11. kapitola
Stevea probudilo zvonění. Otočil se, aby umlčel dotěrný budík, ale uvědomil si, že je po noční. Posadil se a zvedl mobil.
„Ano?“ Chvíli poslouchal, pak přikývl. „Ve tři. Budu tam. Díky!“
Bylo poledne. Vstal, umyl se, oblékl a sešel dolů.
Hodil na pánvičku pět vajíček, vzal si k tomu pečivo a v půl třetí se vypravil na domluvenou schůzku.
*
Summer usoudila, že by měla trochu uklidit. Do práce jde až na čtvrtou, takže má spoustu času. Vyluxovala celý dům a pustila se do utírání prachu. Tuhle činnost neměla zrovna v oblibě, ale vrstvy špíny neměla ráda.
Ložnici si nechala na konec, tam nebyl takový nepořádek. Otřela stůl pod oknem a posbírala okvětní plátky růží, které na něj popadaly. Po dvou týdnech byly květiny dávno zvadlé, ale pořád je tam nechávala.
Utrhla jeden květ, sedla si ke stolu a otevřela zásuvku. Vytáhla svůj deníček a vložila jej do něj. Ten si nechá na památku. Když ho uklízela zpátky, vzala do ruky album s fotkami.
Dívala se, jak malá hočička s culíčky rostla. Pohladila maminčinu tvář na fotce, na které byly spolu. Povzdechla si a už chtěla album uklidit, když z něj jedna vypadla. Nebyla uchycená, jen volně vložená vzadu.
Vzpomněla si, že to byl jediný obrázek, který jí maminka kdysi dala s tím, že je na něm s jejím tatínkem. Čím déle si fotku prohlížela, tím víc jí tatínek někoho připomínal. Objímal maminku jednou rukou a ona se k němu tulila. Oba měli na rtech šťastný úsměv.
Kéž bys tady zůstal…
Zavřela zásuvku, vstala, převlékla se a vyrazila do práce.
Blížila se k restauraci a všimla si, že před ní postává Steve. Rychle pohlédla na hodinky, měla pět minut do začátku směny.
„Ahoj Summer, nezdržím tě dlouho,“ oslovil ji, když k němu došla.
„Ahoj, mám pět minut,“ odpověděla.
„V pořádku,“ přikývl a ocenil, že se na něj nemračí. „Jen jsem ti chtěl ukázat tohle,“ podal jí papír. „Dnes mi volal můj právník, jsem volný….“
„Aha,“ prohlédla si to a papír mu vrátila. „Takže teď je zase všechno v pořádku, chceš říct.“
„Já vím, že není,“ sklopil krátce oči. „Udělal jsem spoustu chyb. Chtěl jsem tě poprosit…,“ prohrábl si vlasy, „… mohli bychom začít znovu? Hrozně mi chybíš…“
Chvíli se mu dívala do očí. „Mohli, jen nevím, jestli ti můžu věři,“ pokrčila rameny. „Už musím jít,“ mávla k restauraci.
„Já vím. Taky mám noční,“ pousmál se. „Zavolám ti.“
Počkal, až zašla a s nadějí v srdci odešel.
*
Byl pátek a Summer měla před sebou poslední noční tento týden.
Jakmile byla na place, přitočila se k ní Lucy.
„Ahoj, je tady Max. Dorazil už před čtvrtou.“
„Vážně? U kterého stolu?“ rozhlížela se.
„Na sedmičce,“ mrkla na ni. „Jako obvykle.“
Summer přikývla. „Už si objednal?“
„Zatím ne. Čeká na tebe,“ dodala Lucy a vrátila se k práci.
Summer sáhla pro jídelníček. Blížila se k Maxovu stolu a vtom se jí vybavila fotka, která jí v pondělí vypadla z alba.
Ano, dnes je starší, ale ta podoba…
„Dobrý večer, Maxi, vítám tě v naší restauraci,“ odříkala profesionálně a podala mu menu, ale v hlavě se jí honila spousta myšlenek.
„Dobrý večer, Summer, díky,“ otevřel jídelníček.
„Dlouho… jsi tu nebyl,“ polkla, přesto cítila, jak knedlík v krku roste.
„Hodně jsem přemýšlel…, hledal jsem odvahu,“ uhnul na okamžik pohledem. „Potřebuju s tebou mluvit. Já vím, že jsi v práci…“
„Můžeš na mě počkat, ale končím až o půlnoci, jestli ti to nevadí,“ nabídla přiškrceným hlasem.
„Nevadí, počkám, pokud to nevadí tobě,“ přikývl.
Summer si všimla, že se mu chvěl hlas, když jí diktoval objednávku.
*
Krátce po půlnoci vyšla před restauraci. Max tam přecházel ze strany na stranu, vypadal nezvykle nervózní. Takhle ho neznala.
„Maxi?“
Jemně ho oslovila a dotkla se jeho ramene.
Otočil se k ní a pousmál se.
„Proč jsi dnes tak nervózní, stalo se něco?“
„Nevím, kde a jak začít, Summer. Nechci tě dlouho zdržovat, měla bys jít spát,“ povzdechl si.
„Víš co? Doprovodíš mě k autu,“ zavěsila se do něj, „a při tom mi v klidu povíš, co máš na srdci.“
„Tak jo.“
Kráčeli volným krokem a Max se trošku uklidnil.
„Víš, na té oslavě…, když jsi mi řekla, kolik je ti let… Uvědomil jsem si, že když jsem odjížděl tenkrát… prvního prosince…,“ zastavil se a pohlédl na ni, „… že Claire, tvoje maminka, už tě tehdy musela čekat…“
„Taky jsem si něco uvědomila,“ pustila se ho a dívala se mu do očí. „V pondělí jsem po dlouhé době našla fotku, kterou mi kdysi mamka dala. Je na ní s mladým mužem, řekla, že to je můj tatínek. Nic víc o něm nevím, mám jen tu fotku. Když jsem ji viděla, ten muž mi někoho hrozně připomínal,“ prohrábla si vlasy a pokračovala v chůzi. „Nemohla jsem přijít na to, koho.“
Odmlčela se, než došli k autu.
„Dokud jsem tě neuviděla sedět u stolu,“ zvedla k němu tázavě oči.
„Summer, já… já jsem to nevěděl… Netušil jsem, že jsi moje dcera… Neměl jsem ani ponětí, že nějakou mám, Claire mi o tom nikdy neřekla. Tehdy ještě asi ani ona nevěděla, že je v jiném stavu,“ zavřel na chvíli oči.
Summer zavrtěla nevěřícně hlavou a dívala se do tváře tomu, kdo ji vlastně připravil o to, co mívají všichni. Celou, spořádanou rodinu, maminku i tatínka.
„Kdybys tenkrát neodešel, mohlo být všechno jinak,“ řekla trpce a hrdlo se jí sevřelo. „Máma se dřela, aby nás obě uživila…,“ polkla slzy a odemkla auto. „Musím už jít. Dobrou noc.“
Max tam stál a díval se za ní, jak odjíždí. Bylo mu všelijak. Možná měla právo se na něj zlobit, ale v hloubi duše věděl, že to nebyla jenom jeho chyba.
*
Byla skoro jedna hodina, když Summer dorazila domů. Dala si sprchu a vklouzla do postele, ale spánek nepřicházel.
Rozsvítila lampičku, vytáhla starou fotku a vrátila se pod peřinu. Dívala se na tváře těch dvou, kteří přece patřili k sobě, a přesto strávili život každý jinde a jinak.
Když na nočním stolku zazvonil telefon, odložila fotku a zvedla ho, aniž by se podívala na displej.
„Ahoj, tady Steve. Doufám, že jsem tě nevzbudil?“
„Ahoj, ne, nemůžu usnout.“
„Něco se stalo?“ zeptal se starostlivě, její povzdech mu neunikl.
„Dá se to tak říct,“ odpověděla bezmyšlenkovitě a sledovala hru stínů na stropě.
„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se, ale slyšel jen její dech. „Spíš?“ zašeptal.
„Nespím, promiň, jen jsem se zamyslela,“ přetřela si dlaní čelo. „Máš noční,“ konstatovala, když se její mysl konečně přeorientovala na Stevea.
„Mám. Chtěl jsem se zeptat, jestli bychom se zítra mohli vidět. Máš volný víkend, že?“
„Jo, mám volno,“ odpověděla stručně, nechtěla mu nic usnadňovat.
„Můžu se pro tebe stavit, řekněme… v jednu? Uvařím něco dobrého k obědu..“
Cítila jeho rozpaky a najednou jí bylo nepříjemné, že ho trápí.
„Jasně, v jednu. Přijedu k tobě, ty budeš přece vařit. Dobrou noc.“
Zavěsila a přemýšlela, jak se k němu vlastně má chovat.
Nemůžu přece předstírat, že se nic nestalo.
Na jednu stranu se těšila, že ho uvidí, taky se jí po něm stýskalo, na druhou si nebyla jistá, jestli se jí vrátí důvěra, kterou v něj měla. Co když se to stane znovu, co když ji zase zklame?
Nakonec usnula dřív, než se stačily vrátit myšlenky na Maxe.
*
Sluneční paprsky ji pošimraly na tváři. Otevřela oči a líně se natáhla pro mobil. Už bylo skoro devět. Zvedla se a pomalu spustila nohy na podlahu. Všimla si fotky na nočním stolku. Než odešla z ložnice, pečlivě ji uklidila zpátky do zásuvky stolu.
Usadila se s kávou na verandě a vzpomněla si, že Steve mluvil o tom, že udělá něco k obědu. Dnes nemusí vařit a může strávit celé dopoledne venku. Zavřela oči.
Když je otevřela, slunce stálo vysoko.
Asi jsem usnula. Kolik je hodin? Půl dvanácté!
Odnesla hrnek do kuchyně a šla se nahoru osprchovat a převléknout.
Stála pod proudem vody, smývajícím mýdlo z jejího těla, a před očima měla pořád Maxovy smutné oči. Vypnula ji a s ručníkem omotaným kolem těla, vyšla ze sprchy. Pohlédla na sebe do zrcadla, prohrábla si vlasy a potřásla hlavou.
Přestaň na to myslet, máš rande.
Ušklíbla se na svůj obraz a opustila koupelnu.
„To se lehko řekne,“ mumlala si při tom nahlas.
Snažila se nemyslet na Maxe, ale soustředit se na setkání se Stevem. Seběhla ze schodů, vzala kabelku a už chtěla odejít, když zaslechla telefon. Zapomněla ho v ložnici. Vrátila se a na displeji spatřila Maxovo jméno. Povzdechla si a přijala hovor.
„Vím, že se na mě asi zlobíš, Summer, a chápu to. Přesto… měli bychom si promluvit.“
„Nezlob se, jsem na odchodu,“ scházela pomalu dolů. „Mohli bychom se sejít zítra?“
„Jen řekni kdy a kde. Budu tam.“
Z jeho hlasu cítila, že se mu ulevilo. S odpovědí zaváhala jen na vteřinu.
„Stav se zítra na oběd.“
„Dobře. Ve dvanáct u tebe.“
*
Steve zamíchal omáčku, odstavil ji a vyndal maso z trouby. Přiklopil pekáč, dal vařit rýži a než se stačil převléknout, už slyšel zvonek u dveří.
Lehce nervózní, se srdcem bušícím otevřel dveře. Stála tam, krásnější než sen. Uvědomil si, že na ni zírá a ustoupil od dveří.
„Ahoj, pojď dál. Jen se dovaří rýže a můžeme jíst.“
„Ahoj,“ vešla a následovala ho do kuchyně. „Tady to voní.“
„Hovězí na žampionech s rýží,“ oznámil s mírným úsměvem, zatímco vypínal sporák.
„To zní dobře. Můžu s něčím pomoct?“ zeptala se a v duchu se rozhodla, že se nebude chovat naštvaně.
Nechám tomu volný průběh.
„Ne, díky,“ nandával jídlo na talíře. „Prostřel jsem venku.“
Summer si sedla ke stolu poté, co jí Steve galantně odsunul židli. Sám pak usedl naproti ní a mlčky se pustili do jídla.
„Bylo to vynikající. Jsi fakt dobrej kuchař,“ řekla, když dojedli.
„Díky. Jsem rád, že jsi přišla,“ vstal a posbíral nádobí. „Dáš si kávu, horkou čokoládu, nebo něco jiného?“
„Horkou čokoládu.“
„Hned jsem zpátky.“
Vrátil se se dvěma kouřícími šálky.
„Díky,“ usrkla čokolády a trošku si ji přisladila.
Viděl, s jakou rozkoší popíjí svůj oblíbený nápoj, a usmál se. Zachytila jeho pohled, tázavě zvedla obočí a dotkla se prstem rtů, jestli tam nemá zbytek čokolády.
„Čemu se culíš?“ zeptala se, když na prstu nenašla po nápoji ani stopy.
„Jen tak. Líbí se mi, jak si tu čokoládu užíváš,“ díval se jí do očí a zvážněl. „Víš, chtěl jsem se za všechno ještě jednou omluvit…“
„Steve, prosím tě,“ přerušila ho a odmítavě zvedla ruku. „Chtěl jsi začít od začátku, proč se k tomu vracíš?“
„Protože ti to chci vysvětlit ze svého pohledu. Takže mi dovol se k tomu naposledy vrátit, ano?“
Počkal, až přikývne, a pokračoval.
„Nepřemýšlel jsem o tom, že jsem vlastně ženatej. Žil jsem tak celou dobu a neřešil jsem to. Až ve chvíli, kdy jsem tě potkal, mi došlo, že s tím musím něco udělat. Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takhle a už vůbec ne od někoho jiného. Nejdřív jsem chtěl být volnej a pak ti to říct.“
„Ale proč? Mohl jsi mi prozradit to sladké tajemství a…“
„A ty bys se mnou nechtěla mít nic společného,“ skočil jí do řeči. „Víš, co se stalo, když jsi to zjistila. Možná jsem to měl udělat…,“ uhnul pohledem, „… ale měl jsem strach.“
„No vidíš. A stejně se to stalo,“ zavrtěla hlavou. „Podívej, kdybys mi to řekl hned, nebo po nějaké době, co jsme byli spolu, myslíš, že bych o tom nepřemýšlela, že bych to nepochopila?“ vzala hrnek do dlaní. „Není to něco, co člověk hodí za hlavu a řekne, no a co, tak jsi ženatej, mně to nevadí, ale byl bys ke mně upřímnej a to bych ocenila víc, než že jsem ti nestála za zmínku, Steve.“
Mlčel a díval se do hrnku.
„Vím, že tady je každá omluva málo,“ zvedl k ní nakonec oči. „Mrzí mě, že jsem tě zklamal. Už to nikdy neudělám a doufám, že získám zpátky tvou důvěru. Nechci ti přidělávat starosti, máš svých dost.“
„Každý si zaslouží druhou šanci, Steve,“ pokývala hlavou. „Nechci tě ztratit, ale víš o zkušenosti s mým ex. Poučila jsem se a to, co s ním, už nechci nikdy zažít. S nikým,“ dopila čokoládu a vstala. „Nepůjdeme se projít? Potřebuju přijít na trochu veselejší myšlenky.“
„Tak jo. Ukážu ti okolí a jedno krásné místo,“ pousmál se.
V duchu si slíbil, že už se k té záležitosti nebude vracet.
Přešli zahradu a zadními vrátky se dostali k lesu. Steve ji vedl po široké cestě podél něj a zkoušel ji vzít za ruku. Jednou ji zvedla, aby si zastrčila pramen vlasů za ucho, podruhé, aby si upravila tričko a potřetí… už to nezkusil.
„Myslíš, že se mnou přijdeš na veselejší myšlenky?“ zeptal se nakonec.
„Proč myslíš, že ne?“ podívala se na něj. „Jo tak… Ty přece nejsi důvod ke smutným myšlenkám,“ pousmála se. „Jak jsi říkal, i já mám své starosti a nechci na ně myslet.“
„Když jsem ti včera volal, nemohla jsi spát. To byl asi ten důvod. Tady půjdeme doprava,“ ukázal směr. „Pořád o tom asi nechceš mluvit, když na to nehodláš ani myslet.“
Než stačila odpovědět, ocitli se u jezera. Ve stínu stromů okolo něj se obloha odrážela na hladině a slunce tak vypadalo, že se přišlo vykoupat v jeho chladivé vodě. Byl to tak krásný a uklidňující pohled, až jí srdce v hrudi zaplesalo. Najednou zapomněla na všechno a jen se dívala.
Steve se krátce dotkl jejího ramene a ukázal za sebe, kde byl strom zkroucený tak, že tvořil přírodní lavičku. Usedla vedle něj a měla oči jen pro okolní přírodu. Chvíli mlčel, aby se mohla pokochat. Nechtěl ji rušit.
„Chodívali jsme sem s tátou každý víkend,“ prolomil ticho šeptem. „Už dlouho sem chodím sám.“
„Měl jsi tatínka hodně rád, já vím,“ řekla a dál se dívala na jezero. „Když odešla máma, nemohla jsem v tom domě zůstat.“
„Chápu tě. Já ho tu všude vidím a jak jsem ti říkal, máma tu taky nechtěla zůstat. Jenže na druhou stranu tady jsou ty vzpomínky, ty krásný chvíle, který jsem s ním prožil. Já bych to opustit nedokázal,“ prohrábl si vlasy. „Není to o tom, že bych bez toho všeho na něj zapomněl, to nikdy. Ani ty nezapomeneš, i když už tam nebydlíš.“
„Nezapomenu,“ vydechla a srdce se jí sevřelo, „ale proč vzpomínat s bolestí… Připadá mi, že…,“ podívala se na něj, „… že je v tom něco víc. Jako by ses za něco trestal…?“
„To je smutný příběh,“ bleskl po ní pohledem. Nemohl uvěřit, že to poznala.
„Nemusíš o tom mluvit, Steve,“ řekla měkce.
„Jednou ti to řeknu… Sám nejsem ani po tolika letech připravenej o tom mluvit,“ sklopil oči, utrhl stéblo trávy a pohrával si s ním mezi prsty.
„To nevadí, povíš mi to, až budeš,“ pozorovala ho. „Víš co, řeknu ti svůj příběh,“ rozhodla se. „Třeba mi poradíš,“ nadechla se. „Jednoho dne k nám do restaurace přišel muž a hledal mě. Řekl mi, že znal mou mámu.“
„Jednou jsem ho s tebou asi zahlédl před restaurací,“ podotkl Steve. „Vysoký, štíhlý, kaštanové vlasy, řekl bych, že vypadal dobře, i když starší.“
„Jo, to je on. Max Faller,“ přikývla. „Spřátelili jsme se, byl na oslavě mých narozenin…“
Summer mu vylíčila všechno od chvíle, kdy za ní Max poprvé přišel. Vyprávění uzavřela tím, jak včera v noci odjela z parkoviště domů.
„To je dobrá zpráva, že jsi našla ztraceného tatínka, Summer,“ řekl.
„Po tolika letech…,“ dívala se před sebe. „Kde byl, když jsem se narodila? Když jsem ho potřebovala? Není to tak jednoduché,“ otočila se k němu.
„Vždyť o tom přece vůbec nevěděl. Mě by spíš zajímalo, proč mu to tvoje maminka nikdy neřekla,“ namítl Steve.
„To nevím, ale kdyby ji neopustil, tak by to věděl,“ odsekla. „Byla pro něj přednější práce a kariéra.“
„Já nevím, Summer, mysím, že ho to taky mrzí, že tady nebyl, že tě neviděl vyrůstat. Možná by ses na to měla podívat i jeho očima. Nechtěl bych být v jeho kůži,“ sklopil oči ke stéblu, které měl pořád v ruce.
„Mohla jsem mít oba rodiče a on mě o to připravil,“ řekla trpce, jako by ho neposlouchala.
„Nebyla to tak docela jeho vina,“ zavrtěl hlavou. „Měla by sis o tom s ním promluvit.“
„To jsem si mohla myslet, že budeš na jeho straně,“ Summer vstala.
„Nechci se s tebou hádat. Jen jsem ti řekl svůj názor,“ pokrčil rameny, než se vydali zpátky.
