8. kapitola
Summer dorazila na směnu a převlékala se v šatně. Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešla Lucy.
Summer zvedla obočí a začala si přivazovat bílou zástěrku.
„Neměla bys být na place?“
„Měla, ale chtěla jsem s tebou mluvit v soukromí.“
„O čem?“
Summer vklouzla do černých lodiček, připravená jít mezi stoly.
„No, o Steveovi. Ptala jsem se včera Freda a on mi to vysvětlil, Summer. Není to tak, jak si myslíš, on…“
„Je to pravda, viď?“ přerušila ji Summer.
„Je, ale on je ženatej jen…“
„Já to nechci slyšet. Je ženatej? Je. Nedělej mu advokáta, Lucy,“ otevřela dveře. „Pojď, nebo budeme mít průšvih.“
Lucy si povzdechla a šla s ní. Summer se o tom evidentně nechce bavit.
*
Steve se probudil a vůbec se mu nechtělo otevřít oči. Ještě chvíli se převaloval v posteli, ale usnout se mu už nepovedlo. Pohledem na budík zjistil, že je skoro půl jedné. Málem zaspal i oběd. Vstal a šel do koupelny. Opláchl si obličej a zadíval se na sebe do zrcadla.
„Co koukáš? Přestaň se užírat a něco udělej!“
Opravdu mluvím sám se sebou?!
Osušil si obličej, oblékl se a seběhl do kuchyně. Popadl klíče od auta a vyšel z domu.
*
Summer si po obědě dávala kávu na verandě. S nohama na stole zavřela oči, nastavila obličej slunečním paprskům a nechala je, aby jí hřály tváře. Měla dvě hodiny čas, než bude muset do práce. Ještě zítra a pak ji čeká volný víkend. Zatím nevěděla, jak ho stráví. V sobotu by mohla zajet za Rachel a neděli jen tak prolenošit.
Zvonek u dveří ji vyrušil ze snění. Nikoho nečekala. Vstala a šla otevřít. Když spatřila Stevea, chtěla hned zabouchnout, ale opřel se dlaní o dveře.
„Summer, počkej, prosím tě. Co se děje?“
„Co tady děláš?“ dala si ruce v bok a zůstala stát mezi dveřmi.
„Přišel jsem se zeptat, co jsem ti udělal, že mi nezvedáš telefon?“
„Možná proto, že jsi mi o sobě neřekl všechno,“ dívala se na něj vzdorovitě, sáhla po klice a chtěla zase zavřít. „Teď to víš a můžeš zase jít za tou svou černovláskou.“
„Co tím myslíš? Nechci nikoho jiného než tebe,“ zavrtěl hlavou a posmutněl. „Tohle jsem ti chtěl říct už dávno, ale za jiných okolností.“
„Nech si ty psí oči,“ zavrčela Summer, jak dostávala vztek. „Snažíš se mi tady hrát na city a přitom jsi ženatej. Takže sbohem.“
Zabouchla tak prudce, že nestihl nic udělat.
„Summer, je to jinak,“ volal na ni přes dveře. „Já ti to vysvětlím.“
„Chceš to popřít? Jsi svobodnej?“
Musela zůstat za dveřmi, slyšel ji zřetelně.
„Nejsem, ale…“
„To mi stačí. Hodně štěstí.“
„Summer, prosím, vyslechni mě,“ opřel se čelem i dlaněmi o dveře.
Už nic neřekla, vnímal jen, jak se její kroky vzdalují. Měl pocit, že se najednou zhroutil celý svět, prostupovalo ho zoufalství a panika, srdce mu bušilo strachem, že tohle je opravdu konec.
Summer ho slyšela, ale vrátila se rychle na verandu. Setkání ji naprosto rozhodilo, slzy jí tekly po tvářích a srdce bolelo. Myslela si, že se přese všechno dostala, jenže když ho spatřila přímo před sebou, jen jí to znovu připomnělo, jak ho má ráda a že ji zradil.
*
Před noční směnou se převlékli a zamířili k sanitce.
„Steve, musím ti něco říct,“ začal Fred. „Já už asi vím, proč ti Summer nezvedá telefon.“
„Já už taky, jen nevím, jak se to dozvěděla.“ Steve se zastavil a podíval se ostře na Freda. „Co mi chceš říct? Ví to od tebe?“
„Za koho mě máš? Myslíš, že jsem za ní šel a řekl jí to?“ Fred zavrtěl hlavou. „Předevčírem večer, když přišla z práce, mi Lucy začala vyprávět, že Summer někdo napovídal, že jsi ženatej, a udeřila na mě, jestli je to pravda.“
„A tys jí to řekl?!“
„Vysvětlil jsem jí, jak se věci mají a doufal jsem, že ona to vysvětlí Summer. Jenže včera přišla z práce a Summer prý nechce nic slyšet a nechce o tom vůbec mluvit. Hele, já nevím, kdo jí to řekl.“
Fred se zamračil, když se na něj Steve jen mlčky díval.
„Kdo to ví kromě mě a tvé mámy?“
„No, Tom. A samozřejmě Alex,“ pokrčil Steve rameny, „ale proč by to někdo z nich říkal Summer? Vždyť ji ani neznají.“
„Pak nevím,“ rozhodil ruce Fred a nastoupil do sanitky. „Víš jistě, že ji ani jeden nezná?“
Steve jen zavrtěl hlavou.
„Teď už na tom snad ani nezáleží.“
Celou směnu se soustředil jen na práci a když ráno skončili, rozloučil se s Fredem a zamířil na ambulanci. Uvědomil si, že Summer mluvila o černovlásce.
Vtrhl do šatny, kde se zrovna převlékala, a bylo mu jedno, že je polonahá.
„Znáš Summer Hallovou?“ udeřil na ni bez pozdravu.
„Ahoj, co blázníš? To jsou dámské šatny,“ ohradila se Alex.
„Na něco jsem se ptal. Je to pro mě životně důležité, Alex. Promiň, ale všechno ostatní je mi teď srdečně jedno.“
Rychle se oblékla a vyvedla ho na chodbu.
„Chápu. Summer, to je ta tvoje přítelkyně, viď? Já ji neznám, Steve. Nechceš mi říct, co se stalo?“
„Úplně mě zazdila, Alex,“ prohrábl si vlasy. „Nebrala mi telefony a když jsem za ní včera byl, nechtěla nic slyšet. Jen to, že jsem ženatej. Mluvila o tom, že se mám vrátit ke své černovlásce, proto jsem šel za tebou. Fred jí to neřekl a jeho žena taky ne. Nevím, co mám dělat.“
Alex ho pohladila po rameni.
„Hodně ji miluješ, viď?“ zamyslela se. „Možná nás viděla v té restauraci. To nic, bude to dobrý, Stevie, neboj. Máš ty papíry?“
„Mám,“ Steve je vytáhl z náprsní kapsy a dal jí je. „Když o tom tak přemýšlím, asi máš pravdu. Musela nás vidět.“
Alex podepsala všechny výtisky a vrátila mu je.
„Tak. Ještě dnes to dones právníkovi. Pak budeš mít v ruce papír, že jsi svobodnej a můžeš za ní jít.“
„Může to trvat měsíce,“ namítl smutně.
„Třeba to nepotrvá tak dlouho. A i kdyby…, ona za to stojí, ne?“
„To rozhodně,“ pousmál se. „Díky, Alex.“
„Není zač. Já děkuju. A teď už upaluj, musím jít.“
Dívala se za ním a doufala, že ho ta jeho Summer nakonec pochopí.
*
Summer donesla talíře k příslušnému stolu a popřála zákazníkům dobrou chuť. Vtom spatřila vejít Maxe. Nebyl tady pomalu dva týdny.
„Ahoj, vítám tě u nás,“ podala mu jídelní lístek. „Dlouho jsi tu nebyl.“
„Ahoj, děkuju,“ otevřel menu, ale díval se na ni. „Problémy v práci, byl jsem služebně v New Yorku. Rádi by mě tam převeleli, ale já už tohle město nikdy nechci opustit.“
„To naprosto chápu. Došla jsem ke stejnému názoru, ještě než jsem se vrátila,“ ohlédla se k baru. „Ráda bych si povídala, ale jsem v práci.“
„Rozumím,“ usmál se.
„Přijdu, jakmile budeš mít vybráno. Něco k pití?“
„Dám si pivo, děkuju.“
Byla hned zpátky a postavila před něj sklenici zlatavého moku.
Všimla si, že zavřel jídelní lístek.
„Co sis dnes vybral?“
Vzhlédl k ní a pár sekund se na ni jen díval, než promluvil.
„Pokud to ode mě nebudeš brát jako drzost, rád bych tě pozval na večeři. Mohli bychom si při tom přátelsky popovídat. Jestli tedy končíš dřív, než o půlnoci.“
„Ne…, tedy vlastně ano,“ zasmála se rozpačitě. „Končím v sedm.“
Viděl jí na očích, že ji zaskočil.
„Možná nemáš zájem jít na večeři se starým dědkem, pochopím, když odmítneš.“
„Se starým dědkem?“ zveda obočí a rozhlédla se. „Já myslela, že mě zveš ty.“
Zasmál se a srdce mu poskočilo v hrudi, když naklonila hlavu na stranu a věnovala mu krásný úsměv.
„Takže… to bereš?“
„M-hm. A co si dáš teď?“
„Dal bych si ty palačinky s ovocem, to zní lákavě,“ ukázal na řádek v jídelním lístku a vzhlédl k ní.
„Dobře, za chvíli tu budou,“ přikývla.
Všimla si, že pookřál a zahřálo ji to u srdce. Připadal jí jako milý člověk a docela si ho oblíbila.
*
Po práci se Steve stavil u maminky, došel jí nakoupit a zůstal na večeři. Kolem šesté sedl do auta a rozjel se domů. Po cestě si to ale rozmyslel a zaparkoval přes ulici u restaurace Salvatore.
Rozhodl se počkat do sedmi a promluvit si se Summer. Tentokrát tu nejsou žádné dveře, které by před ním mohla zabouchnout. Tolik se mu po ní stýskalo.
V sedm vystoupil a přešel ulici. Z restaurace zrovna vyšel muž a nabídl rámě mladé ženě, která šla za ním.
Steve zůstal stát jak opařený. Ta žena byla Summer. Muž byl o dost starší, ale Steve musel uznat, že vypadá dobře. Summer se do něj s úsměvem zavěsila a odcházeli pryč.
Steve je sledoval, dokud nezašli za roh. Srdce v něm pokleslo, ale po chvíli se rychle vydal za nimi. Stihl to na roh tak akorát, aby je viděl zacházet do restaurace, kde měli tenkrát první schůzku.
Kdo je ten chlap? Nějaký příbuzný? Nebo s ním něco má? To snad ne…
Steve se vrátil k autu a nebylo mu z toho vůbec dobře.
*
„Kde vlastně pracuješ?“ zeptala se Summer, když se usadili v restauraci a objednali si.
„V IT Engineering. Je to firma, která zajišťuje veškerý servis kolem počítačů,“ vysvětlil Max a napil se coly, kterou jim číšník přinesl. „Tenkrát před lety mi tu práci nabídl můj kamarád Jason.“
„Byla pro tebe tak atraktivní,“ řekla tlumeně, „že jsi opustil ženu, kterou jsi měl tolik rád?“ Zavrtěla hlavou. „Promiň, asi bych se neměla ptát.“
„To nevadí,“ pousmál se smutně. „Máš pravdu.“
Na chvíli se odmlčel.
„Víš, já jsem po té práci moc toužil. Nabídli mi místo zástupce ředitele a velice slušné peníze. Moje představa byla, že Claire pojede do Los Angeles se mnou, že založíme rodinu, kterou bych za těchto předpokladů uživil. S těmi pár dolary, co jsem bral tehdy, to moc nešlo.“
„Myslím, že peníze nejsou všechno,“ podotkla. „Když láska schází…,“ potřásla hlavou.
„Taky jsem to zjistil… Po pár týdnech, když mi přestala zvedat telefon, jsem usoudil, že si někoho našla… Myslel jsem, že za mnou přijede, až to bude možné, že budeme zase spolu.“
„Mohl jsi za ní přijet, abys to zjistil, abys to věděl určitě.“
„Dozvěděl jsem se od sestry, že její tatínek zemřel a že se odstěhovala,“ pokrčil rameny. „Mrzelo mě to, ale dál jsem nepátral a ponořil jsem se do práce.“
„A oženil ses,“ namítla.
„Po deseti letech v Los Angeles jsem si řekl, že už jsem dost starej a měl bych taky trochu žít. Tak jsem si vzal Susan. Bylo jí 29, byla o devět let mladší a upřímně řečeno, šla po penězích,“ ušklíbl se. „Tehdy mi to nevadilo, chtěl jsem žít ‚normálně‘.“
Číšník před ně postavil talíře s večeří a vzdálil se.
„Asi bychom měli mluvit o něčem jiném. Vzpomínky nejsou moc veselé,“ Summer se chopila příboru. „Tak dobrou chuť.“
„Dobrou chuť,“ usmál se Max. „Je lepší vzpomínat jen na to dobré.“
„Možná,“ Summer polkla. „Jenže ty dobré vzpomínky obvykle vyústí ve špatné.“
Max si ukrojil kus masa.
„Nemáš vzpomínky s dobrým koncem? Vůbec žádné?“
„Když vzpomínám na mamku, tak skončím u toho, že už tady není. Na Paula a svůj pobyt v Annapolis ani vzpomínat nechci, i když to začalo hezky. A…,“ zarazila se při vzpomínce na Stevea a polkla knedlík, který najednou měla v krku.
Napila se a pokračovala v jídle.
Max ji zamyšleně pozoroval. Mlčky dojedli. Číšník odnesl talíře a přinesl jim kávu.
„Myslím, že tě něco v poslední době trápí, Summer,“ řekl Max a nasypal si cukr do hrnku.
Summer mlčela a zamíchala si kávu.
„Nechceš o tom mluvit?“
„Ty jsi o sobě taky mluvil,“ zvedla k němu oči. „Víš, nějak se mi prostě nedaří. Kdybych měla shrnout svůj život za posledních pár let… Chceš slyšet můj příběh?“
„No jistě, povídej,“ přikývl Max.
„To, že mi odešla mamka a že jsem se pár měsíců po tom odstěhovala do Annapolis s Paulem, to už víš. Nedopadlo to dobře, vrátila jsem se tam, kam patřím. Měla jsem štěstí v tom, že mě moje skvělá kamarádka a její manžel nechali u sebe, než jsem si našla bydlení tady v Baltimoreu a že mě Damon, to je ten barman, vzal zpátky do Salvatore,“ prohrábla si vlasy.
„Takže tu máš skvělé přátele,“ pokýval hlavou Max.
„Ano, nejsem na to sama,“ usmála se. „Nechci fňukat, nebo si stěžovat. Mám, kde bydlet, mám zpátky svou práci a super přátele…“
„Ale?“ zvedl obočí.
„Ale… nemám štěstí v lásce,“ pokrčila rameny. „To je celé. Jinak si nemůžu stěžovat,“ zasmála se, aby to trochu zlehčila.
„Nedávno jsem tě viděl odcházet s vlasatým vousáčem. On je ten, kdo tě trápí?“ zeptal se vážně.
„Jo,“ sklopila oči. „Ukázalo se, že je ženatej.“
„Ukázalo se? Takže ti to neřekl?“
Mlčky zavrtěla hlavou.
„Tak to od něj nebylo fér, už se ničemu nedivím. To mě fakt mrzí, Summer,“ napil se kávy. „Jenže ty ho máš pořád ráda, viď?“
„Asi si myslíš, že jsem pitomá,“ povzdechla si.
„Vůbec ne. Srdci neporučíš a o to víc to bolí.“
„Přesně tak. Taková podlá zrada…,“ zavřela na okamžik oči. „Když si představím, že jsem byla u něj doma a ona mohla kdykoli přijít…“
„Vzal tě k sobě domů? To neměl strach, že bude přistižen při činu? To je zvláštní. Být na jeho místě, domů bych tě nezval…“
„Proč ne? Říkal, že bydlí sám. Co myslíš, že jsme tam dělali?“
Summer naklonila hlavu na stranu, viděla mu na očích, co si myslí.
„Já jsem…, my jsme spolu nikdy nespali!“
„Aha, promiň. Takže se mezi vámi teprve něco začínalo rozvíjet, ale přesto tě vzal k sobě domů.“
Summer přikývla a vyprávěla mu celý příběh o Steveovi. Nevěděla proč, ale cítila se s Maxem dobře.
Max jí naslouchal a když skončila, pokýval hlavou.
„To s tím maličkým…, to mě moc mrzí.“
„Díky. Nevím, proč se to stalo. Tehdy jsem si říkala, že to ke mně přivedlo Stevea. Dnes…“
„Proč jsi mu nedovolila, aby ti to vysvětlil? Říkala jsi, že v tom domě žije sám. Nevíš, kdo byla ta černovláska.“
„Ty mě neposloucháš, Maxi,“ svraštila čelo Summer. „Vždyť je ženatej a nepopřel to.“
„Právě, že poslouchám. Nepopřel to, ale snažil se ti to vysvětlit a tys mu zabouchla dveře před nosem a odmítla ho vyslechnout,“ podrbal se na nose. „Víš, kdyby to bylo tak jednoznačné, proč by se o tebe zajímal? Kdyby to pro něj byla jednorázová záležitost, tak by to nejspíš nechal být, aby se to doma neprofláklo. Mě by teda to jeho vysvětlení dost zajímalo. Je ženatej, ale žije sám? Proč?“
Summer se kousla do rtu.
„No, když to řekneš takhle, tak na tom něco je.“
„Určitě. Ty se tady trápíš, jak tě zradil a přitom to vidíš jen z jedné stránky. Zmínila ses, že i Lucy se ti to snažila vysvětlit. Co když on se teď trápí, protože jsi ho nechala?“
„Já nevím,“ pokrčila rameny. „Proč mi to teda neřekl hned na začátku? Nepovažoval to za důležité? Jak si myslel, že na to budu reagovat, až to zjistím?“
„Vidíš?“ ukázal na ni prstem. „To jsou otázky pro Stevea. Já ti na to neumím odpovědět.“
„Proč mám pocit, že ho hájíš? Na čí jsi vlastně straně?“ zadívala se na něj.
„Já?“ zvedl obočí. „Já nejsem na ničí straně. Dívám se na to objektivně. Rozhodně ho nehodlám obhajovat, měl ti to říct. Přesto si myslím, že bys ho měla vyslechnout,“ opřel se lokty o stůl. „Rozejít se s ním můžeš vždycky, když usoudíš, že udělal tak velkou chybu, že to za to nestojí.“
Summer dopila kávu a sklopila oči. Uvědomila si, že na tom, co jí Max říká, něco je. Vybavila si Steveův naléhavý hlas, který k ní doléhal, když se vzdalovala ode dveří, a bodlo ji u srdce. Co když je to opravdu všechno trošku jinak?
„Dobře, uznávám, že máš pravdu. Asi bych si s ním měla promluvit,“ zastrčila si pramen vlasů za ucho. „V sobotu slavím narozeniny. Nechtěl bys přijít?“ otočila list.
„Já? Asi bych se mezi vámi mladými moc dobře nevyjímal,“ zareagoval váhavě Max.
„Maxi, ty přece vůbec nevypadáš starý. Udělal bys mi radost,“ usmála se.
Dívala se na něj a kromě vějířků vrásek kolem očí a pár šedivých vlasů nenašla nic, co by ho činilo starým.
„Děkuju, ale jsem o hodně starší než ty,“ povzdechl si, když mu hlavou prolétla myšlenka, že by mohl vrátit čas. „Jestli ti to opravdu udělá radost…“
„Udělá – jak říkám.“
„Nevím, co máš ráda. Tedy kromě Stevea,“ mrkl. „Jaký ti mám přinést dárek?“
„Sebe,“ v očích jí blýsklo, „to úplně stačí.“
