Když láska schází 04

4. kapitola

Lucy zářila jako sluníčko, když jí Summer popřála a předala jí alespoň bonboniéru, pro kterou se s Damonem stavili po cestě.

„Tak pojďte dál.“ Zavedla je na zahradu. Hrála tam muzika a v hloučku se bavilo pár lidí.

Na verandě vedle grilu stál mladý muž s vlnitými vlasy a hustým plnovousem a vedle něj… Summer se otočila, chtěla vejít zpátky do domu a rychle odejít, ale srazila se s Damonem.

„Kam letíš? Sotva jsme přišli,“ chytil ji za ramena.

Než stačila odpovědět, ozvala se vedle nich Lucy.

„Summer, můžu ti představit svého manžela?“ popadla ji za ruku a táhla ji ke grilu. „To je Fred. Frede, to je Summer, moje spolupracovnice.“

„Moc mě těší, Summer,“ Fred jí stiskl ruku. „Tohle je zase můj spolupracovník, Steve. Jezdíme spolu v sanitce.“

Summer se dívala Steveovi do očí a hlavou jí prolétla chvíle, když pro ni přijel. Oslovoval nějakého Freda s nosítky, ale tenkrát tomu nevěnovala pozornost, pustila to z hlavy jako nedůležitou informaci. Ve snu by ji nenapadlo, že to byl Lucyin Fred.

„My se přece známe,“ usmál se Steve.

„Vážně?“ Lucy vykulila oči na Summer.

„Ano, známe,“ Summer sklonila na okamžik hlavu a podívala se na Lucy. „Potřebovala bych na toaletu.“

„Ukážu ti, kde to je.“ Lucy se zastavila u dveří do koupelny a otevřela je.

„Díky,“ Summer vešla dovnitř. „Hned jsem zpátky,“ ujistila ji a zavřela za sebou.

Prohrábla si vlasy a posadila se na vanu. Znovu prožívala tu ošklivou chvíli, kdy cítila, že ztrácí svoje děťátko. Schovala obličej do dlaní a rozplakala se. Věděla, že za to Steve nemůže, ale pokaždé si na to vzpomněla při pohledu do jeho očí. Sesunula se na zem, opřená zády o vanu, rukama objímala kolena, dívala se před sebe a slzy jí tekly po tvářích. Proč se jí ten člověk pořád plete do cesty?

„Summer?“

Ozvalo se zaklepání na dveře a za nimi Lucyin hlas.

„Jsi v pořádku? Otevři, to jsem já.“

Summer vstala a podívala se na sebe do zrcadla. No nazdar… Odemkla dveře a pootevřela je. „Dej mi, prosím tě, ještě chviličku.“ Nechala dveře otevřené, šla k zrcadlu a zavrtěla hlavou. „Vypadám strašně.“

„Co se stalo? Ty jsi brečela?“ Lucy vypadala vyděšeně. „Bolí tě něco?“

Summer si opláchla obličej. „Dík,“ vzala si od Lucy ručník. „Nic mě nebolí…,“ potřásla hlavou. „Jen že… ti dva pro mě tenkrát před měsícem přijeli, když jsem začala krvácet,“ vysvětlila polohlasem.

„Steve s Fredem? To je mi líto. To jsem nevěděla,“ posmutněla Lucy.

„To jsi ani nemohla. Já jsem taky netušila, že to je tvůj Fred, ani jsem mu nevěnovala pozornost. A už vůbec by mě nenapadlo, že tady bude i Steve,“ odložila ručník a pohladila Lucy po paži. „Hele, to nic. Kašli na to. Máš dneska narozeniny. Tak se jdeme bavit, jo? Omlouvám se.“

„Nemáš se za co omlouvat,“ zavrtěla hlavou Lucy. „Myslíš, že budeš v pohodě?“

„No jasně,“ Summer se usmála a hodila v tu chvíli všechno za hlavu. Nemůže přece Lucy pokazit její den kvůli svým problémům. „Steve je docela fajn,“ nadhodila.

„Ale! Jak to víš?“ Lucy vyšla z koupelny a Summer ji následovala.

„Před týdnem byl u nás v restauraci, když jsem měla směnu. S maminkou, slavili její narozeniny,“ zastavila se na verandě a očima hledala Damona. Ten se zrovna skvěle bavil s nějakou černovláskou a mířili na taneční parket, tedy vlastně na trávník.

„Pořád se potkáváme.“ Promluvil vedle ní Steve, když Fred požádal Lucy o tanec a ona zůstala stát na verandě sama. „Co si dáš k pití?“

„Nevím, asi colu, jestli je,“ pokrčila rameny.

„Tamhle je stůl s pitím, tak ti něco vybereme.“

Šla za ním ke stolu, který byl na druhé straně verandy naproti grilu. Byl tam opravdu široký výběr.

„Páni, Baileys, to miluju,“ řeka, když zahlédla láhev.

„Tak fajn, dojdu ti nalít. Tohle je jen nabídka, v lednici je všechno vychlazené,“ nabídl Steve a zamířil dovnitř.

Summer ho následovala do kuchyně. „Byla tam i malinovka, mám hroznou žízeň. Tu asi Baileys nezaženu.“

„Tak ti naliju i malinovku, žádný problém.“ Steve vytáhl z ledničky láhev malinovky a Baileys.

„Naliju si sama, to zvládnu, díky,“ vzala mu z ruky malinovku a počkala, až vyndal skleničky.

„Já to pro tebe rád udělám. Posledně jsi obsluhovala ty mě, až mi bylo trapně,“ podal jí skleničku s Baileys a nalil malinovku do vyšší skleničky.

„Myslíš v restauraci? To je přece moje práce, dělám to každý den,“ ucucla Baileys. „Není na tom nic trapného, vždyť jsi za to zaplatil.“

„To jo, ale restauraci, ne tobě,“ Steve uklidil obě láhve zpátky do ledničky.

„Jak se to vezme, nechal jsi tam pěkné dýško. Děkuju,“ pousmála se a napila se malinovky.

„Není vůbec zač. Zasloužila sis to. Byla to skvělá večeře. Půjdeme zase ven?“

Summer se rozhlédla po zahradě. Bylo krásně a jasně modrá obloha slibovala, že bude dnes dlouho světlo. Krátce pohlédla na Stevea. Bytostně vnímala jeho přítomnost a nemohla se rozhodnout, jestli jí to je příjemné, nebo ne. Když ho tady spatřila, očekávala příval výčitek, že mu nezavolala, ale on to zatím vůbec nepřipomněl. Ani okolnosti, za kterých se viděli poprvé.

„Ty znáš Freda s Lucy asi hodně dlouho,“ napůl se zeptala a napůl konstatovala, když se na ni podíval, jak ucítil její pohled.

„Už to budou čtyři roky. Nastoupil jsem u záchranky… vlastně hned po škole.“

Všimla si, že mu po tváři přelétl stín. Chtěla se zeptat, proč pracuje u záchranky, ale cítila, že není vhodná chvíle.

„A jak dlouho ty pracuješ v Salvatore?“

„Jak se to vezme. Pracovala jsem tam už předtím, ale pak jsem rok žila v Annapolis. Teď jsem v restauraci dva měsíce. Damon mě vzal zpátky,“ usmála se a napila se Baileys.

„To je fajn, asi jste se nerozešli ve zlém.“

„Ne, to rozhodně ne,“ zavrtěla hlavou. „Jsem ráda, že jsem zpátky. V Annapolis se mi nelíbilo.“ Trochu se zamračila, jak si vzpomněla na poslední měsíce s Paulem.

„Já jsem byl v Annapolis jen jednou na školení. Myslím, že to je hezké město. Není tam tak rušno jako tady.“

„V Baltimoreu jsem se narodila, mám tady přátele. Možná to bylo i tím.“

„Proč jsi teda vlastně z Baltimoreu odjela? Rok je dlouhá doba na to, že se ti tam nelíbilo,“ napil se piva a zadíval se na ni. Dívala se před sebe a na čele se jí objevily dvě vrásky, jak se mračila. „Promiň, nic mi do toho není,“ odvrátil zrak. „Nemáš chuť si zatančit?“ zeptal se po chvíli mlčení.

„Proč ne, ráda,“ odložila prázdnou skleničku na stůl.

Když procházeli kolem stolů, Damon na ni mrkl. Byl pořád s tou černovláskou, co s ní tančil, a popíjel nějaký drink. Jen doufala, že nezapomněl, že ji má odvézt domů.

Pohupovali se do rytmu rychlejší skladby a Summer si najednou uvědomila, že se dobře baví. Při tanci se uvolnila a cítila se příjemně.

Pak přišla pomalá písnička. V rozpacích se rozhlédla kolem sebe. Páry se k sobě automaticky přivinuly. Podívala se na Stevea. Mírně se usmál, vzal ji za ruce a pokračoval v tanci. Nechala ruce v jeho teplých dlaních a vrátila mu úsměv. Hlava se jí trochu zatočila, když se mu podívala do očí. Přece nemůže být po jedné skleničce opilá?

To asi ten dotek. Ten chlap je zatraceně přitažlivej.

Lekla se vlastních myšlenek.

Hudba dohrála a Steve se vzdálil, aby jim dolil. Summer zůstala na verandě a pozorovala dění kolem sebe.

„Bavíš se? Všechno v pohodě?“ Lucy si k ní přisedla. „Viděla jsem tě se Stevem,“ uličnicky se usmála.

„Jasně, je to tady fajn,“ odpověděla Summer a ignorovala zmínku o Steveovi.

„Tak to jsem ráda. Damon se nám dal dohromady s Janice. Ona je kadeřnice, často k ní chodím.“

„Všimla jsem si. Díky,“ Summer zvedla hlavu ke Steveovi, který ji přinesl pití.

„Není zač. Seď, v klidu si povídejte,“ usmál se na Lucy, která se chystala vstát a uvolnit mu místo, a šel za Fredem.

„Hezkej chlap, že?“ Lucy se za ním chvíli dívala a pak se podívala na Summer.

„Ano, je pohlednej,“ přiznala opatrně Summer. „S jedním takovým mám špatný zkušenosti, však víš.“

„Tohle není Paul, Summer. Kdybych nebyla vdaná…,“ zahihňala se Lucy. „Ne, vážně. Znám ho už dlouho. Je to hodnej kluk. Jen nechápu, proč je pořád sám.“

„To je opravdu zvláštní. Takovému šarmu by podlehla snad každá. Určitě si může vybírat,“ podotkla Summer.

„Takže se ti líbí. Možná je vybíravej, to víš, o ženských se baví spíš s Fredem.“

„Nebo ho možná neznáš po všech stránkách. Třeba s ním žádná nevydrží,“ nadhodila Summer.

„To bych neřekla. Hodně se s Fredem navštěvují, bývá tady dost často. Taky nám loni pomáhal se stěhováním. Tohle jsou vlastně moje první narozeniny, které slavím tady,“ usmála se Lucy. „V tom malém bytečku už nám bylo těsno, když se narodila Amy. Tam to ani nešlo.“

„To je pravda. Když jsem odjížděla, ještě jste tam bydleli, ale pamatuju si, že o domě jsi vždycky snila,“ pousmála se Summer. „Kolik je vlastně Amy? Rok a půl?“

„Amy už budou tři,“ zasmála se Lucy.

„Páni! Čas strašně letí,“ zavrtěla hlavou Summer.

„To ti povím. Teď má Amy vlastní pokoj vedle naší ložnice. Pojď, provedu tě.“

Lucy vstala a odvedla Summer dovnitř.

Steve je pozoroval, dokud nezašly do domu. Hlavou mu vířily myšlenky a srdce mu bušilo při představě, že už by Summer nikdy neměl vidět.

„Nad čím tak usilovně dumáš?“ Zaslechl Fredův hlas.

„Máma mi nedávno říkala, abych si dal život do pořádku,“ napil se. „Asi bych to měl udělat.“

„To bys měl. Všiml jsem si tvého zájmu o krásnou Summer,“ pokýval hlavou Fred.

„Už dlouho jsem nic takového necítil,“ odmlčel se. „Je krásná, je tajemná, má něžné, drobné ruce…“

„Ty ses zamiloval!“ plácl ho po zádech Fred. „To je dobře. Je ti třicet, kamaráde, měl by ses už usadit. A dát si život do pořádku!“ dodal, když se na něj Steve podíval.

*

Blížila se půlnoc. Summer pozorovala Damona, jak se potácí do domu. Postavila se mu do cesty a dala si ruce v bok.

„Jsi namol, viď? Neslíbil jsi mi náhodou, že mě odvezeš domů? Nechceš mi říct, co teď mám dělat?“ pustila se do něj.

Damon se zasmál. „Pokud nechceš, abych tě tady počůral, tak mě pusť dovnitř. Pak to vyřešíme.“

„Nevyřešíme. V tomhle stavu s tebou nikam nejedu a ty nejspíš taky nikam nepojedeš.“ Ustoupila mu z cesty.

Stála nerozhodně na verandě a jak se tak rozhlížela kolem sebe, připadali jí opilí všichni. Nechtěla tady zůstat, chtěla spát doma ve své posteli. Pěšky ale domů nedojde. Povzdechla si a sedla si k opuštěnému stolu v rohu.

„Vypadáš střízlivě,“ přisedl si k ní Steve, „na rozdíl od ostatních.“

„No právě. Damon mi slíbil, že mě odveze domů a sám je úplně namol,“ posteskla si. „Já vím, že bych tady mohla přespat, ale vůbec se mi ta představa nezamlouvá.“

„Odvezu tě. Pár drinků jsem sice měl, ale namol nejsem, to není můj zvyk,“ nabídl.

„Nechci ti kazit zábavu, ale děkuju,“ prohrábla si vlasy.

„Tady stejně zábava skončila. Mně to nevadí, taky už pojedu,“ vstal. „Tak jestli chceš, nemám s tím problém.“

„To bys mě zachránil,“ zvedla k němu oči. Už podruhé…

„S radostí,“ odpověděl a přečetl si v nich, že si vzpomněla na jejich první setkání.

*

„Mrzí mě, že jsem pro tebe věčnou připomínkou toho, co se stalo,“ řekl jemně, když zastavil před jejím domem. „Neuvědomil jsem si to.“

„Nemůžeš za to,“ pohlédla na něj. „Byl to fajn večer.“

„Byl fajn díky tobě. Mohl bych tě ještě někdy vidět?“

Summer chvíli mlčela a v hlavě se jí honily vzpomínky na Paula. Prolínaly se s dnešním večerem a najednou si uvědomila, že nechce zůstat sama jen kvůli němu. Když Stevea líp pozná, třeba zjistí, že je opravdu takový, jak tvrdila Lucy.

„Víš, já si myslím…,“ udělala pauzu, „… že ano,“ pokrčila rameny a pousmála se, když se jeho oči rozzářily.

Dala mu svoje telefonní číslo a vystoupila. Beze slova ji doprovodil až ke dveřím a počkal, až odemkla.

„Dobrou noc a… děkuju.“

„Není zač. Dobrou noc.“

Vešla do domu a cítila se, jako by právě zachránila ona jeho.

*

Steve se vrátil domů skoro v osm. Celé odpoledne strávil s maminkou a zůstal na večeři, kterou jí pomohl uvařit. Vyptávala se ho na včerejší oslavu a on jí o tom povyprávěl, ale nezmínil se, že tam byla Summer. Vyhnul se tak spoustě otázek včetně té, jestli už si dal život do pořádku. Pousmál se. Příští týden má denní, tak se staví za Alex.

Nalil si trochu bílého vína a vzal do ruky mobil. Chvíli se nemohl rozhodnout, jestli nemá pár dní počkat, ale nakonec zmáčkl ikonku volání.

„Ahoj Summer, tady Steve,“ řekl, když to zvedla. „Jen jsem se chtěl zeptat, jak se máš.“

Ahoj, dobře. Co ty?“

„Mám se fajn. Teď jsem přijel od mámy a chystám se trochu relaxovat. Co děláš?“

Sedím na verandě, čtu si a popíjím kávu,“ odpověděla. Cítil krátké zaváhání, než pokračovala. „Jaký bude tvůj relax?“

„Budu si hrát,“ krátce se zasmál. „Třeba ti to někdy ukážu.“

Aha. To zní dost zajímavě. A tajemně,“ zareagovala neurčitě, nevěděla, co si má pod tím představit.

„M-hm,“ přitakal. Nechtěl prozatím prozradit víc, i když měl dojem, že ho možná bude považovat za podivína. „Příští týden mám denní, tak jsem si říkal, že bychom se mohli někdy vidět.“

Dalo by se říct, že mám taky denní, i když já končím v sedm, takže spíš používám termín, že mám první směnu.“

„To vcelku chápu, to je spíš odpolední a večerní dohromady. Já končím ve čtyři, takže záleží na tobě. Asi budeš unavená…,“ nechal větu viset ve vzduchu, nechtěl naléhat.

To jsem vždycky, ale další volný víkend mám zase až za dva týdny. Při téhle směně se zase ráno vyspím.“

Nechtěl čekat dva týdny, až ji zase uvidí. Prohrábl si vlasy a začal přecházet po kuchyni. „Tak zajdem na večeři, kde budou obsluhovat tebe,“ zkusil zažertovat.

To vůbec nezní špatně,“ řekla s úsměvem.

„Znamená to, že na tebe můžu počkat před restaurací? Zítra, nebo v úterý?“ zeptal se opatrně.

Klidně zítra, Steve. Bude to fajn změna.“

„Bezva. Tak zítra v sedm budu čekat.“

M-hm,“ přikývla, i když ji nemohl vidět.

Steve zavěsil a měl pocit, jako by vyhrál v loterii. „Jo!!!“ Napil se vína a se sklenicí v ruce zamířil do své pracovny.

*

Max došel domů, ani nevěděl jak. Nalil si sklenku whisky a posadil se do křesla. Nechal svítit jen lampičku. Chvíli se díval před sebe, pak se zvedl a vytáhl láhev z ledničky. Chtěl si nalít, ale rozmyslel si to a vzal si ji do křesla celou.

Vytáhl z kapsy mobil.

„Stacy, můžeme se sejít někde, kde nebude tvůj manžel?“

Ahoj Maxi, už jsem myslela, že se neozveš,“ její hlas zněl potěšeně. „Klidně u mě, Jack odjel na služební cestu. Stavíš se ještě dnes?“

„Ne. Dost jsem toho vypil,“ podíval se na poloprázdnou láhev. „Zítra kolem čtvrté, budeš doma?“

Budu. Jak to myslíš? Co znamená dost? Ty přece nepiješ?“

„Teď zrovna jo,“ pokrčil rameny. Jazyk se mu začínal trochu plést.

Jsi v pořádku, Maxi?“

„Ty jsi věděla, že Claire… už nežije?“ zeptal se hluše.

Cože? Claire? Myslíš Claire Hallovou?“

„Jo! Proč jsi mi to neřekla, krucinál?“ Zvýšil hlas, jak dostával vztek na celý svět.

Neřvi na mě!“ Stacy se odmlčela.

„Byly jste přece…,“ Max se nadechl, zavřel na okamžik oči a přinutil se mluvit v klidu. „Byly jste kamarádky, ne?“

Byly. Zítra se zastav, až budeš při smyslech.“

Stacy zavěsila. Max se přesunul i s lahví na sedačku. Lehl si a zíral do stropu. Všechno krásné, co ho v životě potkalo, mělo její jméno. Claire… Před očima znovu viděl její smutnou tvář, když mu před pětadvaceti lety vysvětlovala, že s ním do Los Angeles nemůže jít… Nikdy na ni nezapomněl a když dnes zvonil před jejím domem, těšil se, že ji po letech znovu spatří, že s ní bude moct ještě jednou v životě mluvit… Otevřeli mu cizí lidé, kteří mu sdělili, že víc jak před rokem zemřela.

Bylo to jak rána palicí. Max se napil, ale láhev odložil, protože alkohol jako by tu bolest neutlumoval, ale naopak vyvolával ostřejší vzpomínky.

Byl rád, že ho nikdo nevidí, když si přitáhl polštář, zabořil do něj tvář a rozplakal se jako malý kluk.

Sdílet:

Facebook

Sdílejte článek:

Kategorie blogu

Sociální sítě

Nejnovější články

Blog

Další články

Kategorie blogu

Sociální sítě

Nejnovější články