12. kapitola
Po cestě se Max zastavil v nákupním centru. Nechtěl přijet s prázdnou, tak koupil pár chlebíčků a kytici frézií pro Summer. Když vycházel ven, s někým se srazil a málem všechno upustil.
„Promiňte, já nerad,“ oslovil ho muž a zůstal na něj koukat. „Maxi?“
Max zvedl hlavu a pohlédl do tváře svého dávného kamaráda. „Jasone, jsi to ty?“
„No, jsem. Co tady děláš?“ Jason ho chtěl obejmout, ale když viděl, že má plné ruce, tak ho poplácal po rameni. „Ty nejsi v Los Angeles?“
„Už ne,“ zavrtěl hlavou Max. „Je to několik týdnů, co jsem se vrátil. A co ty? Jak se máš? Taky jsi tady přece tenkrát nezůstal.“
„Máš pravdu, žil jsem nějakou dobu v Rockvilleu, ale v Baltimoreu jsem zpátky už deset let. Ty Maxi,“ zadíval se na něj, „asi už jsi slyšel o Claire…“
„Jo, zjistil jsem to hned první den, když jsem za ní šel,“ sklopil oči Max. „Byl to pro mě šok. Chtěl jsem s ní ještě aspoň jednou mluvit… a už to nikdy nenapravím.“
„Podívej, nevykládej si to špatně, ale… vídal jsem se s ní…“
„Neblázni, Jasi,“ přerušil ho Max, „já přece nemám ten nejmenší důvod žárlit. Mít ten rozum, co mám dnes, nikdy bych ji neopustil. Nikdy jsem ji nepřestal milovat, věříš mi?“
„Věřím,“ přikývl Jason bez váhání. „Ona tě totiž milovala až do poslední chvíle.“
„Musíš si myslet, že jsem hroznej vůl,“ přetřel si dlaní obličej.
„Upřímně řečeno jsem si to myslel celá ta léta,“ pousmál se Jason. „Maxi, měl bys chvíli čas? Vidím, že máš někam namířeno, ale nezdržím tě dlouho. Bydlím tady kousek,“ mávl rukou za sebe. „Slíbil jsem jí to.“
„Slíbil jsi co? Komu, Claire?“ zeptal se se zájmem Max.
„Jo, Claire,“ přikývl Jason.
„Myslím, že nebude vadit, když se o pár minut zpozdím,“ nerozmýšlel se Max. „Jen si to odnesu do auta.“
*
„Tohle mi dala asi půl roku předtím, než zemřela,“ řekl Jason a podal Maxovi obálku. „Nevím, co v tom je, ale řekla, abych ti to dal, kdyby ses čistě náhodou vrátil a ptal se po ní a ona už tu nebyla. Měla slabé srdce, léčila se… Vymlouval jsem jí to, ale nedala si říct.“
Max ji držel roztřesenými prsty a v hrudi se mu rozléval bolestný stesk. Místo aby ji mohl znovu objemout, má v rukou jen obálku.
Obálku od Claire…
Srdce mu bušilo a zase ji viděl stát před sebou jako tenkrát, když se s ní loučil.
„Nic jsme spolu nikdy neměli, Maxi. Já jsem si přivezl z Rockvilleu ženu a dvě děti, ale byli jsme velice dobří kamarádi. Zůstalo nám to z dob, kdy jste spolu chodili. Když něco potřebovala, cokoli, i si třeba jen promluvit, byl jsem tu pro ni. Nikdy jsme na tebe nevzpomínali ve zlém,“ ujistil ho Jason.
„Děkuju, Jasi. Nevím, co říct… Děkuju i za to, že jsi při ní stál.“
„Není zač,“ Jason ho krátce chlapsky objal. „Jsem rád, že jsi zpátky. Můžem někdy zajít na pivo, když budeš mít chuť. Jsi ženatý?“
„Byl jsem, ale… to je dlouhý příběh,“ zavrtěl hlavou. „Nedopadlo to dobře a už jsem dávno sám. A teď, co jsem zpátky, tak tuplem. Mám jen Stacy, ségru.“
„Stacy si pamatuju, občas ji potkávám.“
„Až půjdem na to pivo, tak ti to můžu povyprávět, když budeš chtít.“
„To víš, že budu. Tak se brzy ozvi.“
„To si piš, že se ozvu. Už budu muset běžet.“
Vyměnili si telefonní čísla a Max se vydal zpátky na náměstí.
Seděl v autě a díval se na obálku, jako by z ní mohla Claire vyskočit a být zase s ním. Přemýšlel, jestli ji má otevřít, ale nakonec ji něžně pohladil a schoval ji do náprsní kapsy. Nebude to otevírat ve spěchu. Nastartoval, ale než stačil odbrzdit, rozmyslel si to. Pustil volant a nedočkavými prsty vytáhl dopis.
*
Summer si dala na verandě pozdní snídani. Popíjela kávu a myslela na včerejší odpoledne u Stevea. Vrátili se od jezera a ona hned odjela domů. Rozladilo ji, že Steve projevil větší pochopení pro Maxe, než pro ni.
Mračila se, když vstala, posbírala nádobí a chtěla jít dovnitř. Zůstala chvíli stát a pohlédla na oblohu. Vůbec si nevšimla, že se tak zatáhlo.
V půl dvanácté zaslechla šumění deště. Vypnula sporák a šla se podívat ven. Z nebe proudily šňůry vody. Zachvěla se, když nebe rozčísl blesk a zahřmělo jí přímo nad hlavou. Taková bouřka! Vždyť chtěla prostřít venku.
Dodělala oběd a prostřela v kuchyni. Bouřka přešla, ale déšť neustával. Znepokojeně se podívala na hodiny na stěně. Bylo čtvrt na jednu a Max pořád nikde.
Snad se mu nic nestalo? Nebo si to rozmyslel, když tak leje…, ale to by přece zavolal.
Prohrábla si vlasy a chvíli nervózně přecházela po místnosti. Uvědomila si, jak jí na něm záleží. I když se na něj zlobila, v hloubi duše věděla, že ho má ráda. Vlastně to věděla už dávno předtím, než… Rozběhla se do předsíně, když uslyšela auto. Odhrnula záclonu a s úlevou se dívala, jak Max vystupuje z auta.
Otevřela dveře, aby nemusel čekat. Přeběhl jen od auta dovnitř, ale když vešel do předsíně, kapala z něj voda.
„Ahoj, trochu tam prší,“ pousmál se a podal jí kytici frézií.
„Děkuju,“ vzala si ji. „Asi bys měl zamířit do koupelny. Přinesu ti čistý ručník a suché oblečení,“ otevřela dveře do koupelny a vyběhla po schodech i s kytkou.
Za chvíli byla zpátky.
„Snad ti to aspoň trochu bude, nemám tu pánské oblečení,“ podala mu ručník a šaty.
„Díky. Přinesl jsem pár chlebíčků,“ dal jí provlhlou krabici. „Doufám, že budou ještě k jídlu.“
„Určitě jo. Dám je na tác a do ledničky.“ S krabicí v ruce se vzdálila do kuchyně.
Už měla jídlo na stole, když se Max objevil v kuchyni v jejím růžovém tričku a teplácích. Při pohledu na něj se rozesmála.
„Promiň, ale vypadáš…,“ snažila se přestat smát, „… děsně legračně.“
„Jo, já vím. Díval jsem se na sebe v koupelně.“ Její smích byl tak nakažlivý, že se rozesmál taky.
*
„Měla jsem vybrat jiné tričko,“ posbírala nádobí a odnesla ho do myčky. „V tu chvíli jsem to ale neřešila.“
„Na tom nezáleží, aspoň jsme se zasmáli,“ Max se zvedl a šel k ní. „Bylo to moc dobrý, vaříš skvěle. Nechceš s něčím pomoct?“
„Díky. Můžeš postavit vodu na kávu,“ natáhla se do skříňky pro hrnky. „Fakt je, že už jsem se dlouho tak nezasmála.“
„To je dobře,“ usmál se a zapnul konvici.
Summer se na něj dívala a zase měla ten příjemný pocit bezpečí jako pokaždé v jeho přítomnosti. Cvaknutí konvice ji vytrhlo ze zamyšlení. Zalila kávu a dala hrnky na tác.
„Dáme si to v obýváku. Myslela jsem, že budeme venku, ale v tomhle počasí…,“ položila tác na stolek. „Co tě vlastně zdrželo? Chlebíčky?“
„Ne, potkal jsem starého kamaráda, Jasona, myslím, že jsem ti o něm vyprávěl. On mi tenkrát nabídl tu práci v Los Angeles,“ Max se usadil v křesle a upil kávy. „Původně nabídku dostal on, ale nakonec odjel na pobočku v Rockvilleu.“
„Asi nechtěl jet tak daleko,“ Summer posmutněla a osladila si kávu. „Je škoda, že jsi tenkrát odjel.“
„Máš naprostou pravdu, Summer,“ postavil hrnek na stůl. „Vím, že je to těžké pochopit.“
„Jo, to je. Vybral sis místo mámy práci, to se snad ani pochopit nedá,“ zavrtěla hlavou.
„Tak to nebylo. Mluvili jsme o tom dávno před tím, původní plán byl, že odjede se mnou, ale to jsem ti už asi říkal.“
„Proč s tebou teda neodjela?“ zatvářila se překvapeně. „Neříkal jsi, že jste o tom mluvili, jen že jsi chtěl, aby s tebou šla.“
„Její tatínek byl nemocný a tehdy se mu hodně přitížilo. Nechtěla v tom maminku nechat samotnou,“ povzdechl si. „Domluvili jsme se, že jí budu volat a jakmile to trochu půjde, přijede za mnou.“
„Pak ti přestala brát telefon,“ konstatovala tiše Summer.
„Ano,“ přikývl Max. „A tehdy jsem udělal tu chybu, že jsem to akceptoval. Měl jsem za ní okamžitě jet. Jenže jsem si řekl, že si asi někoho našla a nechtěl jsem se jí plést do života, komplikovat jí ho,“ prohrábl si vlhké vlasy. „Víš, v té době už musela vědět, že tě čeká. Nechápu, proč mi o tom neřekla. Já bych ji v tom přece nenechal samotnou…“
„To už se asi nikdy nedozvíme. V každém případě… tady udělala velkou chybu…,“ Summer se napila a sevřela hrnek oběma rukama. „Z toho, co mi říkala, jsem pochopila, že se s mým tátou rozešla, že ji opustil, ještě než jsem se narodila. Nevěděla jsem, jak to bylo,“ zvedla k němu oči, ve kterých se třpytily potlačované slzy. „Toužila jsem mít tatínka. Děti ve škole ho měly,“ uhnula pohledem a odložila hrnek.
„Muselo to být těžké, i když se ti to Claire určitě snažila vynahradit,“ vzal ji za ruku. „Nejvíc mě mrzí, že jsem o to všechno přišel… O tvoje první krůčky, první slova, o tu čest držet tě v náručí, když ses narodila…“
„Nikdy nepochopím, proč nám tohle udělala.“ Summer se dívala na jejich spojené ruce a slzy jí tekly po tvářích.
Max se zvedl z křesla, sedl si k ní a objal ji. Slova byla zbytečná a její slzy ho bolely.
„Holčičko moje…,“ hladil ji po vlasech a ona se k němu přitulila.
Po chvíli se uklidnila, otřela si oči a jemně se mu vyvinula.
„Maminku už nemám, ale zase mám tatínka,“ podívala se na něj a pokusila se o úsměv.
„Vždycky najdeš na všem něco pozitivního, viď?“ zastrčil jí pramen vlasů za ucho.
„Život je pak snazší,“ přikývla, „… tati,“ dodala po krátkém zaváhání a viděla, jak se jeho oči rozzářily.
*
Max dorazil domů až navečer. Nalil si sklenku whisky a uvelebil se v křesle. Vzal do ruky obálku od Claire, když mu zazvonil telefon.
„Ahoj, Stacy.“
„Maxi, jsi v pořádku? Volala jsem ti odpoledne, vůbec ses neozval.“
„Promiň, nestihl jsem zavolat zpátky, teď jsem přišel domů. Děje se něco?“
„Ne, jen ses dlouho neukázal, tak jsem se chtěla zeptat, jak se máš. Kde jsi byl celý den?“
„Byl jsem na obědě u dcery,“ pronesl s hrdostí v hlase, „a nakonec jsem se zdržel i na večeři.“
„Byl jsi u Summer?! To je dobře, Maxi.“ Cítil na dálku její úsměv. „Už se na tebe nezlobí?“
„Těžko říct. Víš, spíš ji to všechno mrzí, než že by se zlobila. Pravdou je, že mě dlouho obviňovala z toho, že jsem rozbil rodinu.“
„Chápu ji, ale nebyla to přece tvoje vina.“
„Oba jsme udělali chybu, Stacy. Summer je neuvěřitelný optimista, je sluníčko. Vždycky najde něco pozitivního. Víš, co mi řekla?“
„Povídej!“
„Že už nemá maminku, má ale zase tatínka. Dnes mi poprvé řekla ‚tati‘. Není úžasná?“
„To je. Je moc dobře, že jste k sobě našli cestu. Mám z toho radost. Přivedeš ji někdy? Taky bych ji chtěla vidět.“
„To je dobrej nápad, to víš, že přivedu. Domluvíme se.“
„Tak fajn. Budu se těšit. Tak se měj.“
„Ty taky.“
Max zavěsil, napil se a s rozechvělým srdcem sáhl po obálce. Vytáhl z ní list papíru a cítil, jak se mu svírá hrdlo, když si uvědomil, že jej před ním držela v ruce Claire. Rozložil papír a znovu se začetl do jejích slov.
Drahý Maxi,
pokud čteš tato slova, znamená to, že ses vrátil do Baltimoreu, ale já už nejsem mezi živými.
Jsem nemocná a moc mě mrzí, že už tě nikdy neuvidím.
Musím ti něco říct. Pár měsíců poté, co jsi odjel, tatínek zemřel. Nemohla jsem za tebou jet a spálit všechny mosty. Navíc jsem zjistila, že jsem těhotná. Ano, Maxi, stal ses otcem, aniž bys o tom věděl. Nezlob se, že jsem ti to nedala vědět, nechtěla jsem narušovat tvoje plány a jet takovou dálku do neznámého světa s děťátkem… Pochop, to nešlo.
Naše dcera se narodila 2. srpna, dala jsem jí jméno Summer, protože pro mě byla od začátku zářícím sluníčkem a hřála mě její přítomnost v mém životě. Tak pro mě bylo léto za každého počasí.
Věřím, že se shledáte, prosím tě, najdi ji a drž nad ní ochrannou ruku, když já už nemůžu. Má tvoje oči… Byla mi živou vzpomínkou na naši lásku.
Sbohem, Maxi, omlouvám se za všechno, co se nestalo. Doufám, že se ti splnily tvoje sny a že žiješ podle svých představ. Nikdy jsem na tebe nepřestala myslet, zůstáváš v mém srdci do konce života. Děkuju za všechno krásné, co bylo.
Miluju tě.
S láskou tvoje Claire
Pročítal těch pár slov stále dokola a otíral si slzící oči. I když ho nevýslovně bolelo, že už ji nikdy neuvidí, že přišel o chvíle, kdy se spolu mohli těšit na příchod Summer a potom z děťátka, miloval ji tolik, že se na ni nedokázal zlobit. Navíc si byl vědom i svého podílu viny.
Z jejich lásky se narodila Summer a tak, jako se stala pro Claire věčným létem, bude pro něj svítícím majákem ve tmě. Jedno jim však zůstalo společné – vzpomínka na milovaného člověka v podobě jejich Summer.
Když s něhou v srdci ukládal dopis zpátky do obálky, něco z ní vypadlo. Sehnul se a zvedl z podlahy dvě fotky. Na jedné byla Claire s miminkem v náručí. Otočil ji a na druhé straně bylo rukopisem Claire napsáno datum narození jejich dcery. Na druhé byla holčička s copánky, nádherně se usmívala a mávala. Na rubu fotky se dočetl, že je to ‚Summer – 5 let‘.
V první chvíli měl nutkání zvednout telefon a Summer zavolat. Pak si uvědomil, že by se mohla ptát, proč jí to neukázal, když byl u ní. Myšlenku zavrhl s tím, že jí to jednou určitě ukáže i se slovy maminky.
Odebral se do ložnice s obálkou i se sklenkou a dlouho nemohl usnout.
