7. kapitola
Max seděl v autě před restaurací od tří hodin, aby Summer neminul. Byl ze setkání trochu nervózní, nevěděl, jestli se s ním vůbec bude chtít bavit. Nicméně se rozhodl nevzdávat to předem a když ji spatřil před čtvrtou přicházet k restauraci, vystoupil a vydal se jí vstříc.
„Dobrý den, vy jste slečna Hallová, že?“ oslovil ji.
Přikývla, tak pokračoval.
„Jsem Max Faller. Mohl bych s vámi chvíli mluvit?“
„Dobrý den, pane Fallere. Nevím, o co jde, ale ve čtyři mi začíná směna, pracuju tady,“ kývla k restauraci.
„Já vím, váš kolega za barem mi to říkal, když jsem tu byl minulý týden. Mohli bychom se tedy sejít někdy jindy, až vám to bude vyhovovat?“
„Pořád nevím, o čem se mnou chcete mluvit,“ tvářila se nedůvěřivě Summer. „Já vás vůbec neznám,“ pokrčila rameny.
„Vy mě neznáte, ale já…,“ odmlčel se a na chvíli odvrátil zrak, „… jsem znal vaši maminku.“
„Chcete mluvit o ní?“
Summer se dívala do jeho hnědých očí a přemýšlela, odkud ji asi znal. V mládí byl jistě hezký a jako pohledný muž vypadá i dnes. Kolik mu může být?
„Byl bych moc rád, kdybyste mi o ní mohla něco říct. Dlouho jsem ji neviděl a když jsem se vrátil před pár týdny do města a chtěl ji navštívit…,“ polkl, „… řekli mi, že…,“ nedořekl a prohrábl si vlasy.
„Ano, bohužel, na podzim to budou dva roky.“
Summer pochopila, co mu řekli. Nemohla si nevšimnout jeho dojetí a také byla zvědavá.
„Víte co? Sejdeme se tady zítra ve tři, jestli máte čas.“
„Udělám si ho. Děkuju, slečno Hallová, jste ke mně laskavá. Budu tady,“ vzal ji za ruku, zvedl si ji ke rtům a políbil ji. „Mějte se co nejlépe. Nashledanou zítra.“
Mírně se uklonil a odešel k autu.
Summer zamířila přes restauraci do šatny.
„Kdo to byl?“ zeptal se Damon, když se objevila na place.
„Myslíš venku? Pan Faller, ten člověk, co se tu na mě minulý týden ptal. Znal prý mámu.“
„Jo? A co chtěl od tebe?“
„Chce si o ní promluvit, nebo spíš čeká, že mu o ní budu vyprávět. Je to docela milej pán. Fešák,“ usmála se.
„Máš s ním rande?“ trochu se zasmál.
„Nesměj se, mám. Zítra ve tři. Můžu ho vzít do malého salonku dolů? Bude tam volno?“
„Jasně, ale dávej pozor na cizí pány,“ zvedl výstražně ukazováček.
*
Nemohla najít volné místo na parkovišti, tak zastavila o blok dál. Rychlým krokem se vydala k Salvatore, už byly skoro tři. Vzpomněla si na Stevea, když procházela kolem restaurace, kde spolu před časem byli.
Zastavila se. Seděl tam i dnes a nebyl sám. Proti sobě měl nějakou černovlásku a o něčem s ní mluvil. Při tom pohledu jakoby čas zůstal stát. Pohladil ji po ruce a Summer si uvědomila, že na ně zírá. Se srdcem sevřeným uhnula očima a pokračovala dál.
Viděl ji, nebo ne? Snad si nevšiml. Cítila takové zklamání a slzy ji pálily v očích, že se srazila s Maxem.
„Jste dnes nějaká zamyšlená.“
Chytil ji za ramena a jakmile našla rovnováhu, hned ji pustil. Všiml si jejího výrazu.
„Stalo se něco? Můžu vám nějak pomoct?“
„Ne, to nic,“ zavrtěla hlavou.
Vešli dovnitř. Summer kývla Damonovi na pozdrav a vedla Maxe po schodech do spodní části restaurace.
„Mám tu zamluvený malý salonek se dvěma stoly,“ otevřela dveře a vešla první. „Budeme tu mít soukromí.“
Max se rozhlížel.
„Netušil jsem, že má restaurace i spodní patro. Je to tu moc hezké.“
„Mám tady jen minerálku.“
Vytáhla z lednice dvě láhve a postavila je na stůl se dvěma skleničkami.
„Kdybyste chtěl kávu, nebo něco jiného, můžu doběhnout nahoru.“
„To je v pořádku, slečno Hallová, děkuju. Minerálka stačí.“
Summer mu pokynula, aby se posadil, a naplnila jim skleničky.
„Říkal jste, že jste se vrátil do města,“ sedla si a vzala skleničku do dlaní. „Jak dlouho jste se s mámou neviděli? Kde mám začít?“
„Letos to bude šestadvacet let, co jsem odjel,“ řekl pomalu. „Byli jsme v kontaktu, ale jen krátce. Když mi přestala brát telefony, usoudil jsem, že… už na mě nemá čas, ani náladu a že se zřejmě zamilovala. Tehdy patrně poznala vašeho tatínka,“ nadhodil.
„To nevím, asi,“ pokrčila rameny. „Otce jsem nikdy nepoznala. Vyrostla jsem s maminkou. Do našeho domu jsme se nastěhovali po smrti babičky, to mi byly asi tři roky. Tam jste ji asi hledal.“
„Ano, hledal jsem ji tam, kde vím, že bydlela s rodiči. Promiňte mi mou zvědavost, ale proč jste tam nezůstala?“
„Pár měsíců jsem tam bydlela, ale všechno tam na mě padalo. Dědečka jsem nepoznala, babičku si nepamatuju a když odešla i máma…,“ napila se, „… pár měsíců poté jsem se odstěhovala s přítelem do Annapolis. Zamilovala jsem se a byla jsem šťastná, že mám aspoň někoho.“
„Naprosto vás chápu. Maminka mi odešla před deseti lety a před dvěma týdny tatínek,“ povzdechl si. „To vás asi nezajímá. Zřejmě to s přítelem nevyšlo, když jste zpátky. Nebo je tu s vámi?“
„Ne. Ošklivě jsem se v něm spletla. Odešla jsem od něj,“ posmutněla a vzpomněla si na Stevea. „Nějak nemám štěstí na muže, ale to sem nepatří,“ pousmála se. „Pokud mi chcete říct něco o sobě, tak mě to náhodou zajímá.“
„Není to veselé vyprávění. Mám pocit, že můj život je jeden velký omyl a že co jsem mohl, to jsem zpackal. V Los Angeles jsem se po nějaké době oženil s o dost mladší ženou, měli jsme dceru… Zemřela v deseti letech na rakovinu. Pak to šlo z kopce i s našim manželstvím…,“ napil se minerálky. „Na tom už dnes nezáleží. Claire, tedy vaše maminka, přivedla vám aspoň hodného náhradního tatínka?“
„Myslíte, jestli se vdala? Ne. Maminka vždycky říkala, že můj tatínek pro ni zůstane tím jediným. Vám ale osud připravil krušné chvíle, to je mi líto.“
„Děkuju,“ pousmál se smutně. „To je asi trest za to, že jsem Claire opustil. Dneska vím, že ona byla to nejlepší, co mě v životě potkalo,“ podíval se na okamžik stranou. „Jste jí opravdu strašně podobná, ty vlasy, postava…, byla taky tak krásná. Jen oči měla modré. Co se jí vlastně stalo? Zemřela tak mladá…“
„Zemřela na infarkt. Léčila se se srdíčkem. Bylo jí teprve 44,“ pokývala hlavou Summer. „Strašně mi chybí.“
Max jí zakryl dlaní ruku.
„Bude to znít asi divně, ale mně taky. Chyběla mi celé ty roky.“
„Tak proč jste se jí nikdy neozval?“ Summer stáhla ruku. „Mám pocit, že zůstala sama jen kvůli mně.“
„Nevím. Bál jsem se odmítnutí a pak už jsem měl vlastní život. Já vím, to není omluva. Udělal jsem chybu, že jsem vůbec odešel. Tolik jsem jí to toužil říct…,“ přejel si dlaní přes obličej, „… a už to nikdy nenapravím.“
„Mrzí mě to kvůli ní, pane Fallere. Když ji opustil táta, nemusela být tak sama,“ svraštila čelo. „Nezlobte se, ale budu muset jít nahoru. Za pět minut mi začíná směna a musím se ještě převléknout.“
„To je v pořádku,“ vstal.
„Tak se mějte hezky,“ podala mu ruku, když ho vyprovodila před restauraci.
„Vy taky,“ stiskl jí ruku. „Děkuju za váš čas,“ usmál se posmutněle.
„Rádo se stalo. Když budete mít někdy chuť, přijďte se k nám najíst.“
„Určitě rád přijdu. Tak nashle.“
Zvedl ruku na pozdrav a odcházel.
Summer se za ním dívala a přemýšlela, jaký by byl její život, kdyby Max s maminkou zůstal.
*
Po obědě se Summer rozhodla, že se zastaví u Rachel. Pracuje z domova, určitě tam bude. Na verandě vzala knížku, kterou si od ní minule půjčila a dnes ji dočetla. Aspoň ji bude moci vrátit.
Zaparkovala a po cestě k domu vylovila vyzvánějící telefon. Steve. Dnes už pošesté. Odmítla hovor a zmáčkla zvonek.
Uvelebily se v obýváku u kávy a Summer vyprávěla kamarádce o setkání s Maxem.
„Takže vlastně udělal stejnou pitomost jako tvůj otec,“ pronesla Rachel.
„Jo. Třeba mohl být můj táta on, kdyby zůstal,“ pousmála se Summer. „Je docela fajn a pořád hezkej chlap.“
„No jo, kdyby…,“ pokrčila rameny Rachel.
„Ahoj holky,“ pozdravil je Tom. Právě dorazil z práce.
„Ahoj, Tome,“ otočila se k němu Summer.
Rachel se zvedla a šla Tomovi taky uvařit kávu. Telefon v kabelce zase začal vyzvánět.
„Proč to nevezmeš?“ zeptal se Tom, když hovor odmítla a hodila telefon zpátky do kabelky.
„To byl Steve. Dneska už posedmé. Nechci s ním mluvit,“ zavrtěla hlavou.
„Steve? Co se stalo? Já myslela, že spolu chodíte?“ zeptala se Rachel, postavila před Toma hrnek s kávou a sedla si.
„Já taky. Včera jsem ho zahlédla v jedné restauraci s nějakou ženskou,“ zamračila se Summer.
„Třeba to byla jen nějaká pacientka, kterou zachránil. Jako tebe. A chtěla mu poděkovat,“ namítla Rachel. „Když ti volal tolikrát, asi to chce vysvětlit, nemyslíš?“
„Jo, pacientka, kterou hladil po ruce,“ zavrtěla hlavou Summer. „Vypadalo to, že ji dobře zná.“
„Tak moment,“ vložil se do toho Tom. „Zachránil? Pacientka?“
„No jistě. Summer chodí s tím záchranářem, co pro ni tenkrát přijel. Co ti není jasné?“ zeptala se Rachel a podívala se na manžela.
„Ty ho znáš, viď?“ řekla Summer tiše.
„U nás ve špitále pracuje jeden Steve. Je záchranář, ale ten je ženatej,“ pronesl Tom a vzápětí se zarazil při pohledu na Summer. „Třeba je to jinej Steve…“
„Steve Robinson?“
Summer cítila, jak jí v krku roste knedlík a slzy se jí ženou do očí, když Tom smutně přikývl.
„Jakto že je ženatej? Proč jsi nám to neřekl dřív?“
Rachel nechápavě zírala na Toma.
„Jak dřív? Slyším poprvé o záchranáři. Steveů je na světě…,“ mávl rukou Tom.
„To je v pořádku, nemohl jsi to tušit,“ ozvala se Summer, když zase našla hlas. „Musím běžet, ve čtyři mi začíná směna.“
„Hele, Summer, moc mě to mrzí…,“ začal Tom.
Summer otevřela dveře a než odešla, ohlédla se na něj.
„Není to přece tvoje chyba. On mi to měl říct.“
Celou cestu do práce se cítila, jako by ji někdo vzal palicí po hlavě a srdce sevřel do svěráku. Jak se mohla zase takhle splést?
Copak přitahuju jen zmetky a podvodníky?!
Zvoneček v hlavě se rozezněl: Já tě varoval!!!
*
Krátce po půlnoci předal Steve dalšího pacienta a než došel k sanitce, znovu vytočil číslo Summer. Zase mu to típla. Zkoušel to i v devět před odchodem na noční, i když věděl, že ona už je dávno v práci.
„Komu to pořád voláš?“ zeptal se Fred a rozjel se.
„Summer,“ odsekl.
V duchu měl ale strach. Netušil, proč s ním najednou tak evidentně nechce mluvit.
„Co se děje? Jen jsem se zeptal,“ namítl v klidu Fred.
„Já vím, promiň, ale sám nevím, co se děje. Dneska už jsem jí volal podesáté, stačí?“
„Cože? A nezvedá to?“
„Ne. Sedmkrát mi to típla, dvakrát jsem jí nechal hlasovou zprávu a teď mi to típla znovu,“ zavrtěl hlavou a zahleděl se z okna.
„Co jsi jí provedl?“
„To kdybych věděl…,“ zabručel Steve.
„Přece se nemohla naštvat jen tak zničehonic,“ zvedl obočí Fred a krátce se na něj podíval.
„Už to vypadá, že jo,“ zamračil se Steve a sáhl po vysílačce, ve které se ozval hlas dispečerky.
*
Summer si dala rychlou sprchu a zavrtala se do peřin. Nemohla usnout. Pořád jí zněla v hlavě Tomova slova: … ale ten je ženatej… Sáhla pro mobil a všimla si, že jí volal ještě dvakrát, když byla v práci a nechal jí vzkazy v hlasové schránce.
„Ahoj Summer, tady Steve. Vím, že jsi touhle dobou v práci…,“ odmlčel se. „Nevím, proč mi nezvedáš telefon. Mám o tebe strach.“
A podruhé…
„Summer, prosím tě, ozvi se mi. Udělal jsem něco špatně, nebo jsem řekl něco, co tě urazilo? Zavolej mi, nebo napiš…“
Jeho hlas zněl velice naléhavě.
Byla v pokušení mu napsat, kdy že jí chtěl prozradit, že je ženatý, ale nakonec mobil odložila.
Přijď si na to sám.
Zavřela oči, ale spánek nepřicházel. Pořád slyšela jeho melodický hlas a před očima jí vyvstávala jeho tvář. Bolelo to jako čert. Nakonec objala polštář a rozplakala se.
*
Obraz Summer, tedy vlastně Claire, nešel Maxovi z hlavy. Nemohl se soustředit ani na práci. Stejně už bylo skoro šest a všichni dávno doma. Vypnul počítač a uvědomil si, že má hlad.
Z kanceláře zamířil k autu, nastartoval a rozjel se. Na první křižovatce se rozhodl, že nepojede domů. Co ho tam čeká? Prázdný dům a žádná večeře. Otočil auto a skončil před restaurací Salvatore.
Sedl si k poslednímu volnému stolu a byl za to vděčný. Bylo prakticky plno. Hned se u něj objevila číšnice, přivítala ho a podala mu jídelní lístek.
„Co si dáte k pití?“
„Děkuji. Dám si pivo,“ otevřel menu a číšnice odešla.
„Slečno, prosím vás, je tu dnes slečna Hallová?“ zeptal se, když před něj postavila orosenou sklenici.
„Ano, je. Za chvíli převezme vaši obsluhu, já v sedm končím.“
Přívětivě se usmála a odešla.
Max pohlédl na hodiny, bylo za pět minut sedm. Napil se a začal studovat jídelní lístek.
„Ty Summer, ten pán na čtyřce se po tobě ptal,“ řekla Lucy, když si předávaly službu.
„Vážně?“ Summer se bez zájmu rozhlédla po restauraci a skončila očima na čtyřce. „To je pan Faller.“
„Tak toho neznám. Je tady poprvé. Poslyš, co je to s tebou? Jsi dneska nějak zvadlá.“
„To víš, když se dozvíš, že chlap, se kterým chodíš, je ženatej,“ pokrčila rameny Summer.
„Počkej, koho tím myslíš? Já myslela, že chodíš se Stevem,“ zarazila se Lucy.
„To jsem si myslela taky,“ Summer vzala tác s nápoji. „Zeptej se Freda.“
Odešla a nechala tam překvapenou Lucy stát.
Roznesla pití a zamířila k Maxovi.
„Dobrý večer, pane Fallere,“ pozdravila. „Máte vybráno?“
„Dobrý večer,“ Max se usmál a nadiktoval jí objednávku. „Nevadí, že jsem přišel tak brzy po našem rozhovoru?“
„Vůbec ne,“ krátce se zasmála. „Můžete sem chodit každý den, nebo vůbec. Nerozlišujeme zákazníky, vítáme každého.“
„To jsem rád, jste laskavá. I vaše kolegyně. Navíc je to tady moc hezké, útulné.“
„Díky. Lucy už dnes skončila, ale vyřídím jí to zítra. Doufám, že vám bude i chutnat. Jídlo bude za chvíli,“ s těmi slovy se vzdálila.
Max ji se zalíbením sledoval, jak obsluhuje hosty. Úsměv z její tváře nezmizel, i když se nemohl zbavit pocitu, že ji od včerejška něco trápí. Přesto se chovala jako profesionál.
Claire byla taky takové sluníčko.
S chutí se pustil do jídla, které mu přinesla. Bylo výborné. Zabral se do večeře tak, že si ani nevšiml, že se objevila u jeho stolu, dokud nepromluvila.
„Ještě pivo?“
„Ano, díky, slečno Hallová,“ vzhlédl k ní a vrátil jí úsměv.
„Jsem Summer,“ řekla po krátkém zaváhání a vzala prázdnou sklenici.
„Max,“ mírně sklonil hlavu.
Za chvíli měl zase co pít.
Dojedl, složil příbor a než si otřel ústa, stála u něj a brala prázdný talíř. Objednal si dezert, vůbec se mu nechtělo odejít. Pak si dal ještě kávu.
Vůbec neřešil, jak je tu dlouho, proto jej překvapilo, když ho při cestě na toaletu Summer jemně upozornila, že budou zavírat.
„To už je půlnoc?“ zeptal se překvapeně. „Tak mi přineste účet, slečno… Summer,“ opravil se s úsměvem.
Jen dosedl, všiml si talířku na stole. Z náprsní kapsy vyndal peněženku a vložil peníze pod ubrousek.
„Moc jsem si pochutnal. Myslím, že se sem rád zase vrátím. Krásné prostředí, výborné jídlo a úžasná obsluha.“
„Děkuju mockrát. Opravdu mě to těší.“
Další milý úsměv.
Max se cítil skvěle. Aspoň někdo ho rád vidí.
„Nepotřebuješ doprovod domů? Rád na tebe počkám.“
„Ne, děkuju. Jsem tu autem, navíc je to kousek. Je to od tebe milé,“ naklonila hlavu na stranu.
Max si ale všiml krátkého záblesku v jejích očích.
„Nezkouším tě sbalit,“ usmál se shovívavě a trochu pobaveně. „Na to jsem už trochu starej.“
„To mi nepřipadá,“ zavrtěla odmítavě hlavou.
„Ale napadlo tě to, poznal jsem ti to na očích. No nic, je mi 54, to už není žádné mládí,“ zvedl se. „Tak se měj hezky a zase někdy příště. Přeju ti, aby bylo zase všechno v pořádku, ať tě trápí cokoli. Dobrou noc.“
„Děkuju. Dobrou noc.“
Překvapeně se za ním dívala.
Poznal, že mě něco trápí?
Damonův hlas ji probral ze zasnění.
„Nepůjdeme domů?“
„Jasně, že jo,“ zasmála se a podala mu talířek s účtem.
„Páni! Kdo je ten chlap? Slušný dýško. To je tvoje,“ podal jí peníze.
„Cože? Deset dolarů?!“ podívala se na peníze a pak na Damona. „Nespletl ses?“
„Ne ne, nespletl,“ culil se Damon. „Asi jsi na něj udělala dojem.“
„Nejen já, celá restaurace,“ Summer schovala peníze do zástěrky. „Tak díky. Je to milé.“
„Mně neděkuj.“
„Jdu se převléknout.“
Mrkla na něj.
