13. kapitola
Hned na začátku září se podzim přihlásil pochmurným počasím. Přes týden bylo zataženo a celý víkend propršel.
Summer otevřela oči a byla vděčná za paprsky slunce, které se prodíraly záclonou. Vstala a zamířila do koupelny.
Sešla dolů a připravila si snídani. Nechala ji na stole a šla na verandu, kde včera večer zapomněla hrnek od kávy, když tam chvíli poseděla, ač bylo chladno a pršelo. Ani nedošla ke stolu, natáhla se pro hrnek a hned chtěla jít zpátky, jenže jí na vlhké verandě ujely nohy. Dopadla tvrdě na prkna na zem, levou ruku pod sebou. Hrnek se rozletěl na střepy, když se v letu snažila pravou něčeho chytit.
Pomalu se zvedla a vrátila se se smetáčkem a lopatkou. Ruka ji trochu bolela, ale nevěnovala tomu pozornost. Vyhodila střepy do koše a sedla si ke stolu, aby posnídala, ale když vzala do levé ruky konvici s kávou, ucítila v ní prudkou bolest. Všimla si, že ruka začíná otékat.
Obalila si ji mokrým studeným ručníkem a snídala jen pomocí pravé. Za hodinu musí vyrazit do práce, má první směnu.
*
Lucy nakoukla do obýváku, kde Steve pomáhal Fredovi sestavit novou komodu.
„Dáte si kávu?“
„Jasně, máme hotovo,“ ohlédl se na ni Fred a zkusil komodu otevřít a zavřít. „Paráda, díky.“
Plácli si a uvelebili se na sedačce. Lucy jim přinesla kávu s Amy v patách. Vzdálila se do kuchyně, když jí začal zvonit telefon a nechala malou v obýváku.
„Ahoj Summer,“ zvedla telefon k uchu.
Chvíli poslouchala, pak přikývla, ač ji Summer nemohla vidět.
„V pohodě, vezmu to za tebe. Fred má noční, takže malou pohlídá. Měla bys zajet k doktorovi, co když to máš zlomené.“
Pár minut si povídaly, pak Lucy zavěsila a šla do obýváku. Amy seděla u Stevea na klíně a ukazovala mu obrázek, který nakreslila.
„Tak kluci, dneska je hlídání na vás. Já musím do práce.“
„Co se stalo? Neměla jsi mít druhou směnu?“ zeptal se Fred a odložil hrnek.
„Měla. Teď mi volala Summer, nemůže přijít, upadla a něco si udělala s rukou.“
Přešla do vedlejší místnosti, aby se převlékla a pokračovala v rozhovoru s Fredem.
„Ještěže máš noční, máma sem stihne zatím dojet. Musím jí zavolat.“
„To bude nejmíň na pár dní. Nemyslím, že s tím bude moct hned jít do práce.“
Lucy vyšla převlečená.
„Těžko říct. Nechce jít k doktorovi, prý uvidí zítra a nejspíš to přejde a tak.“
Pohladila Amy po vláskách.
„Musím běžet. Tak se tu mějte. A ty buď hodná. Až přijdu, budeš už spinkat.“
Lucy odešla a Fred se zvedl.
„Tak já jdu nandat oběd. Pak dáme malou spát a stihneme si dát pivko.“
Steve nic neříkal, i když už věděl, že si odpustí oběd i pivko.
*
V jednu hodinu odpoledne Steve zastavil u Summer před domem. Vyndal z kufru svou záchranářskou brašnu a zazvonil u dveří.
„Ahoj, co tady děláš?“ Summer na něj zůstala překvapeně koukat.
„Ahoj. Nevolala jsi záchranku?“ zeptal se s bohorovným klidem.
„Ne. Proč bych ji měla volat?“ zamračila se.
„Máš něco s rukou,“ sjel pohledem k její ruce zabalené v ručníku.
„Jak to víš?“
Dala si ruku v bok, zatímco druhou si držela na hrudi.
„Mám oči,“ pousmál se. „Pustíš mě dál, abych se na to mohl podívat?“
„Tak jo,“ Summer přikývla, ustoupila ode dveří a zavedla ho do obýváku. „Dáš si kávu?“
„Teď ne, díky,“ odložil tašku na zem. Jemně ji vzal za ruku a zvedl k ní oči, když sykla bolestí. „Jak se ti to stalo?“
Sundal ručník.
„Šla jsem na verandu pro hrnek a uklouzla jsem. Je sice zastřešená, ale hodně pršelo. Spadla jsem přímo na ruku,“ odpověděla, zatímco jí Steve prsty přejel po předloktí. „Dost to bolí. Zkoušela jsem si číst, ale pořád jsem vnímala jen tu bolest.“
„Je to dost oteklé a začíná se tvořit hematom. Myslím, že to máš jen naražené, to většinou bolí víc než zlomenina.“ Pustil jí ruku a sklonil se k brašně. „Zatím to zafixuju a pojedeme na rentgen. Pokud je to zlomené, musí to do sádry. Tu s sebou nemám.“
„Jak jsi věděl, že mám něco s rukou? A jak to, že máš u sebe tu brašnu? Proč myslíš, že chci jet na rentgen?“ zasypala ho otázkami, když jí dával ruku do závěsu.
„Ty jsi ale zvědavá,“ zasmál se. „Byl jsem zrovna u Freda, když jsi volala Lucy. Ta nám to řekla. I to, že nechceš jít k doktorovi. Brašnu mám v kufru pořád – pro každý případ,“ zvedl brašnu a vzal ji za zdravou ruku. „Tak jdem.“
Na poslední otázku neodpověděl a vedl ji k autu.
„Počkej, kam chceš jet?“ Zarazila se před domem. „Do zítřka to přejde, musím do práce. Lucy za mě nemůže dělat pořád.“
„Vezmi si kabelku a zamkni dům. Do zítřka to nepřejde. Jedeme do nemocnice na rentgen. Bez námitek,“ zvedl prst do vzduchu, když se chystala promluvit. „Já jsem tady zdravotník.“
*
Mlčky seděli v čekárně před ambulancí a Summer poočku pozorovala Stevea. Překvapilo ji, že za ní přijel, i to, že se od ní nehnul ani na krok. Jen na rentgenu, ale i tam jí nejdřív opatrně sundal závěs a pomohl jí svléknout bundu. Pak jí ho dal zase zpátky a bundu jí přehodil přes ramena.
Dveře se otevřely a oba vstali. Lékař vyšel a sdělil jim, že ruka zlomená není.
„Nemáš hlad?“ zeptal se Steve. „Je tady fajn bufet,“ ukázal na něj.
„Docela jo. Moc jsem neobědvala,“ přikývla.
„Tak si něco dáme,“ vešel dovnitř a podržel jí dveře. „Ahoj Peggy,“ pozdravil prodavačku a otočil se k Summer. „Mají tu výborné sendviče.“
Summer přelétla očima nabídku a na jeden ukázala.
„Ten sýrový vypadá dobře.“
„Skvělá volba, Summer. Ten si dávám skoro pokaždé,“ mrkl na ni. „Dáme si dva sýrové sendviče.“
Zaplatil a odnesl talířky ke stolku.
*
„Tak co dál, pane doktore?“ naklonila hlavu na stranu, když jí otevřel dveře auta.
Počkal, až nastoupila, sedl za volant a nastartoval.
„Nejsem doktor,“ pousmál se. „Doma ti ruku ošetřím a pak se uvidí.“
Po cestě zastavil u Starbucks. Nedovolil jí ani vystoupit a za chvíli byl zpátky se dvěma kelímky kávy.
„Tady dělají výbornou kávu. Co k večeři? Necháme asi něco dovézt,“ odpověděl si sám a rozjel se.
Summer nevěděla, jestli má mít radost, nebo naopak. V podstatě se k ní vetřel. Vylovila z kabelky klíče a odemkla dům.
Steve jí sundal bundu, dal ji na věšák, odnesl kávu do obýváku a vrátil se do auta pro brašnu.
„Můžu?“ podíval se jí do očí a když přikývla, odepnul jí závěs. „Bude to měnit barvy, vidíš? Začíná to fialovět. Dám na to stahovací obvaz,“ roztrhl papírový obal a začal ji ruku ovazovat, „aby se hematom nešířil.“
„Proč tohle děláš?“ zeptala se, když vytáhl z mrazáku led a drtil ho do igelitového sáčku.
„Přiložím ti ten led na předloktí, abych zmírnil otok a bolest,“ vysvětlil, aniž by se ohlédl.
„Myslím, proč jsi přijel a staráš se o mě,“ upřesnila.
Stála mezi dveřmi a sledovala ho.
„Proč?“ vzal sáček s ledem. „Protože to potřebuješ. Není to logické? Něco se ti stalo a…“
„Steve, ty víš, na co se ptám.“
„Musíš se ptát?“ přiložil jí sáček na ruku a převázal lehce kratším obinadlem. „Do závěsu to teď dávat nebudu, stejně potřebuješ klidový režim. Takže rozhodně nechoď do práce, nic nedělej, buď v klidu. Zvládneš to?“
Dívala se na něj a srdce se jí rozbušilo. Nemusela se ptát, odpověď viděla v jeho očích pokaždé, když se na ni podíval. Najednou jí bylo příjemné, že přijel, že je tady, že se o ni stará. Cítila, že mu na ní záleží. Jako už tolikrát si uvědomila, jak jí láska schází.
Jeho láska? Zvoneček v hlavě zase zvonil. Už tě jednou zradil.
„Dáš si čínu, nebo pizzu?“ zeptal se s telefonem v ruce.
Jeho hlas ji probral ze zamyšlení.
„Asi pizzu.“
Odmlčela se, než dotelefonoval.
„Steve, děkuju, že se o mě tak staráš,“ uhnula pohledem. „Nemůžu zůstat celý týden doma, Lucy má přece Amy, nemůže dělat dvanáctky.“
„Přijede jí pomoct maminka, Lucy přece ví, že nezůstaneš doma jen dneska. Jde o tvoje zdraví. Ta ruka by tě mohla bolet do konce života, když se to zanedbá a když se rozšíří ten hematom, musel by se pak odstranit chirurgicky. V tomhle mi můžeš věřit,“ mluvil klidně, ale naléhavě.
„Já vím, že ti můžu věřit,“ zvedla k němu oči. „Nejen jako zdravotníkovi.“
„Děkuju, Summer. Moc to pro mě znamená,“ díval se na ni pevným pohledem, dokud je nepřerušil zvonek u dveří. „To bude pizza,“ šel otevřít.
Když se vrátil, sbalil brašnu a odnesl ji do předsíně.
„Pizzu máš v kuchyni,“ napil se kávy a položil na stůl krabičku s léky. „Tady máš nějaká analgetika, vezmi si je na noc, nebo při hodně velkých bolestech. Ráno přijedu na kontrolu. V kolik vstáváš? Abych tě nevzbudil.“
„Počkej, ty už chceš jít?“ vstala.
„Nepřijel jsem tě obtěžovat, Summer. Nikdo mě nezval,“ sklopil oči. „Je o tebe postaráno, to je důležité.“
„Myslela jsem, že si dopijeme tu kávu a dáme si pizzu…“ Najednou se cítila zaskočeně, že ji chce opustit. „Neobtěžuješ mě.“
„Posledně jsme se nerozešli zrovna v dobrém, myslel jsem, že budeš ráda, když odejdu…“
„Zůstaň. Přenesme se přes to ošklivé, co bylo… Chci říct, zkusíme začít znovu, jak jsi chtěl?“
„Dobře. Nechce se mi odejít a jestli je to i tvoje přání, zůstanu. Mám noční, takže mám ještě spoustu času,“ pokrčil rameny.
„Tak vidíš,“ posadila se.
V očích měl veselé plamínky, když si k ní sedl a natáhl se pro kávu.
*
Po zbytek odpoledne popíjeli kávu a povídali si. V půl sedmé vzal Steve prázdné kelímky a šel do kuchyně. Když se hned nevrátil, Summer zamířila za ním.
Mikrovlnka cinkla. Steve z ní vytáhl talíř s polovinou pizzy a dal tam druhý, na kterém už měl připravenou druhou půlku.
„Neměla bych připravit večeři já?“ zeptala se.
„Ty máš mít ruku v klidu.“
Nastavil čas a otočil se k ní.
„Já vím, ale mám ještě jednu zdravou ruku,“ zvedla ji.
„Jasně. Tu používat můžeš, ale jsou věci, na které potřebuješ obě,“ usmál se, vytáhl talíř z trouby a oba odnesl na stůl. „Nechceš jíst v obýváku?“
„Ne, najíme se tady.“
„Tak jo. Chceš to nakrájet?“ vzal příbor a sedl si.
„Ne, díky, použiju zdravou ruku,“ zavrtěla hlavou. „Mmmm, je výborná,“ zamumlala a polkla první sousto. „Ty Steve, nemáš pocit, že tu péči o mě trochu přeháníš?“
„Myslíš?“ zvedl obočí a zadíval se na ni.
„Já nevím… Na jednu stranu je to příjemný, na druhou… víš, nejsem přece nemohoucí… Bez urážky, já vím, že to bereš jako zdravotník…,“ rozpačitě se pousmála, „… ale stejně se večer musím osprchovat, převlíknout, ráno si udělat snídani…“
„Neříkám, že jsi nemohoucí, ale jsi můj pacient a ta ruka opravdu potřebuje klid.“
Pár vteřin se na ni díval, než pokračoval.
„Summer, já se o tebe starám rád. Nejen jako zdravotník,“ nadechl se, jako by chtěl ještě něco říct, ale sklopil oči k talíři.
Večeři dojedli mlčky.
Steve dal nádobí do myčky a vyndal z lednice dvě láhve vody.
„Stačí voda? Nebo si dáš něco jinýho?“
„Ne, voda je v pohodě. Mám tam pivo, nebo víno, ale jdeš do práce,“ pokrčila rameny.
„Mně voda taky stačí,“ otevřel obě láhve a jednu jí podal.
„Díky.“ Summer se zasmála.
„Není zač. Čemu se směješ?“ podíval se na ni po cestě do obýváku.
„Ale ne, ničemu. Promiň,“ sedla si do křesla a napila se.
„Připadám ti směšnej,“ konstatoval suše a odložil láhev, aniž by se napil. „To zranění ti nepřipadá vážný, já to chápu, vždyť jsi jen upadla,“ prohrábl si vlasy. „Asi bych měl jít,“ zamířil do předsíně.
„Steve, počkej,“ vyskočila, šla za ním a vzala ho za ruku. „Já jsem to tak nemyslela, jen mi přišlo legrační, že jsi mě nenechal ani otevřít tu láhev, to je všechno.“
„Na to potřebuješ obě ruce,“ díval se jí do očí, snažil se v nich přečíst, co si myslí, ale nenašel v nich ani stopu po výsměchu. „Můžeš pro mě něco udělat?“ Jemně jí sevřel ruku v dlaních. „Nech to sprchování na ráno. Přijedu a osprchuješ se, než ti ji znovu zavážu.“
„Dobře, pane doktore, slibuju,“ přikývla s vážnou tváří. „Nejsi směšnej, ještě jednou se omlouvám.“
„Děkuju,“ pousmál se koutkem úst a pustil ji. „Na noc si vezmi ten prášek a nech to zavázané.“ Oblékl si bundu. „V kolik mám ráno přijet? V devět, v deset?“
„Budeš po noční, nemůžeš tak brzo vstávat,“ zavrtěla odmítavě hlavou.
„Dospím to tady, až budeš osprchovaná a nasnídaná, hm?“
„Steve,“ řekla prosebně, „nemusíš se pro mě obětovat, já to tady zvládnu. Ruku odvážu, osprchuju se a ty přijedeš…“
„To není žádná oběť,“ přerušil ji a položil jí prst na rty. „Tak v deset. Dobře se vyspi.“ Pohladil ji hřbetem dlaně po tváři a usmál se. „Dobrou noc.“
Zamával jí, než nasedl do auta a odjel. Summer zavřela dveře a vrátila se do obýváku. Usadila se v křesle, zavřela oči a znovu cítila jeho doteky.
Když je otevřela, zjistila, že už je skoro půlnoc. Asi v křesle usnula, byl to náročný den. Po cestě do ložnice si uvědomila, jaké je tu bez Stevea ticho. Zamrzelo ji, že se mu smála. Byl tak pozorný, staral se o ni.
Vzala si prášek a láhev s vodou si nechala u postele. Když se svlékala, ruka ji při každém pohybu bolela. Zachumlala se do peřin a byla ráda, že nemusí nic dělat. V duchu se mu znovu omlouvala, měl pravdu, s bolavou rukou se všechno špatně dělá.
Usnula a zdálo se jí o tom, jak se motýlí křídla dotýkají její tváře.
Zvláštní, že ten motýl má jeho úsměv.
*
Summer se osprchovala, oblékla se a sešla dolů. V obýváku seděl Steve, před sebou nedopitou kávu, oči zavřené.
„Steve?“ zašeptala a jemně se dotkla jeho ramene.
„Jo?“ pohnul hlavou a pootevřel oči.
„Nechceš se natáhnout? Tohle musí být dost nepohodlný.“
Nereagoval a oči se mu zase zavřely.
Přinesla deku a přehodila ji přes něj. Chvíli se dívala do jeho spící tváře a odhrnula mu pramen vlasů z čela.
Vypadá jako vousatý anděl.
Pousmála se, přinesla si z kuchyně kávu a sedla si do druhého křesla. Dala si do klína knížku a levou ruku opatrně položila na opěradlo. Snažila se číst, ale oči i myšlenky jí ulétaly ke Steveovi. Nevadilo jí, že usnul. Byl po noční, musel být unavený. I tak byla ráda, že je tu s ní. Vzpomněla si na jeho něžné pohlazení, když včera odcházel, i na to, jak se ho před chvílí sama dotkla. Bylo to obojí tak příjemné…
Jak jen mu odolat…, ale… chci mu vůbec odolávat?
Myšlenky jí vířily hlavou… Najednou si uvědomila, že se na ni dívá.
*
Steve se probudil s pocitem příjemného tepla. Otevřel oči a zjistil, že je přikrytý dekou. Summer seděla naproti němu v křesle a dívala se na něj. Zachytil její pohled a ona hned sklopila oči ke knížce.
Pozorovala mě?
„Usnul jsem,“ odložil deku na sedačku a podíval se na hodinky. „Páni, jedenáct. Co ruka?“
„Když je v klidu, tak nebolí,“ položila knížku na stůl. „Měl jsi pravdu. Sprchování bylo náročný a fénování jsem vzdala.“
„Je to čerstvé zranění, chce to jen pár dní v klidu. Nic si z toho nedělej,“ pousmál se. „Podívám se na to.“
„Nechceš si spíš lehnout? Musíš být utahanej,“ zvedla k němu oči, když si dřepl vedle ní a prohlížel jí ruku.
„To počká. Mění to barvu, ale hematom se nerozšiřuje, to je dobře.“
Šel do kuchyně a za chvíli se vrátil.
„Dáme na to zatím jenom led, máš to pořád trochu oteklé,“ obalil jí ruku sáčkem s ledem a lehce převázal. „Vyspala ses trochu?“
„Já docela jo, ale ty vůbec. Děkuju,“ objala si ruku tou zdravou.
„Není zač. Chtělo by to něco k obědu, viď?“
„Už jsem objednala čínu, jestli ti to nevadí.“
„Vůbec ne,“ pokrčil rameny. „Už je asi tady.“
Steve otevřel dveře a očekával poslíčka s čínou, ale za dveřmi našel staršího muže, ve kterém poznal otce Summer.
„Dobrý den,“ pozdravil ho a ustoupil ode dveří, aby mohl vejít.
„Dobrý den,“ Max se na něj překvapeně díval. „Je Summer ještě doma?“
„Je doma. Pojďte dál. Vy jste pan Faller, že?“
„Jo a vy jste asi Steve,“ Max stál na předsíni a nevěděl, jestli nemá odejít.
„Ano, promiňte. Jsem Steve Robinson,“ podal mu ruku.
„Max Faller,“ potřásl mu Max rukou. „Asi bych měl jít, nechci rušit.“
„Nerušíte, běžte klidně dál. Summer je v obýváku,“ Steve ukázal tím směrem, když zazvonil znovu zvonek u dveří. „To bude náš oběd.“
Max se rozpačitě vydal do obýváku a nechal Stevea u dveří. Summer seděla v křesle s ovázanou rukou, před ní na stole ležela knížka.
„Ahoj tati,“ rozzářila se, když ho spatřila a vstala.
„Ahoj, sluníčko,“ objal ji. „Co se ti stalo?“
„Ále, včera jsem uklouzla na verandě a spadla jsem přímo na ruku. Je naražená.“
„Takže jsi nebyla v práci? Bál jsem se, že už tě tu nezastihnu.“
„Nebyla. Steve mi naordinoval klidový režim a stará se o mě,“ lehce zrůžověla. „Ty taky nejsi v práci.“
„Vzal jsem si dnes volno, chtěl jsem ti něco ukázat, ale když tu máš společnost… Přijdu jindy…“
„To nemusíš,“ zavrtěla hlavou. „Zůstaň. Steve si stejně půjde lehnout, viď?“ podívala se na Stevea, který přicházel z kuchyně.
„A víš, že půjdu? Když teď nejsi sama, můžu se na chvíli vzdálit,“ mrkl na ni a otočil se k Maxovi. „Můžu vám ten kabát pověsit?“
Max se díval z jednoho na druhého a nakonec si sundal kabát. „Tak dobře. Děkuju.“
Steve ho odnesl na věšák do předsíně. „Dáte si kávu?“
„Rád, díky.“
„Posaď se a povídej, co jsi mi chtěl ukázat,“ Summer ukázala na křeslo a sedla si na sedačku. „Nahoře vpravo je pokoj pro hosty. Je tam ustláno, budeš tam mít klid,“ otočila se ke Steveovi. „Jé, díky,“ usmála se, když postavil kávu i před ni.
„Bezva. Nenech mě spát celej den, musím jít večer do práce.“
„Neboj,“ přikývla a dívala se za ním, dokud nezmizel na schodech.
„Odpustila jsi mu,“ konstatoval Max. „Byl jsem překvapenej, když mi otevřel.“
„Odpustila, ale není to mezi námi takové jako předtím. Víš, on se tady objevil sám, když slyšel, že se mi něco stalo. Nedal jinak, než že se o mě bude starat. Včera mě vzal na rentgen, ošetřil mě, objednal večeři a pak chtěl odejít,“ sklopila na okamžik oči. „Já mu řekla, aby zůstal.“
„To je od něj moc hezký,“ pousmál se a zakryl jí dlaní zdravou ruku. „Máš ho hodně ráda, viď?“
„Mám. A mám z toho strach. Nemůžu zapomenout, co jsem prožila s Paulem. A Steve…,“ povzdechla si.
„Taky už tě vlastně zradil,“ doplnil ji Max. „Je to těžké, já vím. Každý v životě udělá chybu, ale zaslouží si druhou šanci.“
„Já vím. Taky jsem mu to druhou šanci dala, jinak by tu nebyl. Cítím, že se to snaží napravit.“
„To je dobře. A jestli ho máš ráda… Srdci těžko poručíš. Co se má stát, se stane. Pokud by ti znovu ublížil, bude to zase bolet,“ stáhl ruku a napil se kávy. „Na Paula zapomeň, to je uzavřená kapitola. Měla bys žít. Nejsme všichni stejní.“
„Myslíš chlapy?“ usmála se. „To máš asi pravdu, ale někdo tu druhou šanci třeba vůbec nedostane.“
„Jo. Třeba já. Udělal jsem nenapravitelnou chybu,“ pokýval hlavou.
„Strašně mě mrzí, že se toho máma nedožila. Toho, že jsi zpátky,“ posmutněla.
„Neumíš si ani představit, jak to mrzí mě,“ váhavě vytáhl z náprsní kapsy obálku. „Víš, jak jsem ve městě potkal Jasona?“
„Jo, to si pamatuju, přes něj jsi dostal tu práci v Los Angeles, že?“
„Ano. Řekl mi, že byl v kontaktu s maminkou a…,“ nadechl se a vydechl, „… předal mi od ní tuhle obálku,“ podal jí ji. „Myslím, že by sis to měla taky přečíst.“
Summer držela v ruce obálku, chvíli se na ni dívala a pak zvedla oči k Maxovi.
„Napsala ti. Proč ti to neposlala?“
„Dala to Jasonovi pro případ, že bych se vrátil do města a ona…,“ polkl, „… a už bych ji nezastihl,“ opravil se.
„Víš určitě, že chceš, abych to četla?“
Max mlčky přikývl a sledoval ji, jak otvírá obálku. Než začala číst, vstal.
„Půjdu zatím trochu na vzduch.“
Summer se opřela a začala číst. Když četla dopis podruhé, už na to pro slzy neviděla. Dojalo ji, jak o ní maminka mluvila. Dopis byl plný lásky k ní a Maxovi.
Písmenka se jí rozplývala před očima, ani si nevšimla, že se Max vrátil. Otřela si oči, schovala papír do obálky a vrátila mu ji.
„Doteď jsem netušila, jak moc tě milovala.“
„Já taky ne, holčičko,“ Max schoval dopis. „Kdybych to jen věděl… Oba jsme udělali stejnou chybu, Summer.“
„Z ohleduplnosti k tomu druhému…,“ přikývla. „Nedokážu se zlobit ani jednoho z vás, tati. Je to šílený, že vám osud nedopřál se znovu setkat. Tolik bych vám to oběma přála.“
„Kdyby tak šel vrátit čas…,“ uhnul pohledem.
„Víš, co si myslím?“ Počkala, až se na ni podíval. „I kdybychom dokázali čas vrátit, udělali bychom všichni znovu stejnou chybu. Zase bys stál před tím rozhodnutím odjet, nebo zůstat. Vzít tu lákavou nabídku a počkat, až ona za tebou přijede, nebo ne… a rozhodl by ses stejně.“
„Možná, ale pak bych se zachoval jinak… Něco ti povím. Když před lety zemřela moje máma, byl jsem tady na pohřbu. Jen na otočku, musel jsem pak hned zase do práce… Tehdy jsem se mohl s Claire setkat, dozvěděl bych se o tobě…“
„Neužírej se tím, tati,“ vzala ho za ruku. „Čas vrátit nejde a jak jsi řekl před chvílí, měli bychom žít. Stalo se to a nejde to změnit. Máme ještě jeden druhého,“ dodala šeptem.
„To je pravda, sluníčko,“ usmál se. „Jsem moc rád, že tě mám.“
„To je zvláštní. Říkal jsi mi tak ještě před tím, než ses dozvěděl, že jsem tvoje dcera. A máma píše, že jsem pro ni taky byla sluníčko,“ lehce se zasmála.
*
Steve sešel po schodech dolů a zamířil rovnou do kuchyně. Max byl pořád tady, slyšel z obýváku hovor. Zjistil, že Summer ještě neobědvala. Nandal čínu na talíře, jeden dal do mikrovlnky a mezitím objednal ještě jednu porci. Prostřel stůl pro tři a než ohřál druhý talíř, ozval se zvonek u dveří. Přivezli třetí porci.
„Jdu tam,“ nakoukl do obýváku.
Po chvíli se znovu objevil.
„Nerad vás ruším, ale oběd je na stole.“
„Tak já půjdu,“ řekl Max, když se Steve vrátil.
„Kam byste chodil, určitě máte taky hlad,“ Steve se na něj krátce podíval a nandal jídlo na třetí talíř.
„To mám, ale…“
„Jaképak ale, zveme tě,“ pousmála se Summer. „Teda spíš Steve…“
„Tak dobrou chuť,“ popřál jim Steve, když se sesedli u stolu.
Pustili se do jídla. Summer je oba poočku pozorovala a přemýšlela, jestli jsou tihle dva chlapi opravdu těmi nejdůležitějšími v jejím životě. Tatínek – v duchu se pomazlila s tím slovem – jím určitě byl. Maminka ho tolik milovala, patřili k sobě – takže patří i k ní. Ale co Steve? Pořád si nebyla jistá.
