Kapitola 02
Summer seděla v autě před poliklinikou a vzpamatovávala se z té zprávy, kterou jí doktor sdělil.
„Všechno je v pořádku, jste těhotná, slečno Hallová.“
Pořád jí ta věta zněla v hlavě. Prohrábla si vlasy a nastartovala. Za půl hodiny měla být v práci.
Měla dnes první směnu a hned po otevření začali zákazníci chodit na oběd. Když nápor opadl, všimla si, že na ni Damon mává, tak šla k baru.
„Summer, myslíš, že bys dneska mohla zůstat do zavíračky? Já vím, že to je dlouhá šichta, ale volala mi Lucy, že malá je nemocná. Maminka přijede hlídat, ale dorazí až dnes večer.“
„No páni! To je nadělení, chudák malá,“ odfoukla si, pak přikývla. „No jasně, zvládnu to.“
„Díky. Máš to u mě. Samozřejmě to jsou dvě směny, takže ti to zaplatím. Jakmile dorazí Rick, pomůžu ti,“ pozoroval ji a přišlo mu, že není ve své kůži. „Jsi v pohodě? Připadáš mi dneska nějaká bledá a bez nálady. Vylepší to nějakej dobrej för?“ zvedl obočí.
„Myslím, že ne. Mám velkej problém,“ pokusila se o úsměv. „Řeknu ti to potom, jo? Nechci na to teď myslet.“
„OK. To beru,“ natáhl se a poplácal ji po ruce. „Hlavu vzhůru, všechno se dá vyřešit.“
„Kéž by to bylo tak snadný,“ povzdechla si a vrátila se na plac.
*
Když o půlnoci zavřeli, Summer se převlékla a vyšla na parkoviště. Počkala, až Damon všude pozhasíná a zamkne restauraci.
„Tak sem s tím problémem, ať ho můžem vyřešit,“ navrhl s úsměvem.
„Není to legrace, kamaráde,“ řekla vážně Summer a vylíčila mu svou dnešní návštěvu u lékaře. Čekala, že ho přejde smích.
Damon sice zvážněl, ale rozhodil ruce. „Dobře, budeš mít dítě. To přece zvládneš.“
„O to přece vůbec nejde,“ zavrtěla hlavou. „Nějaké peníze mám našetřené a nemám problém být matkou,“ odmlčela se. „Problém je, že jsem neplánovala mít dítě… s Paulem. Nehledě na to, že na to nejsem připravená…, před měsícem jsem si myslela, že se můj život konečně vrátil k normálu, když jsem tady nastoupila. Zítra se mám konečně stěhovat do svého… A najednou se mi život zase obrátí o 180 stupňů… ,“ prohrábla si vlasy. „To není fér,“ měla slzy na krajíčku.
„Život není fér, Summer,“ pohladil ji po paži, „ale to malé za to přece nemůže.“
„Já vím. Mít tak po ruce toho hajzla…,“ vzlykla, „… asi bych ho roztrhla.“
„Nebyli jste na to náhodou dva?“ zeptal se jemně.
„Damone, já jsem celou dobu brala prášky a on slíbil, že si dá pozor. On děti nechtěl,“ otřela si slzy. „Teď už je to jedno,“ sevřela ruku v pěst, zavřela oči a zhluboka se nadechla. „Vyrovnám se s tím,“ řekla, když je otevřela.
„Jasně, že jo,“ přikývl přesvědčeně. „Kdybys cokoli potřebovala…,“ nechal větu viset ve vzduchu nedokončenou.
„Díky,“ řekla vážně. „Doufám, že Lucy zítra dorazí, abych se mohla zabydlet. Kdyby ne, tak mi včas zavolej,“ změnila téma. „Tak dobrou…“
Zamířila k autu. Damon tam stál a díval se za ní se smíšenými pocity. Tak rád by jí pomohl…
*
„Tak to je můj malý domeček,“ pronesla Summer, když vedla Rachel po schodech dolů poté, co ji provedla svým novým domem.
„Není zas tak malý,“ ohradila se Rachel. „Dvě ložnice, dvě koupelny. Máš to tu útulné.“
„Však si nestěžuju. Mně to stačí. Z jedné ložnice bude později dětský pokoj,“ zamířila do kuchyně a postavila na kávu.
„Bude?“ zeptala se Rachel.
„Hodně jsem o všem poslední dva týdny přemýšlela,“ Summer si zastrčila pramen vlasů za ucho a otočila se k ní. „Damon měl pravdu, to maličké za nic nemůže. Beru to jako znamení, že se ozvalo ve chvíli, kdy už nejsem s Paulem. Vybralo si z nás dvou mě.“
„To je dobře, že se na to díváš takhle. Měla jsem ze začátku trochu strach, co bys mohla udělat,“ přiznala se Rachel.
Summer zalila kávu a pro sebe vytáhla z ledničky láhev vody. Dala hrnek i s lahví na tác a vyšla na verandu.
„Je tu i malá zahrádka, nebo spíš trávník,“ usmála se, když se usadily na malé verandě.
„Je tu krásně,“ přikývla Rachel, ač si byla vědoma, že Summer schválně mění téma. „Chtělo by to časem třeba pískoviště,“ nadhodila.
„Na to je čas,“ Summer se napila. „Jsem teprve ve třetím měsíci. Ještě to není ani moc vidět.“
„Kdy se vlastně narodí? O Vánocích?“ Rachel v duchu počítala.
„M-hm. Termín mám 30.12.,“ Summer si pohladila bříško. „Škoda, že se toho nedožila máma,“ povzdechla si.
„Myslím, že kdyby tu byla, neopouštěla bys Baltimore tak snadno,“ řekla měkce Rachel.
„Určitě ne. A víš co?“ Summer odvrátila pohled od zeleně a podívala se na kamarádku. „Dneska mám pocit, že toho ten zmetek tenkrát využil. Když máma… odešla, musel vycítit, že tu na mě všechno padá. Dojížděl za mnou každej den. Vždyť pár měsíců po pohřbu jsme se stěhovali,“ prohrábla si vlasy. „Asi jsem ani nevěděla, co dělám.“
„Možná,“ připustila Rachel. „Té šance utéct od všech vzpomínek ses pravděpodobně ráda chytla. Zbavila ses i domu…“
Summer se na chvíli zatvářila nesouhlasně, ale když se nad tím zamyslela, nakonec přikývla. „Asi ano. Nebudu mu přičítat tolik zásluh. Byla jsem tenkrát ráda, že můžu odejít. Jenže vzpomínkám stejně neutečeš. Teď aspoň nebudu sama,“ dívala se chvíli před sebe, než pokračovala. „Zvláštní, že jdu v jejích stopách. Taky se mnou zůstala sama.“
„Myslíš maminku? Kde je psáno, že zůstaneš sama?“ Rachel upila kávy a pozorovala ji. „Je ti 24, máš celý život před sebou.“
„Po zkušenostech s Paulem jen tak někomu nenaletím,“ zavrtěla hlavou Summer. „A kdo by taky chtěl ženskou s dítětem?“
„Proč by nechtěl? Jsou takoví chlapi, Summer.“ Rachel se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, že Summer začíná všechno vzdávat. „Těšíš se, až budeš mamina? Předběhla jsi mě,“ usmála se, aby to trochu zlehčila.
„Těším,“ podívala se na Rachel. „Vážně. Byla jsem v šoku, ano, ale už jsem se s tím vyrovnala. Pochopila jsem, že to malé je to jediné, co mi zbylo. Je to dar.“
*
Summer skončila první směna v půl sedmé. Měla krátký týden a před sebou volný víkend. Chtěla se zastavit na hřbitově, ale nakonec to odložila na zítřek. Dojela domů, nakrájela si trochu zeleniny jako lehkou večeři a pak dostala chuť na kakao.
„Ty mi tedy dáváš s těmi chutěmi,“ zasmála se a pohladila si bříško. Postavila na sporák kastrůlek s mlékem a do hrnku si připravila dvě lžíce kakaa a trochu cukru. Ještě než cukr uklidila, rozmyslela si to a ještě lžíci cukru přidala. „Než se narodíš, budu jako koule.“
Dala talíř na stůl v obýváku a šla zalít kakao uvařeným mlékem. Zamíchala ho a s hrnkem v ruce se uvelebila v křesle. Zvedla si nohy a pustila se do jídla, zapíjela to kakaem.
Po jídle odnesla nádobí do dřezu a opláchla ho. Když se otočila a chtěla jít do obýváku, projela jí podbříškem tak prudká bolest, až vyjekla. Zůstala chvíli v předklonu, ale přešlo to. Narovnala se a šla do obýváku, ale než tam došla, ucítila vlhkost v klíně a znovu jí projela ta bolest. Padla na kolena a všimla si, že jí po stehně stéká tenký proužek krve.
„To ne,“ zavrtěla hlavou a ovládl ji strach a panika. „Co se to děje? Proč?“ Bála se pohnout a natáhla se pro mobil.
*
Steve předal pacienta, počkal na papíry a vyšel z nemocnice. Nasedl do sanitky k Fredovi ve chvíli, kdy se ozval dispečink. Vyjížděli z areálu, když Steve zvedl vysílačku ke rtům a zmáčkl tlačítko. Po krátké komunikaci zavěsil.
„2702 Carver Road, Summer Hallová, krvácení. Otoč to, Frede, jsme nejblíž. A spusť sirénu, spěcháme.“
„Tak jedem,“ řekl Fred, otočil vozidlo a zamířil na zmíněnou adresu.
Steve vyskočil ven s brašnou v ruce. „Nacouvej co nejblíž ke dveřím a připrav nosítka.“ Zazvonil, ale nikdo nepřicházel. Oběhl dům a prošel zadem. „Paní Hallová?“
„Tady jsem, v obýváku,“ vzlykla Summer. „Bojím se pohnout. Mám křeče v břiše a krvácím. Jsem těhotná.“ Slzy jí tekly po tvářích.
Steve si k ní dřepl. „Dobře, jen klid, jsem u vás. Kolikátý týden?“ Pomalu ji položil. „Jen se podívám, jak moc to krvácí.“
„Konec dvanáctého týdne,“ otřela si oči a snažila se uklidnit. Cítila, jak jí nadzvedl sukni. Zkroutila se do klubíčka pod náporem další křeče.
„Musíte okamžitě do nemocnice. Píchnu vám něco proti kontrakcím,“ počkal, až křeč povolila, než injekci aplikoval do žíly. „Uleví se vám.“
„Nosítka jsou připravená,“ ozval se Fred a najel s nosítky až do obýváku.
„Díky, Frede,“ Steve mu odpověděl, ale nespouštěl oči ze Summer. „Můžem?“ Hodil si brašnu na rameno a zvedl ji do náruče. „Chyťte se mě kolem krku.“
Jakmile byla nosítka se Summer v sanitce, otočil se k Fredovi. „Jedem do MedStar Harbor, nahlaš to. Středně silné genitální krvácení, je těhotná, konec dvanáctého týdne.“ Fred přikývl a Steve nastoupil k Summer.
Zkušeným pohybem upravil nosítka, aby měla boky výš než srdce. Věděl, že tady nemůže víc udělat. Vzal ji za ruku, když se na něj podívala.
„Moje dítě…, nenarodí se, že?“ Její oči byly plné bolesti, ne fyzické.
Zavrtěl hlavou. „Bohužel. Je mi to moc líto. Tohle se stává často a ani medicína sama neví proč.“
Když pacientku v nemocnici předal a vycházel ven, bylo mu všelijak. Kdo ví, proč se ho dotkl zrovna tenhle malý zmařený život, který nemohl zachránit. Pořád viděl před očima ty její.
*
Summer vyšla z nemocnice jako ve snách. Připadalo jí, že se celý svět kolem ní zastavil. Ještě včera se těšila na děťátko, povídala si s ním… a dnes ráno odchází z nemocnice sama. Posadila se na lavičku před budovou a schovala obličej v dlaních.
„Promiňte, jste v pořádku?“ ozval se nad ní mužský hlas.
Zvedla hlavu a pohlédla na záchranáře, který ji sem přivezl. Na rozdíl od včerejška rámovaly jeho tvář s kratším plnovousem rozpuštěné vlasy a byl oblečený v džínách, bílém tričku a černé bundě, přesto ho poznala podle těch očí, kterých se včera chytala jak tonoucí stébla.
„Jak se to vezme,“ odpověděla a vstala. „Nedalo se to odvrátit.“
„Moc mě to mrzí, paní Hallová. Nechcete odvézt domů? Jsem Steve Robinson,“ dodal, jak si uvědomil, že on její jméno zná.
„Nechci jet domů. Zatím,“ pokrčila rameny. „A nejsem paní.“
„Tak vás hodím, kam budete chtít. Je to na vás, nechci vás do ničeho tlačit,“ zavrtěl hlavou, když viděl, že se zamračila.
„Jste hodný, díky. Já vlastně ani nevím, co chci…,“ prohrábla si vlasy. Cítila, že se jí do očí derou slzy. „Chtěla jsem jít za mamkou na hřbitov, ale tam bych jen brečela…,“ odvrátila se.
Proč mu to vůbec vykládám?
„Nezlobte se, ale neměla byste být sama. Já vím, že mi do toho nic není,“ zvedl ruce v obraně. „Profesionální deformace…,“ zavrtěl hlavou a udělal pár kroků dozadu. „Už jsem pryč.“ Otočil se a odcházel na blízké parkoviště ke svému autu.
Summer se vydala stejným směrem, ale před parkovištěm odbočila a vyšla z areálu nemocnice. Šla po chodníku s hlavou sklopenou, zamyšlená, vůbec nevěděla, kam jde. Na přechodu na ni zatroubilo projíždějící auto. Uvědomila si, že šla na červenou. Couvla zpátky na chodník, ale další vůz zastavil přímo před ní a dveře u spolujezdce se otevřely.
„Naskočte, nebo vás něco přejede,“ zavolal na ni Steve.
„Zase vy?“ mírně zvedla obočí, ale nastoupila. „Jste vždycky tak neodbytný?“
„Vždycky, když je to namístě,“ pousmál se. „Tak kam to bude?“
Chtěla jeho slova okomentovat, ale jeho úsměv byl nakažlivý. Zapomněla na chvíli na svou bolest a úsměv mu vrátila. Řekla mu adresu Rachel.
Po cestě toho moc nenamluvili, ale ticho nebylo nepříjemné. Summer se dívala ven a on ji nerušil.
„Děkuju, Steve,“ sklonila se k otevřenému okénku, když vystoupila a zabouchla dveře.
„Není vůbec zač. Opatrujte se.“ Počkal, až došla ke dveřím domu, a odjel.
Summer chvíli stála nerozhodně za dveřmi. Nechtěla se svým trápením nikoho obtěžovat, na druhou stranu bylo těžké s tím zůstat sama.
„Summer?“ Rachel se objevila ve dveřích. „Proč nezazvoníš? Viděla jsem tě z okna. Kdo tě to přivezl? Říkala jsem si, co tady tak dlouho…,“ zarazila se při pohledu do jejích očí a pustila ji dovnitř.
„Nerada otravuju takhle v sobotu,“ Summer šla za ní do kuchyně.
„Neotravuješ. Dáš si slabou kávu?“ Rachel postavila vodu.
„Klidně silnou,“ pokrčila rameny Summer. „Ten, co mě přivezl, je záchranář, který pro mě včera večer přijel, když jsem zavolala sanitku.“
„Počkej…, proč jsi volala sanitku? Co se stalo?“ Rachel vytáhla hrnky a zarazila se. „Odkdy vlastně záchranáři dopravují pacienty i domů?“
„Chytly mě hrozné křeče v břiše a začala jsem krvácet,“ pronesla lhostejně Summer ve snaze potlačit emoce. „Takže teď už zase můžu pít kávu, nebo cokoli silnějšího…“
„To mě mrzí, Summer. Řekl ti někdo, proč se to stalo?“
„Prý se to někdy stává. Nevím, proč se to stalo mně. Steve říkal, že kolikrát pro to nemá vysvětlení ani medicína,“ sklopila hlavu, slzy ji pálily v očích.
„Steve?“ zeptala se Rachel a zalila kávu.
„Ten záchranář,“ objasnila Summer a otřela si je. „Můžu s něčím pomoct?“
„To je dobrý,“ Rachel dala hrnky na tác. „Půjdeme ven, Tom griluje, dáš si s námi oběd.“
„To ne, pojedu domů. Nebudu vás rušit.“ Summer ji následovala na zahradu.
„Vždyť nerušíš. Máš tu kávu,“ obrátila se Rachel k manželovi. „Summer s námi poobědvá.“
„Bezva, díky,“ Tom se šel napít kávy. „Ahoj Summer, tak jak se vede?“
„Ahoj, teď zrovna jsem na dně,“ Summer si sedla. „Ráno mě pustili ze špitálu. Už nejsem těhotná.“ Zakryla si dlaní ústa, snažila se nerozplakat.
„To je mi líto, ale můžeš mít ještě děti, že jo?“ zeptal se Tom starostlivě.
Summer jen přikývla.
„Já vím, že je to v téhle chvíli slabá útěcha…“
„Ale ne, mohlo to dopadnout hůř,“ Summer se pokusila o úsměv.
Tom se vzdálil ke grilu a začal na něj pokládat plátky masa a zeleninu.
„Poslyš a co ten Steve? Pořád nevím, jak došlo k tomu, že tě přivezl sem,“ otočila Rachel list.
„Všiml si mě před nemocnicí, ptal se, jestli jsem v pořádku. Nabídl mi, že mě sveze, já to ale odmítla. Když jsem málem vlítla pod auto, najednou tam stál a řekl mi, ať nastoupím. Tak jsem nakonec jela s ním,“ vysvětlila Summer.
„Asi se mu líbíš,“ pousmála se Rachel. „Jaký je? Vůbec jsem ho neviděla.“
„Docela hezký chlap. Má vousy a dlouhé vlasy,“ Summer se napila. „A nakažlivý úsměv a krásné oči.“
Tom otočil maso a zeleninu a přiklopil víko.
„Tak za hodinu můžem obědvat,“ sedl si zase ke stolu. „Až budeš chtít, hodím tě domů,“ podíval se na Summer.
„Nebo tady můžeš přespat,“ navrhla Rachel.
„Díky, ale radši bych spala doma. Musím se dát dohromady, v pondělí jdu do práce. Jste oba moc hodní,“ pousmála se Summer.
*
„Budeš v pohodě? Když tak zavolej,“ řekl s mírným úsměvem Tom, když zaparkoval před jejím domem.
„Díky, Tome. Zvládnu to.“ Summer vystoupila a šla domů.
Na prahu do obýváku se zarazila. Na zemi zůstala zaschlá kaluž krve. Chvíli němě zírala na poslední připomínku svého těhotenství, pak přinesla mop a vytřela celý obývák.
Ještěže tu nemá koberec. Ta myšlenka ji zarazila.
Jak může teď, po tom všem, přemýšlet nad takovou malicherností, jakou je potenciální koberec?
*
Šla si brzy lehnout, ale nemohla usnout. Bylo zvláštní, jak se najednou cítila bez toho malého sama, i když tu vlastně nikdy nebylo. Věděla, že za touhle životní epizodou musí udělat tečku, nemůže být nešťastná do konce života. Musí žít dál. Přesto jí slzy smáčely polštář, než nakonec usnula.
