9. kapitola
Dnes to byla perná šichta. Fred pozoroval Stevea, zamlklého víc než kdy jindy.
„Nezajdeme na pivo?“ navrhl.
„Ne, díky. Pojedu domů,“ odpověděl Steve, aniž by se na něj podíval.
„Steve, já vím, co teď prožíváš, ale tomu pacientovi by nedokázal pomoct nikdo. Dělal jsi, co bylo v tvých silách…“
Steve zvedl ruku. „To je jedno, zemřel…“
„Bylo mu osmdesát, dostal infarkt. V hloubi duše víš, že to nebyla tvoje chyba.“
Došli na parkoviště, Fred odemkl auto a otočil se ke Steveovi. Vtom si za ním všiml před nemocnicí známé postavy.
„Steve, není to…?“
Steve se ohlédl a podíval se zpátky na Freda.
„No, co koukáš, na mě tu určitě nečeká. Jdi za ní. Uvidíme se zítra,“ Fred ho plácl po rameni, nastoupil a odjel.
Steve se pomalu loudal zpátky k nemocnici. Došel k ní a zhluboka se nadechl.
„Hledáš někoho?“
Summer se k němu otočila.
„Jo, tebe,“ řekla ostřeji, než chtěla. „Jsi v pořádku?“ dodala, když si všimla jeho svěšených ramen a pohaslých očí. Dneska vypadal úplně bez jiskry.
„Dnes v noci jsem ztratil pacienta, byla to náročná směna,“ prohrábl si vlasy.
„To mě mrzí, Steve. Poslyš, měli bychom si promluvit, jestli máš čas,“ sklopila oči k řemínku kabelky, který v rozpacích žmoulala v dlani.
„Za rohem je pizzérie. Můžeme tady nechat auta a pak se pro ně vrátíme,“ vzal ji za ruku a vedl ji z areálu nemocnice.
Summer ji jemně vyprostila z jeho dlaně, když si vzpomněla, proč vlastně přišla. Steve na ni jen krátce pohlédl.
*
„Máš hlad?“ zeptal se, když k nim přišla číšnice.
Summer zavrtěla hlavou, tak objednal dvě coly s tím, že si dají jídlo později.
„Neměla bys být v práci?“ napil se a podíval se na ni.
„Domluvila jsem se s Lucy, že za mě vezme zbytek směny. Hodně jsem o všem přemýšlela, asi jsem udělala chybu, že jsem tě nevyslechla a posuzovala jsem vzniklou situaci jen ze svého pohledu,“ držela v dlaních skleničku. „I když nevím, co se tím změní na tom, že jsi ženatej.“
„Dobře,“ pokýval hlavou. „Jsi tady, to znamená, že jsi připravená slyšet můj příběh,“ znovu se napil a postavil skleničku stranou. „Před čtyřmi lety jsem dokončil školu a začal jsem pracovat pro MedStar Harbor jako záchranář. Po pár měsících tam nastoupila mladá sestřička. Brzy jsem zjistil, že je velice šikovná, milá k pacientům, veselá. Jmenovala se Alex a byla z Dánska. Jednou mi jen tak mezi řečí řekla, že jí bude končit pracovní vízum a bude se muset vrátit domů. Radost z toho ovšem neměla. V Americe se jí líbilo.“
„Teď mluvíš o své… manželce?“ Summer polkla. „Jinak nevím, proč mi to vyprávíš.“
„Jo, je to tak. Před čtyřmi lety jsme se vzali, ona získala zelenou kartu a mohla tady zůstat. To je všechno, Summer.“
„To je všechno?“ zvedla obočí. „Vidíš, nic to nemění na tom, že jsi ženatej. Co jsi mi tím vysvětlil? Já ti to řeknu, vůbec nic. Jen to, že jsi chodil se mnou a současně jsem tě viděla v restauraci s ní. Ta černovláska…,“ zavrtěla hlavou. „Myslím, že to nemá smysl, Steve.“
„Promiň, ale asi jsi nic nepochopila,“ Steve se opřel lokty o stůl a naklonil se k ní. „Chtěl jsem Alex jen pomoct, aby nemusela do Dánska. Proto jsem se s ní oženil. Prstýnek nenosím a nebydlíme spolu.“
„A to mě má uklidnit? Pořád máš přece manželku. A neříkej, že spolu nic nemáte,“ dopila colu. „Já tě mám ráda, Steve, ale s ženáčem nechci nic mít. Takovej vztah nemá žádnou budoucnost.“
Vzala kabelku a chystala se vstát a odejít.
„Tak se podívej na tohle,“ Steve vytáhl z kapsy papír a položil ho před ni. „Neříkám, že jsme spolu nic neměli. Po roce jsme usoudili, že by nám to spolu neklapalo, Alex si navíc našla přítele. Tři roky jsem sám.“
Summer si chvíli prohlížela rozvodový papír, pak zvedla oči ke Steveovi.
„Mám jásat?“ vrátila mu lejstro. „Řekni mi, Steve, proč to děláš až teď? Když to byla taková formalita, jak naznačuješ, proč jste se nerozvedli při první příležitosti?“
„Neměl jsem nikoho, pro koho bych to udělal. Když jsme se rozešli, domluvili jsme se, že až to některej z nás bude potřebovat, rozvedeme se,“ pokrčil rameny. „Mně ten papír v životě nepřekážel. Jen máma mi posledních pár měsíců říkala, že si mám dát život do pořádku.“
„Měla pravdu,“ přikývla Summer. „Tohle ale nějakou dobu potrvá,“ ukázala na papír v jeho ruce. „Takže jsi pořád ženatej.“
Steve ho schoval do kapsy a vzal ji za ruce.
„Já tě miluju, Summer. Dělám to kvůli tobě, chci být naprosto bez závazků a volnej pro tvou lásku. Věř mi, že za celou tu dobu jsem nenašel nikoho, jako jsi ty. Ano, udělal jsem chybu, že jsem to nechal být, ale napravím to.“
„Žil jsi tři roky v celibátu? To asi ne, že? Proč jsi mi to vlastně neřekl, když o nic nejde?“ stáhla ruce a vstala. „Já ti věřím, Steve, ale dokud nebudeš opravdu volnej…,“ potlačila zrádné slzy, když se mu dívala do očí. „A víš, co mě mrzí nejvíc? Že jsem se to musela dozvědět takhle, že jsi nenašel odvahu mi to říct.“
Vyběhla z restaurace a rychlým krokem zamířila před nemocnici, kde nechala auto. Nechala slzy stékat po tvářích, nastartovala a odjela.
*
Fred zajel s nosítky před ambulanci a Steve zaklepal. Vyšla sestřička, on jí předal papíry a s Fredem pacienta přeložili na nosítka, která sestřička vyvezla z ordinace. Pak se rozloučili a odcházeli halou k východu.
„Steve!“
Steve se zastavil. Viděl, že Tom vyšel z ordinace a zamířil k nim. Fred pokračoval s tím, že se sejdou v sanitce.
„Ahoj Tome, na něco jsem zapomněl?“
„Ne, chci s tebou mluvit ohledně Summer,“ řekl Tom. „Jo, znám ji,“ dodal, když Steveovo obočí vylétlo vzhůru. „Je to nejlepší kamarádka mojí ženy. Nevěděl jsem, že mluví o tobě.“
„Nevěděl?“ zeptal se překvapeně Steve.
„Věděl jsem jen, že chodí s nějakým Stevem. Když jsem přišel domů, padlo tvoje jméno a záchranář, tak jsem si to spojil a jen jsem řekl, že jednoho záchranáře Stevea znám a vylítlo ze mě, že ten je ženatej…,“ Tom si prohrábl vlasy a jeho výraz byl provinilý. „Nezlob se, kdybych jen tušil…, tak bych byl zticha.“
„To nic, Tome. Díky, že jsi mi to řekl. Lámal jsem si hlavu, jak se to dozvěděla. Aspoň jsem to začal řešit,“ Steve se pousmál.
„Jo, Alex mi to říkala. Je to smůla, že ti to takhle zkomplikovalo život, ale Summer tě má ráda.“
„To sice jo, ale včera mi v podstatě řekla, že dokud budu ženatej, nechce se mnou nic mít,“ trpce se ušklíbl.
„Vždyť jsi jen chtěl Alex pomoct…,“ zavrtěl hlavou Tom. „Hele, v sobotu ji uvidím, bude slavit narozeniny, tak s ní zkusím promluvit. Je to rozumná holka…“
„Nech to být, ona má v podstatě pravdu a co jsem si nadrobil, to si sním. Jen doufám, že mi ji někdo nepřebere, než se to vyřeší. Mám ji taky moc rád, víš?“
„Já ti věřím,“ Tom se podíval k ambulanci, odkud na něj mávala sestřička. „No nic, musím jít. A ještě jednou se omlouvám. Tak se měj.“
„Jasně, ty taky. Ahoj.“
Steve vyšel z nemocnice a než nastoupil do sanitky, uložil si do paměti, že bude mít Summer narozeniny.
*
„Tak co, mluvila jsi s ním?“ Lucy neodolala a po příchodu do práce odchytila Summer u baru.
„Mluvila,“ přikývla Summer. „Dík, že jsem mohla jít včera dřív.“
„Není vůbec zač. Přijde v sobotu na tu oslavu?“ ptala se zvědavě Lucy.
Summer po ní střelila pohledem.
„Nebudu se stýkat s ženatým chlapem, Lucy, neblázni. Neřekla jsem mu o tom.“
„Vysvětlil ti to? Tohle se přece nedá počítat jako manželství! Navíc Fred říkal, že se rozvádí,“ namítla Lucy rozhořčeně.
„Já jsem ten papír držela v ruce,“ podívala se na ni Summer. „Řekla jsem mu to, co tobě. Dokud nebude volnej, je pro mě ženatej.“
Vzala tác s nápoji a nechala Lucy stát u baru s otevřenou pusou. Po zbytek směny se snažila nevnímat neustálou Lucyinu obhajobu Stevea.
Když se po sedmé vydala domů, říkala si, jestli tu sobotní oslavu nemá zrušit. Nakonec otočila auto a zamířila k Rachel.
„Tak co je nového?“ zeptala se Rachel, když se usadily na verandě s kávou.
„Přemýšlím o té sobotě. Nemám to odvolat?“
„Proč? Summer, co se děje?“ zadívala se na ni Rachel.
„Já nevím. Je mi ze všeho smutno, nevím, jestli budu mít náladu něco slavit.“
Summer se napila kávy a nechala si šálek v dlaních.
„Podívej, narozeniny máš jednou za rok. Přece si je nenecháš jen tak pokazit.“
Když se nedočkala odpovědi, pokračovala.
„Jde o Stevea, že jo?“
Summer přikývla a odložila šálek na stůl. Vyprávěla Rachel o tom, co jí říkal Max a jak se včera se Stevem setkala.
„Takže jsi ho pustila k vodě,“ konstatovala Rachel.
„Vlastně jo. Co si o tom myslíš?“
„Myslím, že to není taková tragédie, pokud je to opravdu jen formalita,“ začala Rachel.
„Kdyby mi to řekl hned, taky si myslím, že bych to neviděla tak tragicky,“ zavrtěla hlavou Summer.
„Jenže on ti to vůbec neřekl. Poprvé jsi to slyšela tady u nás od Toma, že jo?“
„Přesně. Mám pocit, že tohle mu nedochází. Ukázal mi rozvodové papíry a myslel si, že tím je to vyřešené.“
„Tu oslavu neruš. Už máš pozvané lidi a vůbec… Přece nepřestaneš kvůli jednomu chlapovi žít.“
„To je fakt. Stejně to nebude nic velkého, pozvaných mám jen pár lidí. A mám objednané občerstvení.“ Summer se pousmála. „Tak si to užijem. Život se má žít teď, vem všechno ostatní čert.“
*
„Maxi?“ Stacy mu poklepala na rameno.
Max vypnul vysavač a otočil se k ní.
„Já už půjdu. S vysavačem to, koukám, zvládneš,“ usmála se.
„Zvládnu. Díky, že jsi mi pomohla. Sám bych to tady uklízel celej tejden a mohl bych začít hned znovu.“
„Celej dům takhle z gruntu nemusíš uklízet každej tejden. Stačí utřít prach a vyluxovat. Záclony máš v pračce, tak je nezapomeň pověsit.“
„Můžu je pověsit hned?“
„Určitě. Doschnou pověšené,“ zamířila ke dveřím a Max ji šel vyprovodit. „Připadá mi, že jsi v poslední době pookřál,“ obrátila se k němu s rukou na klice. „Našel sis někoho?“
„Ne, jen párkrát do týdne zajdu do restaurace na náměstí na večeři. Je to tam moc hezký,“ pousmál se.
„A je tam Summer Hallová, že? Jaká je?“
Stacy pustila kliku a zadívala se bratrovi do očí.
„Je to moc milá mladá žena. Je krásná a vypadá jako Claire. Chtěl jsem se s tebou poradit. Jsem pozvaný pozítří na oslavu jejích narozenin. Co si mám oblíknout? Sako a kravatu?“
„Maxi! Vždyť je o tolik let mladší!“ zavrtěla hlavou Stacy.
„To vím taky, já ji přece nechci sbalit,“ zasmál se. „Trvala na tom, že mám přijít, že jí to udělá radost. Tak jsem nakonec souhlasil. To víš, že tam bude samá omladina. Proto nevím, jak moc formálně se vyfiknout.“
„No, v saku mezi ně nezapadneš,“ ušklíbla se pobaveně. „Vezmi si tričko a džíny,“ pokrčila rameny.
„To jako vážně?“ zarazil se Max.
„Určitě ne sako a kravatu, ty blázne,“ plácla ho po rameni.
„No, dobře. Zkusím to. Ještěže jsem se zeptal,“ zabručel.
„To jsi dobře udělal. Tak se měj. A někdy se stav.“
Stacy si stoupla na špičky a políbila ho na tvář.
Vyšel s ní před dům.
„Jasně. A díky!“ zavolal za ní.
Stacy mu zamávala a zmizela za rohem.
*
Když se ho kadeřnice zeptala, jak chce ostříhat, odpověděl: „Po stranách kratší, vzadu nechat na délku krku.“
Pak si šel koupit džíny a zašel ještě do zlatnictví. Přemýšlel, co by se hodilo jako dárek pro mladou ženu od staršího chlapa a nakonec si nechal poradit.
Z nákupního centra odcházel spokojený s úsměvem na rtech a musel si přiznat, že se na zítřek docela těší.
