6. kapitola
Summer vyšla z práce, nasedla do auta a když nastartovala, zazvonil jí telefon.
Teď ne.
Při pohledu na displej zjistila, že volá Rachel.
„Ahoj, vydrž, jsem v autě,“ zapnula reproduktor na hlasitý poslech, položila telefon vedle sebe a rozjela se. „Tak, už tě poslouchám. Promiň.“
„V pohodě. Jen jsem se chtěla zeptat, jak se máš. Dlouho jsme se neviděly. Říkala jsem si, že bychom si mohly udělat dámskou jízdu. Tom má tento týden noční.“
„Jo, to je skvělej nápad. Jinak se mám pořád stejně.“
„Doufám, že to znamená dobře,“ zasmála se Rachel.
„Docela dobře. Ne, mám se dobře,“ opravila se Summer.
„Tak to jsem ráda. Kdy přijedeš?“
Summer zaparkovala před domem, vzala kabelku a mobil a šla k domu.
„Já nevím, přemýšlím…,“ hledala v kabelce klíče, mobil si tiskla ramenem k uchu. „Co třeba v neděli?“
„Až v neděli?“ protáhla zklamaně Rachel. „Co zítra? Nebo dneska? Co to tam provádíš?“
„Nic, hledám klíče. Už je mám,“ Summer odemkla, vešla dovnitř a odložila kabelku. „Zítra by to možná šlo. Můžu ti zavolat ráno?“
„Poslyš, zníš nějak roztěkaně. Ty tam někoho máš?“
„Ale ne,“ rozesmála se Summer. „Jen mám trochu fofr, víš? Zdržela jsem se v práci a za deset minut pro mě přijede Steve.“
„Ty máš rande? No páni, to jsi měla říct. Nezdržovala bych. Zítra zavolej a domluvíme se.“
„Dobře, nezlob se. Tak zítra.“
„Jasně. Musíš mi všechno vyprávět. Měj se.“
Summer zavěsila. No, teď už nestihne ani sprchu. Vběhla do koupelny, aby se aspoň trochu opláchla. Pak do ložnice – vyřešit, co na sebe. Zastavila se před zrcadlem a zavrtěla hlavou.
Co blázníš, holka, hlavně v klidu. On chvíli počká.
Ušklíbla se na sebe. Zvonek u dveří se rozezněl, tak na sebe hodila první halenku, kterou ve skříni objevila, a běžela dolů.
„Ahoj. Jen si vezmu kabelku.“
Nechala dveře otevřené.
Steve šel k autu, ale nečekal dlouho, za okamžik byla zpátky. Sledoval, jak zamyká a jde k němu. Prohrábla si vlasy, lehce zadýchaná. Vypadala elegantně na vysokých podpatcích, v džínách, které těsně obepínaly její dlouhé štíhlé nohy, volná červená halenka s tříčtvrtečními rukávy zahalovala vše ostatní, ale kulatý hluboký výstřih probouzel fantazii.
„Proč se tak culíš?“ zeptala se.
Ne, že by ten úsměv neviděla ráda, ale zarazilo ji, jak ji jeho oči přejely od paty k hlavě, ano, ne od hlavy k patě, ale obráceně.
„Vypadáš úchvatně, asi proto,“ přiznal se. „Promiň, nechtěl jsem na tebe tak zírat.“ Otevřel jí dveře. „Pojedeme?“
„Jasně. Díky,“ nastoupila. „Zdržela jsem se v práci a pak mi volala kamarádka, takže jsem trošku nestíhala,“ řekla, když se rozjel.
„To nevadí,“ krátce na ni pohlédl a mrkl.
V břiše se jí všechno příjemně zhouplo. Steve pustil muziku a Summer ho poočku pozorovala. Všimla si, že se mu při úsměvu dělají ve tvářích dolíčky, schované ve vousech. Byly vidět jen takhle zblízka. Oči jí sklouzly k jeho rukám s dlouhými štíhlými prsty, kterými svíral volant.
To stačí, dívej se radši z okna.
Otočila hlavu k okénku a po zbytek cesty se dívala ven.
*
„Vítej v mém království.“
Summer vystoupila a rozhlédla se. Dům stál uprostřed zeleně, stranou od ostatních domů, i když to nebyla samota. Šla za ním od příjezdové cesty po dlážděné cestičce lemované z obou stran širokým trávníkem. K domu patrně patřil docela velký pozemek, zahlédla za ním i část zahrady.
„Máš to tady prostorné, samá zeleň.“
„Já to tady miluju,“ odemkl dům a vešel první. „Vyrůstal jsem tu s bráchou a s našima.“
„A to tu bydlíš sám?“ zeptala se překvapeně, když prošli halou do velké kuchyně.
„Teď už jo. Brácha se dávno odstěhoval do New Yorku a máma… tady nechtěla zůstat,“ zapnul sporák, dal na něj pánvičku a čekal, až se olej rozpálí.
„Proč? Nebyl bys tu sám,“ kousla se do rtu, jak si uvědomila, že nemluvil o tatínkovi.
„Po tátově smrti… se všechno změnilo,“ dal maso na pánvičku. „Všude ho viděla. Trvala na tom, že bude bydlet jinde. Já jsem odtud odejít nedokázal.“
Přihodil na pánvičku zeleninu a mlčel. Stál zády k ní a Summer cítila, že vyvolala bolestné vzpomínky. Neměla se ptát. Šla k němu a dotkla se rukou jeho ramene.
„Promiň, nechtěla jsem…“
Sundal pánvičku ze sporáku a pomalu se k ní otočil.
„Nemohla jsi to vědět.“
Jeho oči byly najednou tak smutné, až se jí sevřelo srdce. Položila mu dlaň na tvář.
„Měla jsem být zticha a ne se tak hloupě ptát… Mrzí mě to.“
Sklonil se k ní a jeho rty se jemně dotkly jejích, bylo to jak pohlazení motýlím křídlem. Podívala se mu do očí a on se usmál.
Nandal jídlo na talíře a dal je na stůl, který byl prostřený pro dva.
Po jídle naskládal nádobí do myčky a zapnul ji.
„Dáš si kávu?“zeptal se, zatímco dal na talíř sušenky a připravil dva hrnky.
„Dám. Taky máš rád kávu po jídle? Já si ji vždycky beru na verandu, teda když je hezky.“
„Mám,“ krátce na ni pohlédl a zalil kávu. „Dneska si ji dáme dole.“ Dal talíř i hrnky na tác a vyšel z kuchyně.
Šla za ním halou. Naproti kuchyni zahlédla obývák, ale Steve se zastavil u dveří vedle verandy. Položil tác na stolek pod oknem.
„Chceš se podívat ven?“ vyšel na verandu. „Tady mám zahradu.“
Summer se rozhlédla. I veranda byla docela prostorná, se sedačkou, stolkem a dvěma křesly. Za domem byl, stejně jako před ním, široký trávník olemovaný stromy.
„To je balzám na duši.“
„Viď? Pamatuju si, že když jsme byli malí, táta nám tady postavil pískoviště. A chodívali jsme k jezeru…,“ povzdechl si. „Taky ti ho někdy ukážu.“ Podíval se na ni. Ač uhnula pohledem, neušlo mu, že má v očích slzy. „Summer? Co se děje?“
„To nic…,“ otřela si je. „Muselo to být bezva.“
Jemně ji vzal za bradu. Zvedla k němu oči a ty jeho byly jeden velký otazník, i když nic neříkal.
„To pískoviště… Když jsem ukazovala své kamarádce dům, zmínila se, že by to chtělo na zahradu pískoviště… Tenkrát jsem… ještě byla těhotná…“ Neposlušná slza jí sklouzla po tváři a on ji prstem zachytil.
„Nepřestává to bolet, já vím,“ zašeptal. „Zvlášť když ti to něco, nebo někdo, připomene.“
Přikývla. „Cítím se pořád strašně sama. Nejdřív to byl šok, ale já jsem se na to dítě opravdu těšila, chtěla jsem ho…,“ rozplakala se, jak ji přemohly emoce.
Steve ji k sobě jemně přivinul a pohladil ji po vlasech. „Já ti věřím.“
„Děkuju,“ odtáhla se. „Taky máš svou bolest.“
„Mám. Už je to sedm let,“ podal jí kapesník, „a stejně to bolí. Člověk jde dál, ale nepřestane vzpomínat a v srdci zůstane díra,“ počkal, až se vysmrkala. „Můžu se na něco zeptat?“
„Určitě, ptej se,“ schovala kapesník do kapsy. „Vyperu a vrátím.“
„Víš, pořád mi vrtá hlavou… To tvoje malé muselo mít otce. Co ten na to říkal? Proč jsi na to sama?“ zavrtěl nechápavě hlavou.
„Mělo, ale on o tom nevěděl. Odešla jsem od něj. Proto jsem žila v Annapolis, odešla jsem tam s ním pár měsíců po smrti maminky.“
„Aaahhh, to je mi líto. Tolik ztrát, to je na jednoho člověka moc,“ potřásl hlavou a chvíli mlčel. „Přesto… dá se to zvládnout.“
Pohlédla mu do očí a usmála se, vděčná za ta slova naděje. Přesně tohle potřebovala.
„Půjdeme si hrát?“ zeptal se vesele. Rozhodl se, že truchlení bylo dost a že vzpomínky jí nepomůžou.
Steve otevřel dveře a rozsvítil. „Opatrně, je tu dost schodů,“ vzal tác a šel napřed.
Summer sestupovala pomalu za ním po rovném dřevěném schodišti a dole se zastavila. Slyšela ho někam pokládat tác a pak rozsvítil.
„Páni!“ Sešla ještě tři schůdky dolů a ocitla se ve velké místnosti. U zdi byla sedačka se stolkem, ale podél ostatních stěn bylo obrovské kolejiště ve tvaru U.
Přistoupila blíž. Na kolejích stála malá parní lokomotiva a k ní připojené vagonky. Poskočila leknutím, když mašinka zahoukala a pomalu se začala rozjíždět za hlasitého odfukování pomyslné páry.
„Lekla ses, viď?“ zasmál se Steve.
„No bodejť! Netušila jsem, že to hraje,“ otočila se a spatřila ho sedět u stolu s počítačem.
„V lokomotivě je zvukový dekodér s maličkým reproduktorem. Díky tomu vydává zvuky a taky ji můžu řídit přes počítač.“
„Umí i jiné zvuky?“ Summer sledovala vlak, jak projíždí krajinou s malými stromečky a zastavuje na nádraží. Najednou se nad kolejištěm setmělo a na nádraží se rozsvítily lampičky. „To je krása,“ vydechla. Uvědomila si, že slyší zvuk, jako by v mašince někdo přikládal uhlí. Pak zapískal neviditelný výpravčí a malý stroj se zase rozjel. Při výjezdu z nádraží zahoukal. „To je něco…“
„Líbí se ti to?“ promluvil za ní Steve.
„Líbí. Je to kouzelné, připadám si jak v jiném světě.“ Vpravo vedle ní vyjel z tunelu další vlak. „Podívej, jede další. Nesrazí se někde, když stojíš tady?“ otočila se k němu.
„Kdepak. Hlídá to program,“ usmíval se Steve. Měl radost z jejích zářících očí, vypadala tak dětsky, nevinně.
„To nechápu. Jak to může hlídat?“ Na čele se jí objevila vráska, když ukázala na parní lokomotivu. „Teď zastavila, asi je někde problém, že?“
„To je v pořádku. Zastavila, protože čeká, až projede výhybkou ta dieselová,“ vysvětloval. „Vidíš, zase se rozjíždí.“
„No fakt,“ pronesla užasle. „To je báječný.“
„Dáme si tu kávu?“ Nad kolejištěm se pozvolna rozednilo a Steve se usadil na sedačce.
„M-hm,“ Summer prošla kolem kolejiště a zastavila se u nádraží, sklonila se, aby si mohla prohlédnout budovu. „Funguje to na elektřinu? Když byla tma, tak všechno svítilo. I ten domeček na nádraží,“ sedla si k němu a napila se kávy.
„Ano, je to takzvaný digitální provoz,“ pronesl s hrdostí v hlase.
„Jak jsi to dokázal? To muselo stát spoustu peněz a času… a té práce… a trpělivosti. Vždyť je to všechno tak malé.“
„Stavěli jsme to s tátou asi od mých deseti let,“ řekl Steve a obdiv v jejím hlase ho hřál u srdce.
„To není možné… Kolik ti je? Dvacet?“ překvapeně na něj pohlédla.
Steve se srdečně rozesmál. „Tak takhle… už mě dlouho nikdo… nepobavil,“ pronášel mezi záchvaty smíchu. „Je mi třicet, Summer,“ dodal, když se uklidnil. „Takové kolejiště nepostavíš za deset let,“ řekl vážně, když se trochu zamračila.
„Takže jste to stavěli dvacet let?!“
„To ne, třináct. Něco jsem dodělával už sám,“ Steve vstal a přinesl notebook. „Něco ti ukážu.“ Rozkliknul složku na ploše a postupně jí začal ukazovat fotografie. „Některé jsou horší kvality, ty jsem si naskenoval. Táta všechno fotil. Vidíš, na začátku to byla jen hromada prken a dřevěných desek.“
Summer s úžasem sledovala na fotkách, jak se pomalu z prken stávala kostra kolejiště, jak přibývaly koleje. Fascinovalo ji, jak malý kluk s tátou protahoval dráty pod kolejištěm, jak nastavovali výhybky, stavěli domečky…
„Tvůj táta byl skvělý člověk, viď?“ odvrátila oči od obrazovky. „Na těch fotkách je velký kus tvého života.“
„Byl,“ přikývl. „Už víš, proč jsem odtud nemohl jen tak odejít? Nemohl bych tohle všechno opustit. Možná bych to mohl přestěhovat, ale určitě by se něco poškodilo. Navíc tady…,“ rozhlédl se po místnosti, „… tady je pořád se mnou.“
Zakryla dlaní jeho ruku, jak se jí najednou nedostávalo slov.
„Rozumíš mi.“
Nebyla to otázka. Věděl to, cítil to z jejího doteku.
Najednou byla v jeho objetí a on ji líbal. Nejdřív něžně, pak vášnivěji, když polibek prohloubil. Když se jejich rty oddělily, jeho paže ji objímaly a Summer se cítila tak příjemně, v bezpečí. Zavřela oči a položila mu hlavu na rameno, i když zvoneček v hlavě tiše cinkal.
*
Po dámské jízdě u Rachel se Summer vrátila domů až v sobotu dopoledne, skvěle odpočinutá a nabitá energií. Daly si výbornou večeři, dívaly se na film a pak si dlouho do noci povídaly u vína. Summer vyprávěla kamarádce o Steveovi a po cestě si uvědomila, že ji to jen utvrdilo v jejím rozhodnutí, že veškeré vzpomínky na Paula odsune někam hluboko do podvědomí, aby už neovlivňovaly její další vztah a život vůbec.
Dala si sprchu a po lehkém obědě vyrazila do práce.
„Ty dneska úplně záříš,“ podotkla Lucy.
„Vážně?“ Summer se usmála. „Poslední dva dny byly úžasné. Včera jsme měly s kámoškou dámskou jízdu. Parádně jsem si pročistila hlavu.“
„Jo? A ten druhý den?“ vyzvídala Lucy.
„To jsem měla rande.“
„Se Stevem? Povídej!“
Lucy vzala do ruky tác s pitím, které měla roznést, a dívala se dychtivě na Summer.
„Dámy, nerad vás ruším ve vašem holčičím povídání, ale právě přišel nový zákazník,“ ozval se za nimi Damon.
„Jasně, už jdu,“ ohlédla se na něj Summer a pokrčila rameny k Lucy. „Někdy jindy.“ S úsměvem vzala jídelní lístek a zamířila ke stolu v rohu.
Když spatřila zákazníka, úsměv ji zmizel z tváře.
„Co tady děláš?“ podala mu menu.
„Ahoj Summer, neměla by ses spíš zeptat, co si dám?“ zvedl obočí Paul.
„A co si dáš?“ odsekla a zamračila se.
„Dám si pivo, brouku,“ usmál se. „Nesedneš si ke mně na chvíli? Chtěl bych s tebou mluvit.“
„Co bys chtěl, mě už dávno nezajímá,“ ušklíbla se. „Navíc sedat si k zákazníkům nemám v popisu práce. A toho brouka si nech.“
Otočila se a šla k baru.
„Co ta změna? Mračíš se,“ pronesl Damon, když točil pivo.
„Jo. Ten nový zákazník je totiž Paul,“ odpověděla naštvaně.
„Tvůj ex? No nazdar,“ podal jí sklenici. „Hele, tak se usmívej, tím ho naštveš spíš, než když se budeš mračit.“
„Máš pravdu,“ povzdechla si, vzala pivo a odnesla ho Paulovi.
„Máš vybráno?“ pousmála se a koutkem oka zaregistrovala, že přišel další zákazník a usadil se u stolu u dveří.
„V kolik končíš? Počkám na tebe,“ řekl Paul, když jí nadiktoval objednávku.
„Proč jsi tady? My dva nemáme vůbec nic společného,“ zavrtěla hlavou. „Musím jít.“
„Jsem tady služebně, ráno odjíždím,“ chytil ji za ruku.
„Okamžitě mě pusť,“ zasyčela.
„No tak, Summer, nebuď zlá,“ řekl, ale pustil ji.
Summer nadiktovala Peterovi u okénka objednávku, vzala další jídelní lístek a šla ke stolu u dveří. Srdce jí poskočilo, když zjistila, že je to Steve.
„Ahoj, co si dáte, pane Robinsone,“ s úsměvem mu podala menu.
„Ahoj, krásná číšnice,“ zažertoval. „Jestli můžu, dal bych si jen kávu a dezert a budu to konzumovat až do sedmi, abych s tebou mohl odejít.“
„Opravdu? To zní lákavě, ale končím až za hodinu.“
„S tím počítám,“ mrkl.
„Tak jo, hned jsem zpátky.“
Steve se pro sebe usmál, když ji viděl, jak odtančila mezi stoly. Pak zachytil pohled mladého muže, který seděl sám u stolu v rohu. Sledoval ho zamračeným, nepříjemným pohledem a Steve se od něj odvrátil. Nenechá si kazit náladu nějakým morousem, kterému se asi nelíbí.
„Jedno kafíčko, mléko, žádný cukr a dezert,“ Summer před něj postavila kávu a talířek a přidala zářivý úsměv.
„Díky. Do sedmi dělej, že tu nejsem.“
Summer se zasmála a šla za Peterem. Vyzvedla talíř s objednávkou a postavila jej před Paula.
„Ještě něco?“
„Kdo je ten vousáč u dveří? Culíš se na něj jak měsíček,“ mračil se Paul.
„Zákazník. Co ti je vůbec do toho?“ pokrčila rameny. „Dobrou chuť.“
Otočila se na podpatku a vrátila se ke své práci.
Pár minut před sedmou ji Steve přivolal pohledem, zatímco Paul popíjel po večeři další pivo.
„Zaplatím a počkám venku,“ řekl Steve, když k němu došla.
„To je na účet podniku.“
„To ne, žádnou protekci, Summer,“ zavrtěl hlavou.
„Jdu se převléknout, hned přijdu,“ s úsměvem na něj kývla a odešla.
„Ale…“ Steve se pokusil odporovat, ale už ho neslyšela.
Vstal a vyšel před restauraci.
Summer opustila šatnu, zamávala Damonovi a Lucy a šla ke dveřím. Zastavila se, protože u nich stál Paul.
„Odcházíš?“ Měl v sobě šesté pivo a bylo na něm vidět, že už je trochu opilý. Oči mu svítily jak mlsnému kocourovi. „Počkej na mě, jen zaplatím tvé kolegyni.“ Odlepil se od dveří a šel k baru.
„Nebudu na tebe čekat, na to zapomeň,“ hodila po něm a otevřela dveře. Z restaurace vedly tři schůdky. Na prvním ji dohonil.
„Řekl jsem, abys počkala!“ chytil ji za loket a vyvlekl ji ven.
„Dej mi pokoj, Paule, já tě varuju,“ zavrčela a vytrhla se mu.
„Ten člověk tě obtěžuje, Summer?“ přistoupil k nim Steve.
„Trochu. Asi přebral. Už je na odchodu,“ Summer se postavila vedle něj a vzala ho za ruku.
„Jo tááák…,“ Paul si dal ruce v bok. „Ty už sis za mě stihla najít náhradu. No, už se nedivím, že ses na něj tak culila.“
„Vrať se domů, Paule. Já ti nemám co říct,“ zavrtěla hlavou Summer.
„No… tak se měj,“ Paul se otočil a odešel.
„To byl tvůj bývalý přítel?“ Steve ji vzal kolem ramen a vedl ji na parkoviště.
„M-hm,“ zastavila a podívala se na něj. „Víš, jsem strašně ráda, že tě napadlo přijít zrovna dneska.“
„Já taky. Asi by si dovolil víc, viď?“ pohladil ji po tváři. „Doprovodím tě domů. Pojedu za tebou.“
Summer se rozjela a sledovala ve zpětném zrcátku, jak za ní jede. Cítila, že mu věří jako nikomu na světě a uvědomila si, že se jí už dávno vkradl do srdíčka.
