Kapitola 14
„Tak co ruka?“ zeptal se Damon, když o půlnoci zavřel restauraci.
„Dobrý,“ pokrčila rameny Summer.
„Jsi si jistá, že už tě to nebolí? Překvapilo mě, že jsi přišla do práce.“
„Trochu to ještě pobolívá,“ připustila Summer a vytáhla z kabelky klíče od auta, „ale nemůžu být doma pořád. Není to tak strašný.“
„Hele, nemrač se, já jsem rád, že jsi zpátky.“
„Já taky, Damone. Už o tom nebudeme mluvit, jo?“
„Tak jo. Jak chceš. Dobrou…,“ zvedl ruku na pozdrav a šel ke svému autu.
Summer si povzdechla, nasedla do auta a jela domů.
Než šla spát, vzala si prášek od Stevea a ruku zabalila do ručníku. Zavřela oči a snažila se usnout. Včera měli ostrou výměnu názorů, když ji Steve přesvědčoval, aby ještě zůstala doma, že ji ruka bude v práci bolet. Nedala si říct a teď ji štvalo, že měl pravdu. Byla tak naštvaná, že byla protivná na Damona, a teď ani nemohla usnout.
Na nočním stolku jí zazvonil telefon.
Už jsem skoro spala, kdo to zas…!
Se zavřenýma očima se natáhla pro telefon.
„Jo?“
„Ahoj, promiň, asi jsem tě vzbudil…“
„Půlhodiny se snažím zabrat, takže asi nevzbudil.“
„Nemůžeš usnout? Jak ti je?“
Nadechla se. „Jde to.“ Jeho klidný hlas ji v tuto chvíli vyloženě provokoval.
„No nic. Hezky se vyspi. Omlouvám se za vyrušení. Dobrou noc.“
Zavěsil, než stačila odpovědět. Odložila telefon a otočila se na druhou stranu.
*
Po práci Steve zamířil do restaurace. Bylo mu jasné, že tvrdohlavá Summer nezůstane doma ani dnes. Po včerejším telefonátu usoudil, že ji ruka bolí, ale odmítá to přiznat.
Usadil se u stolu v rohu a hned zachytil její pohled. Mračila se, když k němu došla s jídelním lístkem.
„Ahoj, dohnal tě k nám hlad, nebo něco jiného?“ podala mu ho.
„Hlad zatím nemám. Dám si kávu,“ odpověděl.
„Dobře. Menu ti tu nechám,“ otočila se na podpatku a odešla.
Za chvíli byla zpátky s kávou. Všiml si, že má levou ruku ovázanou a snaží se ji příliš nezatěžovat.
„Díky,“ usmál se smířlivě, ale ani se na něj nepodívala. Jen přikývla a zmizela.
To bude tvrdý oříšek.
Sledoval ji, jak se pohybuje mezi stoly a vzpomněl si, jak ji tady viděl poprvé. I když se na něj dnes zlobila, neztratila nic ze svého půvabu. K ostatním hostům se chovala mile a s úsměvem, jen ho neměla v očích.
Zlobí se spíš na sebe, než na mě.
Zatajil dech a jak ve zpomaleném filmu viděl, jak jí prázdná sklenka vyklouzla z ruky a roztříštila se o podlahu.
*
Summer ztuhla. Tohle se jí nikdy nestalo.
Prokletá ruka!
„Máš jít za Damonem do kanceláře,“ Lucy přiběhla se smetáčkem a lopatkou.
„Promiň, já…“
„To nic, já to uklidím. Běž,“ Lucy k ní krátce vzhlédla a začala zametat střepy.
Summer se podívala k baru a viděla Damona, jak míří dozadu a mává na ni, aby šla za ním.
*
Steve nevydržel sedět a šel za Lucy.
„Co se teď stane? Dostane padáka?“ zeptal se, sbíral střepy a dával jí je na lopatku.
„Ne, neblázni! Damon si už včera všiml, že Summer není v pořádku, ale dnes ji nejspíš pošle domů,“ Lucy se zvedla. „Dík za pomoc.“
„Není zač. Kdyby nebyla tak paličatá…,“ sevřel rty. „No nic, řekni jí, že na ni čekám venku,“ vtiskl jí do dlaně peníze. „To je za kafe.“
*
Summer se slzami na krajíčku vstoupila do kanceláře. Damon seděl za stolem a tvářil se vážně.
„Sedni si, Summer,“ ukázal na židli.
„Já to samozřejmě zaplatím,“ polkla a sedla si.
„Na to zapomeň,“ zavrtěl hlavou a opřel se lokty o stůl. „Jde o to, že tvoje ruka prostě není v pořádku…“
„Já ale chci pracovat, už se to nestane,“ sepnula ruce v klíně.
Damon cítil její nervozitu a strach.
„Já tě přece nechci vyhodit, Summer, natolik mě snad znáš,“ pousmál se. „Mám pro tebe návrh,“ opřel se. „Dokud nebudeš fit, domluvíme se na zkrácený úvazek, řekněme… na pět hodin. A dneska půjdeš domů a odpočineš si.“
„Odpočívala jsem celý minulý týden,“ zamumlala. „Já si vážím toho, že mě nevyhodíš, i když jsem teď k ničemu…,“ sklopila oči a snažila se potlačit slzy. „Mě to nebolí pořád, jen když udělám špatný pohyb…“
„Neřekl jsem, že jsi k ničemu,“ zakroutil hlavou. „Taky si uvědomuju, že naražená ruka není až taková katastrofa, jenže pro tuhle práci potřebuješ obě ruce zdravé. Nech mě domluvit,“ zvedl ruku, když se nadechovala k odpovědi. „Nabízím ti tuhle alternativu, abys nezůstala bez příjmu. Zatím to takhle nastavíme do konce týdne. Přijdeš na druhou a po večeřích v sedm skončíš. V neděli se domluvíme, jak dál. Bereš to?“
„Beru, co můžu dělat?“ pokrčila odevzdaně rameny. „Mám ale takovej vztek… Kdybych nerozbila tu skleničku, nic bys nepoznal.“
„Tak to se pleteš. Nemusíš mít vztek, nabídl bych ti to i tak. Viděl jsem na tobě už včera, že nejsi v pořádku.“ Šel k ní, když vstala. „Znám tě dost dlouho. Nebuď k sobě tak tvrdá,“ pohladil ji po paži. „S tou skleničkou si nedělej hlavu, to se občas stane každému.“
„Tak jo, děkuju. Víš, mně se to ještě nikdy nestalo.“
„Všechno je jednou poprvé,“ zahýbal s úsměvem obočím.
*
Summer se převlékla a proběhla restaurací, nedívala se vpravo, ani vlevo. To, že venku zaslechla své jméno, ji překvapilo. Myslela, že zůstal vevnitř. Neotočila se, ale zůstala stát.
„Přišel jsi mi říct: ‚já jsem ti to říkal‘?“ zeptala se ostře, i když z ní předchozí vztek dávno vyprchal.
„Proč bych to dělal? Víš, tvrdohlaví lidé mají jednu nevýhodu,“ vzal ji za rameno a jemně ji k sobě otočil. „Udělají, co považují za správné a bohužel… narazí hlavou do zdi.“ Vytáhl z kapsy krabičku a podal jí ji. „Něco jsem ti přinesl.“
„Co to je?“ zeptala se už mírněji a prohlížela si obal.
„Měsíčková mast. Je výborná na naraženiny.“
„Ty se na mě vůbec nezlobíš?“ zvedla k němu oči.
Zavrtěl hlavou a pousmál se. „Pojď, odvezu tě domů,“ vzal ji kolem ramen.
„Co ti vlastně řekl Damon?“ zeptal se, když vyjeli z parkoviště.
„Navrhl mi do konce týdne pětihodinovou směnu, od dvou do sedmi,“ povzdechla si. „Já mu způsobila škodu a on se ke mně zachoval tak hezky. Ani mi nevynadal, ani nebyl naštvanej. A ty…“
„Je to dobrej šéf, viď?“ krátce na ni pohlédl. „Dobře tě zná.“
„M-hm,“ přikývla a po zbytek cesty se dívala z okna.
V hlavě jí vířily myšlenky, uvědomila si, že se ke všem chovala ošklivě a oni jí opláceli vlídností a péčí o její zdraví. Ať už to byla Lucy, Damon, nebo Steve.
Vystoupili a Summer odemkla dům. Vešla dovnitř a ohlédla se na Stevea. Stál venku a čekal… na co vlastně?
„Ty nepůjdeš dál?“
Díval se na ni a rád by věděl, co se jí honí hlavou. Přečetl si v jejích očích obavy, ale netušil z čeho.
Chce teď být sama a jen mě zkouší? Nebo má strach, že odejdu a už se nevrátím?
„Rád bych, jestli ti to nevadí,“ rozhodl se a překročil práh.
*
Po večeři si dali kávu v obýváku a Steve jí odvázal ruku.
„Obvaz už není potřeba. Dobře se to hojí, vidíš?“ přejel prstem po ustupujícím hematomu.
„Už to vypadá jako obyčejná modřina,“ přikývla a snažila se nedat najevo, jak moc vnímá dotek jeho prstů. „Takže to nemám zavazovat?“
„Ne. Ten byl hlavně na prvních pár dní, aby se hematom nešířil, ale chápu, že tě to bolelo a nevěděla jsi, co s tím,“ pousmál se, vzal mastičku a začal jí potírat předloktí. „Tohle ti teď pomůže spíš. Když to takhle potřeš dvakrát, třikrát denně, bude ti líp.“
Střídavě se dívala na něj a na jeho štíhlé prsty, které jemně vmasírovávaly mastičku do kůže. Bylo to opravdu příjemné.
„Děkuju.“
„Rádo se stalo,“ zašrouboval uzávěr mastičky a dal ji do krabičky.
„Steve, já se omlouvám za to, jak jsem se k tobě chovala. Já už budu vždycky poslouchat, co mi řekneš,“ sklopila oči.
„Zlobila ses víc na sebe,“ vzal ji za ruku.
„Jak je možné, že mi tak rozumíš?“ podívala se mu do očí a z toho, co v nich viděla, se jí zatočila hlava.
„Možná je to tím, že tě mám moc rád, Summer,“ pohladil ji po tváři.
Topila se v jeho očích, dokud nepustil její ruku a nevstal.
„Už bych měl jít, je pozdě.“
Doprovodila ho ke dveřím. „Přijdeš zítra?“ vyhrkla proti své vůli.
„V osm?“ otočil se s klikou v ruce.
„Jasně,“ usmála se.
V očích měla zase veselé plamínky, které mu tak chyběly. Pustil kliku, vzal jí tvář do dlaní a něžně ji políbil. Byla tak neodolatelná.
Než nastoupil do auta, vesele jí zamával. Ve zpětném zrcátku ji viděl stát před domem, dokud neodbočil na hlavní.
*
Ráno Summer vzbudil telefon. Natáhla se po něm a podívala se na displej.
„Ahoj, Rachel!“
„No ahoj, ty ještě žiješ? Víš, jak dlouho ses neozvala?“
„No jo, promiň, já vím,“ posadila se a spustila nohy na podlahu. „Trochu jsem marodila.“
„Ty a marodila? Jak to, že nic nevím? A už jsi v pořádku? Kdy se ukážeš?“
Summer se rozesmála.
„Tolik otázek najednou… Jestli jsi doma, můžu se zastavit třeba hned. Do práce jdu až ve dvě.“ Vtom si uvědomila, že přijela domů se Stevem. „Vlastně nemůžu, mám auto ve městě,“ šla k oknu a odhrnula záclonu.
„Tak zítra. Jsi tam?“
„Jo. Víš co, stavím se dneska. Tak za hodinu?“
„OK. Udělám oběd.“
„Bezva.“ Summer zavěsila a uvědomila si, že se usmívá.
Její auto stálo před domem.
Zlatíčko Steve…
*
Návštěva u Rachel jí úplně osvěžila, navíc jí kamarádka nesměle sdělila, že čeká děťátko. Summer z toho měla nepokrytou radost a nabádala ji, aby na sebe dávala pozor.
Do práce dorazila v dobré náladě, ani ruka už ji tolik nebolela. Směna uběhla rychle a před sedmou si všimla, jak si Damon zaťukal na hodinky.
„Já vím, v sedm musím mazat domů,“ zastavila se u baru.
„To musíš. Dneska vypadáš v pohodě,“ pousmál se.
„Jo, je mi líp. Od rána jsem byla u Rachel a večer přijede Steve.“
„To zní skvěle. Hodil tě včera domů? Lucy říkala, že jsi zmizela, ani ti nestihla vyřídit, že na tebe čeká venku.“
„Hodil a přinesl mi skvělou mastičku na ruku. Měsíčkovou,“ pohladila si předloktí. „Už to prý nemusím zavazovat. Mažu si to, jak mi řekl. Myslím, že od pondělka si vezmu zase svojí směnu.“
„To rád slyším, ale nepředbíhej. Pokud to bude dobrý, budeš mít od pondělka první směnu.“
„Díky. Za všechno. A omlouvám se za to, jak jsem byla protivná. Nezasloužíš si to.“
„V pohodě. A teď už běž,“ mrkl na ni.
Summer přikývla, šla se převléknout a když odcházela, zastavila ji Lucy.
„Tak jak je?“
„Všechno v pohodě, Lucy. A díky, nebyla jsem v poslední době moc milá.“
„To nic, však jsi měla svoje starosti. Co Steve?“
„Jak to myslíš? Včera mě odvezl domů.“
„Dělal si o tebe starosti, má tě moc rád, víš?“
„Vím. Taky ho mám ráda,“ usmála se.
„Tak to je fajn. Tak zítra.“
Summer jí ode dveří ještě zamávala.
