Kapitola 16
Po práci udělal Steve páteční nákup pro maminku a nakoupil i pro ně. Rozhodl se, že dnes uvaří nějakou dobrou večeři. Když dorazil domů, bylo krátce po půl sedmé. Vyndal nákup z tašky a nechal si na pultu všechno, co bude potřebovat. Naložil si maso, dal ho do lednice a začal krájet zeleninu.
Dnes to byl měsíc od jejich svatby. Počasí jim ten den přálo, celý týden venku poletoval sníh. Když ji Max přivedl k oltáři, leskly se Summer ve vlasech sněhové vločky. Byla překrásná a oči jí zářily.
Uvědomil si, že se usmívá, když dával pekáč s masem a zeleninou do trouby. Zkontroloval čas. Za půlhodiny bude Summer doma, večeře bude hotová tak akorát.
Nalil si zbytek kávy, která tu zbyla od rána, a připravil vodu do konvice. Až vyndá jídlo, uvaří čerstvou.
Popíjel a díval se z okna. Zahrada byla i dnes celá bílá a vzduchem začaly poletovat sněhové vločky.
V půl osmé vypnul troubu a uvařil kávu. Prostíral zrovna stůl, když zaslechl klíče v zámku. Doufal, že jí udělá radost. V poslední době mu přišlo, že není ve své kůži, že ji něco trápí. Jeho otázky ale vždycky zamluvila, začala hýřit úsměvy a tvrdit, že je všechno v pořádku. To mu na klidu nepřidalo.
„Ahoj, jsem doma!“ zahlaholila z předsíně. „Páni!“ Zastavila se ve dveřích, když spatřila prostřený stůl.
„Ahoj,“ Steve položil talíře na stůl, šel k ní a políbil ji.
Summer ho objala a zavřela oči. Na tuhle chvíli se těšila každý den, nemohla se dočkat, až zase bude s ním. V jeho náruči se cítila blaženě a bezpečně.
„Doufám, že máš hlad,“ pohladil ji po vlasech.
„To mám, velikej,“ pustila ho. „Jen si opláchnu ruce.“
*
„Mmmm, bylo to výborný!“ pronesla Summer, když dojedli. „Nechceš jít k nám dělat kuchaře?“
„Myslím, že zůstanu, kde jsem,“ zasmál se. „Každopádně děkuju.“
Společně dali nádobí do myčky a Summer se chystala nalít kávu.
„Nedáme si dnes něco slavnostního? Mohl bych otevřít třeba víno,“ navrhl Steve a všiml si, že jí přelétl mráček po čele.
„Já nevím,“ odpověděla váhavě, ale když zaregistrovala jeho pátravý pohled, pokrčila rameny. „Trošku bychom si mohli dát,“ usmála se. „Máme takové malé výročí, viď?“
Steve přikývl a otevřel láhev. „Dáme si to dole, nebo v obýváku?“ nalil do dvou skleniček.
„Jak chceš, klidně dole. Koupila jsem pár chlebíčků,“ zmizela v předsíni a za okamžik byla zpátky. „Jdi klidně napřed, dám je zatím na talíř.“
Steve odnesl skleničky do suterénu, rozsvítil a pustil počítač. Neklid se mu znovu rozlil po těle. Pomalu se vracel nahoru. Zaslechl spláchnutí z koupelny a než došel do kuchyně, šla mu vstříc.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě. Zdála se mu trochu bledá.
„Jasně, že jsem. Jen jsem musela odběhnout na záchod.“
Zase ten zářivý úsměv.
Vzal jí talíř z ruky a šel před ní dolů. V duchu si povzdechl a zařekl se, že musí přijít na to, co se děje.
*
Damon podával tác s nápoji Lucy, když si všiml, že Summer odbíhá někam dozadu.
„Viděl jsi to?“ podíval se na Ricka.
„Jo. Řekl bych, že není v pořádku. Posledních pár dní takhle odbíhá neustále. Vždycky při obědech, nebo večeřích. Podle toho, jakou má směnu,“ pokýval Rick vážně hlavou.
„Jdu za ní.“
Prošel kolem baru a zadními dveřmi do provozního prostoru restaurace. Opřel se o stěnu naproti dámským toaletám a čekal.
„Nechceš mi něco říct?“ promluvil na ni, když vyšla.
Zarazila se nad jeho přítomností, ale hned uhnula pohledem.
„Dnes mi není úplně dobře, to je všechno. Vrátím se na plac…“
„Počkej,“ vzal ji jemně za rameno. „To není jen dnes. Není ti nic?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou, nadechla se a otočila se k němu. „V poslední době mi není dobře, ale není to nic vážného. Bude to dobrý, slibuju,“ usmála se.
Chvíli se jí díval do očí, pak ji pustil a přikývl.
Summer se s bušícím srdcem vrátila k práci.
Proboha, už si toho všímají i ostatní… Musím mu to říct…
*
Steve se probudil a blaženě se protáhl. Dnes mají oba volný víkend, takže mohou vstát, až budou chtít. Natáhl ruku vedle sebe a otevřel oči. Summer byla pryč.
Oblékl se a sešel dolů. V kuchyni ji nenašel a když chtěl jít do koupelny, bylo zamčeno.
„Summer, jsi tam?“ Neozvala se. „Jsi v pořádku?“ To, co zaslechl před spláchnutím, bylo nepochybně zvracení. „Otevři, prosím tě,“ vzal za kliku a všechno se v něm sevřelo.
Klika za chvíli povolila a Steve vešel.
Summer stála u zrcadla a čistila si zuby.
Opřel se o zárubeň a čekal.
„Dobré ráno,“ pousmála se, ale viděl, že ji to stojí přemáhání. Kartáček dala do skleničky na poličce.
„Dobré ráno, Summer,“ odpověděl. Byla bledá a vypadala rozechvěle. „Myslím, že bychom si měli promluvit. Hlavně mi, prosím tě, neříkej, že jsi v pořádku.“
Už se nadechovala k odpovědi, ale po jeho slovech si jen prohrábla vlasy a sklopila oči.
„Pojď sem,“ přitáhl ji k sobě a objal ji. Téměř se mu zhroutila do náruče. Zvedl ji a odnesl do obýváku. Choval ji jak malé dítě a hladil ji po vlasech, když se rozplakala.
„Vím, že tě něco trápí, v poslední době nejsi ve své kůži, zhubla jsi… Jsi nemocná, viď?“
Zvedla k němu uslzené oči, otřela si je a zavrtěla hlavou.
„Nebudeme si lhát, že ne?“ svraštil čelo. „Pamatuješ na náš rozhovor v září? Tehdy, když jsem tě požádal o ruku? Říkala jsi, že si budeme všechno říkat, abychom mohli jeden druhého líp podpořit.“
„Pamatuju,“ přikývla a polkla. „Promiň, já vím, že už ti to musím říct,“ odmlčela se na okamžik. „Chtěla jsem ještě dva týdny počkat, ale už nemám sílu…,“ oči jí přetekly slzami a začaly se koulet po tvářích, „… tomu čelit sama.“
„Děsíš mě,“ zašeptal a strach mu svíral hrdlo.
„Steve, já jsem… těhotná,“ položila mu dlaň na tvář.
Chvíli se na ni nechápavě díval a pak na něm viděla, jak moc se mu ulevilo.
„To je přece skvělá zpráva…,“ potřásl hlavou. „Myslel jsem, že jsi nemocná. Proč jsi chtěla čekat ještě dva týdny?“
„Protože za dva týdny dovrším třetí měsíc… Jako tenkrát… Nechtěla jsem ti to říkat, dokud… Já se strašně bojím, Steve,“ přitiskla se k němu a objala ho v pase.
„Summer,“ řekl konejšivě a hladil ji po zádech. „To přece nic neznamená.“
„Je to o tolik horší,“ odtáhla se, aby se na něj mohla podívat. „Jídlo nemůžu ani cítit a když mám hlad a najím se, vždycky to vyzvracím. I Damon se mě ptal, jestli jsem v pořádku…“
„Každé těhotenství probíhá obvykle jinak. To, že teď zvracíš, neznamená, že se stane to, co tenkrát,“ zastrčil jí pramen vlasů za ucho. „Tím, že se takhle stresuješ, tomu malému jen škodíš.“
„A co mám dělat? Poslední dva týdny je mi fakt blbě. Skoro pořád. Nechci mu škodit, naopak. Nechci ho znovu ztratit, Steve,“ vzala ho za ruku a pevně ji stiskla. „Je to naše děťátko. Už to nechci prožít,“ vzlykla.
„Chápu to,“ posadil ji vedle sebe, vzal ji za ruce a díval se jí do očí. „Poslouchej mě, ty to zvládneš. To zvracení časem přejde. Věř mi, že kdybych ti mohl pomoct, tak to udělám, ale jsem tady a vždycky budu. Rozumíš?“
Summer přikývla a najednou se jí nesmírně ulevilo.
Proč jsem mu to neřekla dřív?
„Tak vidíš,“ otřel jí palcem slzy. „Pozměníme jídelníček, budeme chodit hodně na vzduch, budeme hodně spát a když budu na noční, budeš spát i za mě.“ Ocenil, že se malinko usmála. „A hlavně,“ zvedl prst do vzduchu, „se na toho drobka budeme společně těšit. Určitě nás teď slyší. Nesmíš se bát, lásko,“ vzal ji kolem ramen. „Naše malé se narodí, já tomu věřím.“
„Měla jsem ti to říct. Odpustíš mi to? Nepředstavovala jsem si, že se to dozvíš… takhle,“ podívala se na něj. „Chtěla jsem ti to oznámit s hrdostí, říct ti, že budeš tatínek…“
„Není co odpouštět. Ani nevíš, jak se mi ulevilo. Měl jsem strach, že jsi vážně nemocná,“ trochu se zasmál. „Já vím, že to je teď pro tebe nepříjemné, ale přesto… z téhle nemoci mám obrovskou radost,“ políbil ji. „Moc tě miluju. Mamino,“ dodal s úsměvem.
„Já tebe taky, taťko,“ dloubla ho do žeber.
Když to teď věděl, měla pocit, že všechno zbytečně dramatizovala a trochu se styděla. Dělala mu celou dobu starosti, přitom mu to stačilo říct a cítila se tak silná, že by unesla všechno na světě. Vzala mu hlavu do dlaní, zadívala se dlouze do těch milovaných očí a políbila ho.
„Děkuju.“
*
„Tys mamince zase nic neřekl, viď?“ Summer se zastavila, když vyšli z výtahu a Steve se zmínil o překvapení.
„To víš, že ne,“ usmál se a zazvonil. „Miluju překvapení. Navíc tohle jí přece musíme říct spolu.“ Políbil ji.
„Tak pojďte dál, hrdličky,“ vyzvala je Daisy. „Večeře je na stole.“
Summer se spokojeně pustila do jídla. Nevolnosti pominuly jak mávnutím proutku a ona si teď užívala každého sousta.
„Baštíš jak za dva,“ zasmála se Daisy. „Ty jí nedáváš najíst?“ podívala se na Stevea.
„Naopak, maminko. Summer teď jí opravdu za dva,“ mrkl na ni.
Daisy užasle odložila příbor.
„Vážně?“ zadívala se na Summer. „Mně přišlo, že jsi trošku přibrala…“
„Ale jen trošku,“ Summer pokývala hlavou. „Ještě před třemi týdny jsem všechno vyzvracela.“
„Už je to dobré,“ Steve ji pohladil po ruce. „Každopádně budeš babička,“ otočil se k mamince.
„To je skvělá zpráva! Udělali jste mi velkou radost. Kdy to bude? A chlapeček, nebo holčička?“
„Na to je brzy, končím čtvrtý měsíc. Díky.“ Podívala se na Stevea, když jí vzal talíř. „Narodí se na začátku srpna… Tedy… doufám,“ sklopila na okamžik oči.
„Proč by se nemělo narodit?“ zeptala se Daisy. „Něco není v pořádku?“ Její pohled těkal mezi Summer a Stevem.
„Všechno je v pořádku,“ ozval se Steve a zapnul myčku. „Dnes jsme byli na ultrazvuku.“
„To je pravda, zatím je všechno v pořádku. Teď už to snad dobře dopadne,“ Summer vyslala ke Steveovi zářivý úsměv. „Jen to nechci zakřiknout. Jednou už jsem o děťátko přišla,“ objasnila pro Daisy. „Tentokrát je to jiné a bude to v pohodě,“ dodala, když se na ni káravě podíval.
„Když to říká doktor, tak to bude určitě v pořádku,“ přikývla Daisy.
„Máme obrázek, že jo, pane doktore?“ Summer vytáhla z kabelky obrázek ze sona a podala jí ho.
Steve se zasmál, šel k mamince a objal ji kolem ramen.
„Krásná fotka, viď? Tohle je srdíčko,“ zašeptal. „Slyšeli jsme ho.“
Summer se při pohledu na ně usmívala, pohladila si bříško a zašeptala: „Vidíš, babička je úplně dojatá.“
*
Jako vždycky před usnutím si Steve povídal s maličkým a hladil jí mírně vystouplé bříško.
„Steve?“ zeptala se, když ji přikryl, lehl si a přitáhl ji k sobě.
„Ano?“
„Jak se jmenoval tvůj tatínek?“
Pár vteřin mlčel. „Michael, mamka mu říkávala Mike. Proč?“ Ve chvíli, kdy se zeptal, mu to došlo.
„Jen jsem tak přemýšlela, kdyby to byl kluk…,“ nechala větu nedokončenou. Nic neříkal, tak se přetočila na bok a položila mu bradu na hruď. „Nebo se ti to nelíbí?“
Se zavřenýma očima přikývl. „Líbí se mi to moc,“ otevřel je a podíval se na ni. „Ještě jsem ti nevyprávěl…,“ polkl. „Chceš slyšet ten příběh?“
„Jen jestli o tom chceš mluvit,“ pohladila ho po tváři.
„Tenkrát jsem nebyl doma, když se to stalo…,“ začal pomalu vyprávět. „Pak jsem přijel domů a dozvěděl jsem se, že táta zemřel. Přijela pro něj záchranka, ale převoz do nemocnice nezvládl.“
Zase na chvíli zavřel oči.
„Od té doby nemůžu sám sobě zapomenout, že jsem ho nezachránil. Kdybych byl doma, mohl tu ještě být. Sekl jsem s medicínou rok před koncem školy a studoval jsem tři roky, abych mohl být paramedikem…, abych zachraňoval lidské životy, aby už nikdo nepřišel o nikoho blízkého…“
„Ach Steve, s tímhle žiješ už skoro sedm let? Nebyla to tvoje chyba.“
„Kdybych byl ale doma, dostal by první pomoc hned a mohl žít.“
„Víš, lásko, myslím, že se zbytečně trápíš,“ opřela se na lokti a položila mu dlaň na hruď. „Když se to nepodařilo záchranářům s jejich vybavením… Navíc,“ zavrtěla hlavou. „Bylo by ti ještě hůř, kdyby se ti to nepovedlo.“
„Byla tam určitá prodleva, než přijeli,“ vedl si dál svou. „Kdybych mu pomoc poskytl okamžitě, byla by tam ta možnost, že by přežil.“
„Ale stalo se to jinak. Sám jsi záchranář, Steve, v hloubi duše přece musíš vědět, že na tom nemáš žádnou vinu. Jen se na to podívej ne jako syn, ale jako zdravotník,“ nabádala ho měkce, ale naléhavě.
Povzdechl si, vstal a šel k oknu. „Možná to vím, ale nedokážu se s tím smířit. Strašně mi chybí.“
„Je to těžké, já vím,“ lehla si na záda a dívala se do stropu. „Jenže je zbytečné trápit se něčím, co nezměníš. Nejde to změnit,“ podívala se na něj, ale stál pořád zády. „Myslíš, že by byl rád, že se tak užíráš?“
Šla k němu a položila mu ruce na ramena.
„I když už tu pro tebe není, zůstává navždy ve tvém srdci.“
Otočil se a objal ji. „To máš pravdu,“ zabořil jí obličej do vlasů. „Tolik bych si přál, aby tu byl, abych mu mohl říct, že bude dědečkem…“
Jemně se mu vyvinula a vzala mu hlavu do dlaní. „Až se narodí, tak to určitě uděláš,“ zašeptala a políbila ho.
*
Summer stála na verandě a naposledy se rozhlížela po své malé zahrádce. Po předchozích zkušenostech si svůj domeček nechávala, i když dávno bydlela se Stevem.
„Dneska definitivně zavřu vrátka za svou minulostí,“ sklopila oči ke svému bříšku a pohladila ho. „Ty se za měsíc narodíš a už se nesluší, aby měla tvoje maminka dvě bydliště. Budeš s námi bydlet v tatínkově domě, v našem domě,“ usmála se, „ale je tady krásně, viď?“ vzhlédla k zeleni, ruku nechala na bříšku.
„To je,“ promluvil za ní Steve a přidal k její svou dlaň. „Jsi si jistá, že ses rozhodla správně?“
„Stoprocentně,“ opřela se o něj zády. „S tebou vím, že už nebudu muset utíkat,“ otočila se k němu. „Miluju tě, jako nikoho na světě a bez tebe bych nebyla šťastná.“
„Cítím to stejně,“ přikývl. „Nicméně… nejsem dokonalý,“ pokrčil rameny.
„To já taky ne. Však jsme si v prosinci slíbili, že budeme držet spolu v dobrém, ale i ve zlém. A s tebou…,“ políbila ho na bradu, „… zvládnu všechno. I když se naše názory někdy budou lišit.“
„To mi zní jako ten nejkrásnější slib, který jsem kdy slyšel,“ pohladil ji po vlasech.
„To taky je,“ usmála se. „Víš, co je neuvěřitelné?“
„Co? Že budeme mít děťátko?“
„M-hm,“ potřásla hlavou. „Je to víc než rok, co jsme se poprvé viděli a dnes tu stojím, pod srdcem nosím tvé dítě a jsem si tak jistá, že…,“ chvíli hledala slova, „…že jdu tou správnou cestou.“
Věnoval jí zářivý úsměv a něžně ji k sobě přivinul. „To je moc dobře.“
*
Steve si v kuchyni nalil víno a po schodech sešel do suterénu. Zarazilo ho, že je rozsvíceno. Před kolejištěm kdosi stál. Odložil sklenici na stůl.
„Tati?“
„Ahoj, Stevie,“ otočil se a usmál se.
„Ahoj, jak to, že jsi tady? Myslel jsem, že jsi…“ Slova mu odumřela na rtech.
„Umřel?“ doplnil ho tatínek. „To se, bohužel, stalo, chlapče,“ udělal krok k němu, „ale nebyla to tvoje vina. Prostě jen přišel můj čas a nebylo v ničí moci tomu zabránit. To se někdy stává.“
„Já vím, ale kdybych byl doma…,“ začal Steve, ale tatínek ho přerušil.
„I kdybys byl doma, stalo by se to stejně. Přestaň si to už konečně vyčítat. Budeš otcem, máš krásnou a hodnou ženu… Žij, Stevie… Já s tebou budu pořád,“ ukázal na kolejiště. „Pokaždé, když si sem přijdeš hrát, jako bys byl zase se mnou. Jsem ti vděčný, že jsi to naše společné dílo neprodal, ani dům, kde jsme strávili tolik krásných chvil.“
Steve k němu došel a pevně ho objal. „Kéž bys tady mohl zůstat…,“ zamumlal.
„Zůstanu v tvém srdci, to je pro mě teď nejdůležitější. Mám tě moc rád, Stevie,“ odtáhl se, aby se mohl podívat na syna. „Až se to malé narodí, přines mi ho taky ukázat, jo?“ O krok ustoupil. „Víš, kde mě najdeš. Už musím jít. Slib mi, že už se nebudeš trápit, abych mohl v klidu odpočívat. Slib mi to, Stevie.“
Steve tam stál a díval se, jak se mu tatínek rozplývá před očima….
„Slibuju, tati, slibuju.“ Steve otevřel oči a posadil se.
Byl v ložnici, sám. Přetřel si dlaní obličej. To byl neuvěřitelný sen. Spustil nohy na zem a podíval se na mobil. Půl osmé…, fotka na displeji ho přivedla do reality. V devět musí vyzvednout Summer v porodnici. S úsměvem vstal a zamířil do koupelny.
*
„Dnes mě probudil zvláštní sen,“ Steve se podíval do zpětného zrcátka na svou ženu, která v náručí držela jejich syna.
„Vážně? Povídej,“ vyzvala ho Summer.
Steve jí vyprávěl, jak se ve snu setkal s tatínkem a o čem spolu mluvili.
„Nebude ti vadit, když se zastavíme na hřbitově?“ zeptal se, když zastavil na červené a otočil se k ní.
„Vůbec ne. Chtěla jsem ti to zrovna navrhnout,“ usmála se. „Máš zelenou,“ dodala.
Steve se rozjel a odbočil ke hřbitovu.
V květinářství u brány koupil tři růže a vedl Summer uličkami, až došli ke hrobu s nápisem ‚Michael Robinson‘. Zastavili se a Steve se na ni podíval. Ustoupila stranou, pousmála se a přikývla.
„Ahoj tati,“ Steve si dřepl a položil na hrob květiny. „Dnes se mi o tobě zdálo a něco jsem ti slíbil. Tvůj vnuk se před pěti dny narodil, 1. srpna.“ Summer mu chlapečka podala. „Tati, to je Mike, můj syn,“ oznámil hrdě a políbil chlapečkovu hlavičku. „Teď spí, ale má modré oči a je moc krásný. A tohle je moje žena Summer,“ zvedl k ní krátce hlavu. „Ještě jsem ti dal jeden slib a přísahám, že ho dodržím. Mám tě rád, tati,“ vstal. „Zase přijdeme.“
Přendal si syna na pravou ruku, levou objal svou ženu a než odešli, ještě se ohlédl.
Summer nechtěla rušit jeho myšlenky, tak dojeli domů mlčky, jako by v posvátném tichu.
Když vešli do domu, ozval se známý hlas.
„Tak vás vítám doma, rodinko.“
„Daisy! Ty jsi tady!“ Summer se na ni užasle podívala.
„Jsem. Steve mi ráno volal a vyprávěl mi, co se mu zdálo,“ odmlčela se na pár vteřin, než pokračovala. „Měla jsem podobný sen včera. A ač jsem si slíbila, že sem už nevkročím, přísahala jsem mu, že se to změní. Muselo to být nějaké znamení, že se nám oběma zdál sen o tátovi,“ podívala se na Stevea, „ale nebudu tady bydlet, nebojte,“ zasmála se. „A teď už mi ukažte toho malého.“
Summer jí vložila Mikea do náruče. „Víš, Daisy, myslím, že můžu říct za nás za všechny, že bychom byli rádi, kdybys tu s námi bydlela.“
„Děkuju, Summer, ale mladí mají bydlet spolu,“ usmála se a pohladila ji po paži. „Jsi hodná. Ráda se tu občas zastavím.“ Sklopila oči k malému. „Ahoj Mikeu, ty jsi tak krásný… Já jsem tvoje babička…“
Steve ji s úsměvem sledoval, jak si malého odnáší do obýváku a nepřestává na něj mluvit. „Tak jsme tady pěkně pohromadě. Skoro všichni.“
„Za chvíli dorazí táta a budeme úplně všichni,“ Summer k němu vzhlédla. „Našel jsi svůj klid, viď? Úplně to cítím. Jsi konečně naprosto šťastný.“
„Přesně jsi to vystihla, lásko,“ přitiskl ji k sobě. „Děkuju ti za všechno, za syna, za tvou lásku, za všechno, co jsme spolu prožili a ještě prožijeme.“
Usmála se a podívala se mu do zářících očí. „Chyběl jsi mi,“ podrbala ho ve vousech.
Vjel jí rukou do vlasů a dlouze ji políbil.
**
