Kam neseš ten nákup?“
„Do kuchyně, ne?“ podíval se na ni Steve.
„Míříš ale do obýváku,“ zavrtěla hlavou a vzala mu tašku z ruky.
„Promiň, mami, jsem utahanej po noční,“ prohrábl si vlasy.
„Ty jsi nespal?“ zvedla obočí.
„Ale jo, spal. Pár hodin,“ pomohl jí vyndat nákup z tašky. „Je tam všechno, co jsi chtěla?“
„Je, děkuju,“ přikývla a zadívala se na něj. „Nevypadáš unaveně, Stevie,“ poplácala ho po tváři. „Nejsi zamilovaný?“
„Nevím. Asi ne,“ pokrčil rameny.
Daisy nandala jídlo na talíře a nesla je na stůl.
„Pojď se navečeřet,“ sedla si ke stolu a hned vstala. „Zapomněla jsem na příbory.“
„Seď,“ jemně ji stlačil do židle. „Přinesu je.“
„Jakto, že nevíš? To znamená, že jsi,“ navázala plynule na jeho odpověď a bleskla po něm pohledem, když začali jíst. „Kdo je to? Dočkám se někdy těch vnoučat?“
„Na babičku jsi ještě mladá,“ mrkl na ni. „Vždyť víš, jak to je.“
„Zítra mi bude šedesát, to se ti tedy povedlo,“ zasmála se. „Mám tak akorát věk na to, abych byla babička. A ty na to, aby ses stal tatínkem. A nezamlouvej to.“
„Ale jdi. Co ti na to mám říct? Viděl jsem ji třikrát v životě a z toho jednou pracovně.“
„Takže nějaká sestřička? Jaká je?“ vyzvídala Daisy.
„Ne, je to…, byla to pacientka. Je půvabná,“ pousmál se.
„Pacientka? Takže je nemocná,“ zatvářila se zklamaně.
„Není nemocná. Před třemi týdny potratila. Vůbec bych ti to neměl říkat,“ povzdechl si. „Neřeš to, mami, ona o mě nemá zájem.“
„Ale! Jak to můžeš vědět? Kdy ji zase uvidíš? Není zadaná?“
„To fakt nevím. Dneska jsem ji náhodou zahlédl v nemocnici a ani jsem s ní nemluvil.“
Steve odnesl talíře do myčky a začal do ní skládat špinavé nádobí.
„Mrzí mě, že jsi s ní nemluvil,“ stiskla mu rameno. „Víš, měl by sis dát život do pořádku,“ řekla jemně. „Nebo z tebe nakonec bude zatrpklý starý mládenec. Máš srdce plné bolesti. Staráš se víc o druhé, než o sebe.“
„Promiň,“ otočil se k ní, „nechtěl jsem být nevrlý.“
„Já vím,“ pohladila ho po tváři a usmála se. „Mám o tebe starost.“
„Máš pravdu. Dám si život do pořádku,“ kývl. „A zítra tě vezmu na večeři, tak si připrav parádní šaty. Musíme oslavit to tvoje jubileum.“
„Opravdu? Kam půjdeme?“
„Do jedné italské restaurace. Salvatore, říká ti to něco?“
„Jo, to teda říká.“
Zahřálo ho u srdce, když se její obličej rozzářil. „Bezva. Vyzvednu tě zítra v půl sedmé. A pořádně se na to vyspím, slibuju,“ poplácal ji po paži. „A teď už musím mazat do práce.“
„Dobře, jen běž.“
Když odešel, dívala se s úsměvem z okna, dokud neodjel.
*
Summer převzala od Ricka objednávku a odnesla ji ke stolu v rohu. Když se vracela s prázdným tácem, do restaurace vešel mladý muž se starší paní. Zamračila se, protože ho okamžitě poznala.
On mě snad pronásleduje.
„Summer!“ volal na ni Peter z kuchyně.
„Už jdu,“ zamířila k okénku a převzala od něj talíře. „Promiň.“
„Za to si nic nekoupím. Lidi čekají na jídlo,“ zamračil se. Bůh ví proč, tenhle člověk ji neměl rád.
Doručila talíře na stůl a všimla si, že Steve už sedí u stolu. Vzala z baru dva jídelní lístky, nadechla se a přistoupila k nim.
„Dobrý večer, co vám mohu přinést k pití?“ zeptala se s úsměvem a podala jim menu.
Paní pohlédla na Stevea a ten zvedl zrak. S úžasem se díval do tváře Summer. Vlasy měla stažené do ohonu, což dávalo vyniknout jejím půvabným rysům a krásným očím.
„Dobrý večer, slečno Hallová, netušil jsem, že tu pracujete.“
„Jsem Summer. Svět je malý,“ pousmála se, jak ji pobavil jeho úžas.
„Moje maminka má dnes narozeniny, doporučila byste nám nějakou specialitu?“ zeptal se, když se mu vrátila řeč.
„Všechno nejlepší a hodně zdraví, paní Robinsonová,“ věnovala Daisy úsměv.
„Děkuji,“ řekla Daisy.
Summer se obrátila ke Steveovi. „Dnešní specialitou jsou lehce obalovaná smažená kuřecí prsa s mozzarellou a tomatovou omáčkou.“
„To zní dobře. Tak dvakrát, prosím. A láhev nějakého kvalitního šampaňského.“
„Ano, to přinesu hned. Jakou si budete přát přílohu k tomu jídlu? Mohu nabídnout špagety, ale k tomuhle bych spíš doporučila salát, nebo hranolky.“
„Já si dám hranolky, co ty, mami?“ odtrhl oči od Summer.
„Já taky.“
„Tak dvakrát hranolky.“
„Něco jiného k pití kromě šampaňského?“
„Asi colu, kávu si dáme potom,“ podíval se na maminku, ta přikývla.
„Dobře, hned to bude.“ Summer se vzdálila, nadiktovala Rickovi nápoje a Peterovi objednávku jídla.
„Vy se znáte, Steve?“ zeptala se zvědavě Daisy.
„Ano, mami, to je ta pacientka,“ odpověděl Steve a sledoval Summer. Její drobná, štíhlá postava se pohybovala mezi stoly, jako by tančila. Měla na sobě černé tričko a minisukni s bílou krajkovou zástěrkou, ve které vynikaly její krásné dlouhé nohy. Přiléhavé tričko zdůrazňovalo pevné poprsí… tak akorát do ruky… Něžně se usmál.
„Steve! Na co myslíš?“ Zaslechl maminčin hlas a podíval se na ni.
„Promiň, co jsi říkala?“
„Že je krásná,“ zavrtěla hlavou. „Jsi zamilovaný. Poslyš, Steve, říkal jsi, že potratila. Není vdaná? Já vím, že jsi ji oslovil ‚slečno’…“
„Není vdaná, když je slečna. Opravila mě, když jsem jí říkal ‚paní‘. Ty máš starosti.“
„Já? Vždyť jí máš plnou hlavu. Mám oči,“ pronesla nesouhlasně.
Steve neodpověděl a jeho pohled se vrátil k Summer, která jim přinášela pití. Postavila sklenici nejdříve před Daisy, nalila do ní colu a postavila láhev vedle ní, pak totéž opakovala u Stevea.
„Děkujeme, slečno,“ řekla Daisy, když viděla, že se její syn nezmůže na slovo. „Koukej si říct o telefon, Stevie.“ Dodala, když Summer odešla.
„Proboha, mami, hlavně se do toho nepleť,“ Steve si nervózně zastrčil pramen vlasů za ucho.
„Dobře, už mlčím, ale přestaň na ni tak zírat,“ Daisy se napila.
Summer jim přinesla v chladící nádobě láhev šampaňského. „Přejete si ji otevřít hned? Jídlo bude za chviličku.“
„Ano, prosím,“ přikývl Steve.
„Jen přinesu skleničky.“
Steve se za ní díval a v duchu si opakoval, že je v restauraci. Bylo mu trapné, že je takhle obskakuje, ale věděl, že je to její práce.
Za chviličku byla zpátky se dvěma skleničkami. Pozoroval ji, jak zručně rozbalila hrdlo láhve, odstranila drát a v mžiku v ruce držela špunt, jen to mlasklo. Nalila jim do skleniček, láhev zazátkovala univerzálním uzávěrem a vložila zpátky do chladící nádoby.
„Děkujeme, Summer,“ usmál se.
„Není zač.“
Vzdálila se. Byl to zvláštní pocit, když ho viděla sedět tady v restauraci. Na jednu stranu jí jeho přítomnost připomínala to, co se jí stalo před třemi týdny, tu zoufalou bezmoc, když ztratila to, na co se několik týdnů těšila. Na druhou stranu to byl příjemný člověk, imponovalo jí, že přivedl maminku do restaurace, aby s ní oslavil její narozeniny. Lichotily jí jeho obdivné pohledy, které cítila na dálku. Líbil se jí. Vzpomínka na Paula ji ovšem vrátila nohama na zem.
Po večeři jim přinesla kávu a Steve ji požádal o účet.
„Tady to je,“ položila talířek s ubrouskem a účtem na stůl. „Děkuju, že jste nás navštívili, a přeju příjemný zbytek večera.“
Odcházela od nich, když ucítila dotek na paži. Zastavila se a podívala se na něj.
„Summer, počkej,“ hned ruku stáhl. „Myslíš, že bych tě ještě někdy mohl vidět? Jinak než pracovně?“
„Já nevím,“ podívala se mu na něj a výmluvně se rozhlédla.
„Chápu,“ přikývl. „Je tady moc očí. Když ti nechám na tom talířku číslo, ozveš se mi někdy?“ Nečekal na odpověď. „Nemusíš mi odpovídat. Nechám ho tam. Každopádně děkuju za dnešní večer.“
Vrátila se k práci a přitom pozorovala, jak paní Robinsonová vylovila z kabelky tužku a jak Steve píše své číslo na ubrousek.
Když odešli, vzala talířek a než ho donesla do pokladny Rickovi, vzala ubrousek a schovala ho v kapse zástěry.
*
Summer se zastavila na hřbitově, vyměnila zvadlé květiny za čerstvé a rozhodla se, že o víkendu sem zasadí nějaké trvalky. Pohladila náhrobek a zvedla se. Než opustila hřbitov, vedle brány hodila do kontejneru papír se zvadlými květinami. Když vyšla, spatřila na ulici Stevea, jak nasedá do auta. Couvla zpátky, aby ji neviděl, a počkala, než odjel.
Pak zamířila ke svému autu a zahanbeně si uvědomila, že mu za celý týden nezavolala. Nevěděla, proč cítí vínu, nebylo přece její povinností mu volat. Vypadal jako milý člověk, jenže to byl Paul ze začátku taky.
Nastartovala a zamířila do práce.
*
„Poslyš, zítra slavím narozeniny. Přijdeš?“ zeptala se Lucy, když v sedm skončila a chystala se domů.
„Já nevím,“ pokrčila nerozhodně rameny Summer.
„Nebuď takový samotář. Aspoň konečně poznáš mého Freda. Damon taky slíbil, že přijde,“ podívala se na něj přes bar. „Platí ten zítřek, nebo ne?“
„Jasně. Domluvil jsem se s Rickem, že mu to tady v pět předám,“ Damon k nim přešel. „Jdeš taky?“ kývl na Summer.
„Právě se ji snažím přemluvit,“ usmála se Lucy.
„Kromě Damona tam nebudu určitě nikoho znát. Jen bych ti to kazila,“ namítla Summer.
„Tak se aspoň seznámíš s novými lidmi. Bude to fajn. Fred dnes odvezl Amy k mámě, takže to bude nerušená zábava. Spousta jídla, pití a muzika. Uděláš mi radost,“ zaprosila Lucy.
„Vždyť pro tebe nemám ani dárek a dneska tu jsem do půlnoci…,“ odporovala Summer.
„S dárkem si nelam hlavu. Stačí, když přijdeš,“ prohlásila rozhodně Lucy a naklonila hlavu na stranu.
Summer se podívala z Lucy na Damona, který se potutelně usmíval, a zpátky na Lucy. „Tak dobře, na chvíli se zastavím,“ svolila nakonec.
„Bezva! Díky. Začínáme v šest,“ vydala se přes restauraci ven. „Budu se těšit. Tak zatím.“ Když procházela kolem výlohy, ještě jim zamávala.
Summer ji sledovala, dokud její blonďaté vlasy nezmizely za rohem a povzdechla si.
„Trocha povyražení ti neuškodí,“ řekl Damon při pohledu na její nenadšený výraz.
„To asi ne,“ podívala se na něj. „Ještě že tam budeš aspoň ty.“
„Budu ti dělat garde,“ usmál se a zahýbal obočím.
Summer se rozesmála. „Hned se cítím líp.“
*
Max Faller zůstal jako poslední stát u tatínkova hrobu a pak se pomalým krokem vydal přes hřbitov k autu, když ho někdo chytil za rukáv.
„Maxi, ty odcházíš? Jedeme teď všichni k nám.“
Podíval se na svou mladší sestru. „Pojedu domů, Stacy, jsi hodná.“
„Vždyť jsme se tak dlouho neviděli.“
„No právě. Jsem černá ovce rodiny, jen bych vám to kazil,“ dotkl se jejího ramene a hned ruku stáhl. „Já se ti určitě ozvu, nezlob se.“
„Jen ho nech, stejně umí jen utíkat,“ ozval se za nimi její manžel.
„Jacku,“ napomenula ho Stacy a zamračila se na něj.
„No co?“ pokrčil rameny Jack. „Naposledy tu byl, když vám před deseti lety zemřela máma a druhej den hned letěl do té své podělané práce. Ještě řekni, že nemám pravdu! Jezdí sem jen na pohřby!“
Stacy ho ignorovala a podívala se na Maxe. „Zůstaneš ve městě aspoň do zítřka?“
„Zůstanu tady už napořád,“ přikývl Max. „V našem domě. Nechal jsem se přeložit na místní pobočku.“
„To je dobře. Zavolám ti, kdyby ses náhodou zapomněl ozvat,“ pousmála se smutně.
„Nezapomenu,“ zavrtěl hlavou. „Už běž, čekají na tebe.“
„Tak už pojď,“ Jack ji vzal za ruku a bleskl pohledem po Maxovi.
Max tam chvíli stál a díval se za nimi. Nakonec zamířil k autu.
