Kapitola 15
Adam odvezl Hope nejdřív k ní domů a pomohl jí sbalit věci, pak nasedli do auta a zamířili k němu.
„Jsi si opravdu jistý, že mě chceš mít pod svou střechou?“ podívala se na něj.
„Naprosto,“ odvětil a věnoval se naplno řízení. Zastavil na červenou a podíval se na ni. „Někdo se o tebe musí postarat, máš zraněnou ruku a ani ne před hodinou tě pustili z nemocnice,“ mrkl na ni a rozjel se.
„Máš dobrou náladu,“ podotkla.
Zastavil před domem, uvolnil si pás a otočil se k ní.
„Mám. Dneska je úžasný den, Hope. Než půjdeme dovnitř, musím ti něco vyprávět,“ díval se na ni a oči mu zářily. „Vyrazil jsem z domu brzy, tak jsem zajel na hřbitov. Jezdil jsem tam často, co jsem se vrátil, vyprávět babičce a Katherine, jak žiju a co se seběhlo.“ Odmlčel se.
Hope ho pozorovala a netušila, kam tím míří. Vypadal vzrušeně, dojatě a šťastně zároveň. Ten vír emocí v jeho tváři jí vůbec nedával smysl.
Začal jí vyprávět o náhrobku, na kterém zmizelo jméno jeho sestry, a všechno, co se stalo potom.
Hope se na něj užasle dívala, neschopná slova. Ohlédla se k domu a zpátky na Adama.
„Páni! Chceš říct, že tam… v domě…?“
Adam přikývl. „Proto ti to říkám, abys na to byla připravená.“
*
Když vešli dovnitř, bylo tam ticho, nikde nikdo a Adam se na chvíli lekl, že se mu to všechno jen zdálo. Ohlédl se na Hope.
Než stačila promluvit, spatřila scházet se schodů mladou ženu. Ani na chvíli nezapochybovala, že je to Adamova sestra.
„Ahoj. Zdrželi jste se, už jsem se bála, že to byl všechno jen sen,“ vyslovila nahlas Adamovy pochybnosti.
„Zajeli jsme ještě k Hope domů, aby si sbalila věci,“ otočil se k ní a rozzářil se. „Nemůžu ji nechat samotnou. Hope, to je moje sestra Katherine, Kate, to je… Hope.“
„Moc ráda tě poznávám,“ Hope jí podala ruku, ale Katherine ji objala.
„Já taky, Hope,“ pustila ji a podívala se jí do očí. „Nevím, jak ti poděkovat, že jsi nás dostala z té šlamastyky. Jsi prostě úžasná.“
„Ale nejsem,“ pousmála se Hope. „Je skvělé, že to pomohlo i tobě. Jsem fakt moc ráda. Už to ví Nik?“
„Ještě ne, Adam mu zavolá, viď?“ Katherine se otočila k Adamovi.
„Zavolám,“ přikývl. „Jen nevím, jak mu to mám říct.“
„Po telefonu mu to neříkej,“ zavrtěla hlavou Hope. „A co kdybych mu zavolala já? Něco vymyslím.“
„To by bylo fajn,“ přikývla Katherine. „Pozvi ho na oběd.“
„Dobrý nápad,“ přidal se Adam. „Až tě uvidí, budeme ho moct křísit. Po telefonu by to nešlo,“ dovolil si zažertovat.
„Nech toho, už nejsem duch a tak špatně snad ještě nevypadám, aby se lekl,“ plácla ho Katherine po rameni.
„Tak promiň,“ zasmál se Adam. „Ono jde spíš o to, že jsi zase tady, než o to, jak vypadáš.“
„Ha ha. Neměl bys spíš ubytovat Hope místo těch tvých fórků?“ ušklíbla se Katherine. „Já půjdu zatím uvařit ten oběd. Uklidila jsem pokoj pro hosty, pokud ovšem nebudete spolu ve tvé ložnici,“ pokrčila rameny.
„Pokoj pro hosty stačí,“ vložila se Hope do jejich špičkování. Takhle Adama neznala a vzpomněla si na Andyho slova o tom, jak je jejich fotograf vtipný a zábavný. Doposud ho sama znala spíš vážnějšího.
„To je pravda, promiň,“ podíval se na Hope, vzal tašku a zamířil po schodech nahoru. Hope ho následovala.
V pokoji tašku položil na stůl a začal vybalovat její věci.
„To nemusíš, Adame, já to zvládnu sama,“ řekla měkce.
„Víš to jistě?“ Odložil oblečení, co měl v ruce, a nejistě se usmál. „Kdybys cokoli potřebovala, tak zavolej, budu dole. Pomůžu Kate s obědem.“
Když přikývla, šel ke dveřím a podíval se na ni, než je za sebou zavřel.
Hope si uložila svoje věci do skříně a rozhlédla se. Pokoj byl prostorný a světlý díky velkému oknu, ze kterého viděla do zahrady. Vyndala z kabelky mobil a posadila se na širokou postel.
„Ahoj Niku,“ začala, když to zvedl.
„Hope, ahoj! Rád tě slyším,“ ozval se. „Co je nového? Jak se máš?“
„Mám se dobře. Co je nového? Spousta věcí. Co právě teď děláš?“
„Spousta, jo? No právě teď se válím u bazénu a nemám nic na práci. Proč?“
„Já jsem teď u Adama, víš? Tak mě napadlo, jestli bys nechtěl přijet na oběd, když máš volno. Myslím, že by tě moc rád viděl.“
„On si s tebou začal?“ Hope cítila v jeho hlase obavy. „Já jsem si říkal, že se dlouho neozval.“
„Dalo by se říct, že jo,“ snažila se opatrně volit slova. „Přijedeš?“ zaprosila.
„Začínám mít trochu strach z té spousty, co je nového,“ chvíli váhal, než pokračoval. „Tak jo, přijedu, že jsi to ty, ale dřív jak po dvanácté tam nebudu.“
„Bezva. To je tak akorát,“ usmála se. „Budeš koukat.“
„Už teď se bojím.“
„Prozraď mi, prosím tě, čeho se bojíš,“ vyzvala ho pochybovačně.
„No, to nemůžu, Hope. Nezlob se. A už vůbec ne po telefonu.“
Bodlo ji u srdce.
Nik by ho nikdy nezradil, zatímco já…
„To nevadí, Niku, já ti rozumím. Vím, o čem mluvíš.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se podezíravě.
„Myslím tím, že o té kletbě vím. Tak se uvidíme, zatím.“ Zavěsila.
Nemohla vidět Nika, jak zalapal po dechu, vyskočil a šel dovnitř, aby se osprchoval, oblékl a vyrazil do Fort Lauderdale.
*
Když sešla dolů, zůstala chvíli stát mezi dveřmi a pozorovala je. Adam prostíral stůl a Katherine vyndávala maso z trouby. Bylo příjemné je takhle vidět. Jako by se vrátil čas. Takhle spolu asi žili, když je opustila babička. Starali se sami o sebe a špičkovali se navzájem. Přitom, když se jejich oči střetly, bylo znát, jak má jeden druhého rád.
„Půjdu otevřít,“ řekla, když zazvonil zvonek u dveří, a zachytila Adamův pohled. Cítila, že se jejich vztah přes noc změnil. Díval se na ni, jako by ji viděl poprvé a jeho nezájem byl pryč. Jako by ji hladil očima.
„Ahoj. Co se ti stalo?“ Nik zíral na její levou ruku v závěsu, pak se podíval na ni. „Opravdu je toho spoustu nového.“
„Pojď dál.“ Zavřela za ním dveře a zarazila ho, když chtěl pokračovat do kuchyně. „Musíme si promluvit.“
„To musíme. Jakto že víš o té kletbě?“ ztišil hlas a vrhl rychlý pohled na dveře do kuchyně. „Adam ti to řekl? Tomu nemůžu uvěřit. A co tvoje ruka?“
„Neřekl, přišla jsem na to časem sama, v podstatě náhodou, ale to teď není důležité, ani moje ruka,“ zavrtěla hlavou a sklopila oči. „Niku, jsi připraven na hodně velké překvapení?“ zeptala se pomalu, když je k němu zase zvedla.
„Jaké překvapení? Nenapínej mě,“ naléhal Nik a vypadal dost nervózně. „Ono nestačí, že o tom víš? To pro mě bylo velké překvapení.“
„Co se týče té kletby, dnes v noci byla zlomena,“ dívala se mu do očí a čekala na jeho reakci.
„Vážně? Jak to můžeš vědět s takovou jistotou? Žije tak už strašně dlouho,“ podrbal se ve vlasech a zavrtěl hlavou. „Kdo by to dokázal zlomit? Tohle není legrace, Hope, jestli si ze mě chceš střílet…“
„Myslím to smrtelně vážně,“ položila mu ruku na rameno. „I mně to zní zvláštně, ale byla jsem to já, kdo ji zlomil,“ pousmála se. „Ovšem ani já, ani Adam, jsme si neuvědomili, co to všechno znamená,“ dívala se mu s mírným úsměvem do očí.
„Znamená to, že Adam už se nestane vlkem a že vy dva můžete být spolu,“ pokrčil lehce rameny a do očí se mu vkradla vzpomínka na tu, se kterou i on chtěl být.
„Ano, ale ta kletba nepostihla jen Adama, pamatuješ? Kouzlo Esther pominulo a prokletí zmizelo, jako by nikdy nebylo, Niku,“ naklonila hlavu na stranu a čekala, jestli mu to dojde. „To jsme si neuvědomili.“
Nik se na ni díval a hlavou se mu honily myšlenky. Vzpomínal na ten den, kdy se to všechno stalo. Ve chvíli, kdy pochopil, co se mu snaží říct, mu vylétlo obočí, otevřel ústa, chtěl něco říct, ale nešlo to.
Hope ho nechala přemýšlet a musela se usmát, když spatřila jeho výraz.
„Ničemu se nediv a pojď se mnou,“ vzala ho za ruku a otevřela dveře do kuchyně.
*
Když vešli, Katherine dávala pekáč do myčky a Adam nesl talíře na stůl. Hope ho vzala za ruku a odvedla ho na verandu.
Nik se opřel rukama o pult a měl pocit, že se zbláznil.
To přece není možné…
Katherine zavřela myčku, otočila se a jejich oči se střetly.
„Niku…,“ vydechla.
Srdce se mu rozbušilo, když se k ní pomalu přiblížil a pohladil ji po tváři. Díval se do těch modrých očí, o kterých se mu každou noc zdálo, a nemohl uvěřit, že skutečně stojí před ním.
„Kate, moje Kate,“ objal ji a pevně ji k sobě přitiskl. „Nevěděl jsem, že se tohle může stát. Ani ve snu mě nenapadlo, že by ses mohla vrátit.“ Pocit nevýslovného štěstí se mu rozlil tělem, když jí šeptal do vlasů.
„Já jsem nevěřila, že se to stane,“ zvedla k němu hlavu, „ale láska Hope to dokázala,“ sklopila oči. „Odpustíš mi někdy těch deset let?“
„Není co odpouštět, ale jestli to chceš slyšet, odpustil jsem ti už dávno. Nebyla to tvoje chyba,“ políbil ji něžně na rty. „Miluju tě, tolik jsi mi chyběla.“
„Já tě taky miluju,“ vzala mu hlavu do dlaní a dlouze ho políbila.
*
„Na co myslíš?“ zeptal se Adam, když Hope zůstala stát u zábradlí. „Nejsi unavená?“
„Ne, jsem v pohodě,“ přejela si rukou po zavázaném předloktí a otočila se k němu. „V noci jsem se smířila s tím, že se nedožiju rána.“
„Tahle noc nebude patřit k hezkým vzpomínkám, já vím,“ uhnul pohledem. „Nepamatuju si toho moc, Hope, ale vím, že jsem to byl já, kdo tě zranil.“
„Já jsem ten, kdo ti ublížil první, i když jinak,“ zvedla ruku, jako by se ho chtěla dotknout, ale hned ji stáhla. „Nechci, aby ses cítil vinen, Adame. Nebyla to tvoje chyba, víme to oba.“ Poodešla od něj. „Kletba je zlomená. Uvidíme, co se stane večer, ale pokud je to opravdu trvalé…,“ ohlédla se ke kleci a zachvěla se, „… musíme si promluvit,“ polkla. Věděla, co musí udělat a srdce se jí sevřelo.
Z okna se ozval hlas Katherine. „Pojďte dovnitř, vystydne nám oběd.“
Adam ji následoval do kuchyně, měl z toho rozhovoru nepříjemný pocit. Ani jednou se ho nedotkla, i když si všiml, že chtěla, a to, že si musí promluvit, mu znělo zlověstně.
Při obědě se snažil nekalit dobrou náladu, která sršela z Nika a Katherine, a užíval si, že má sestru zase zpátky. Poočku Hope sledoval, bavila se s ostatními, smála se, ale když se na něj podívala, viděl v jejích očích něco, co nedokázal pojmenovat. Byla to láska, nebo smutek? Proč by ale byla smutná, když všechno dobře dopadlo a už jim nic nestojí v cestě?
Však se to nejspíš večer dozvím. Asi se mi to nebude líbit. Ublížil jsem jí.
V hrudi se mu zabydlel nepříjemný pocit, že ji ztrácí.
*
Pár minut po desáté Hope vyšla ven, jak byla zvyklá. Už odpoledne nabídla Nikovi klíče od svého domu, aby měli s Katherine soukromí, takže po večeři odjeli.
Našla Adama sedět na schodech a potěšila ji jeho lidská podoba. Slyšel ji přicházet, vstal a otočil se. Šel k ní a vzal ji za ruku.
„Chci ti ještě jednou poděkovat, Hope. Vidíš? Jsem pořád člověk. Zachránila jsi mě,“ zvedl její ruku ke rtům a vtiskl jí polibek do dlaně.
„Udělala jsem to ráda a jsem šťastná, že se to povedlo,“ jemně vymanila ruku z jeho. „Teď jsi volný, Adame, a já z tvého života můžu odejít. Najdeš si ženu, která si tvoji lásku zaslouží. Už mě nepotřebuješ a je to tak v pořádku. Já to chápu,“ couvla o krok.
„Hope, já… tomu nerozumím… O čem to mluvíš?“ málem začal koktat.
Přešla na druhý konec verandy, položila ruku na zábradlí a dívala se před sebe.
„Podívej, udělala jsem něco, co mi nemůžeš odpustit. Chápu, že už mě nejsi schopen mít rád tak jako dřív,“ udělala pauzu ve snaze přimět hlas, aby se jí nechvěl. „Já vím, že cítíš vinu a snažíš se mi dát najevo svou vděčnost. Prosím tě, nedělej to,“ krátce se na něj ohlédla a sklonila hlavu. „Já chci jenom to, abys byl šťastný. Nebudu ti stát v cestě. Chci, abys měl možnost svobodné volby,“ zvedla hlavu a otočila se. S úžasem na ni zíral. „Přemýšlej o tom a… nespěchej,“ odvrátila oči a zamířila dovnitř.
„Počkej,“ promluvil poté, co rychle spolkl knedlík, který mu narostl v krku, když slyšel její slova. Zastavila se na prahu, zády k němu. „V poslední době jsem o všem hodně přemýšlel a hlavně v noci, kdy jsem u tebe seděl v nemocnici a hlídal tvůj dech, když jsi usnula. Pak po cestě domů a ráno, když jsem se probudil…, patří ti každá moje myšlenka. Pochopil jsem, že po svém boku nechci mít nikoho jiného než tebe,“ zhluboka se nadechl. „I když jsem se na tebe zlobil a skoro si tě nevšímal, ty jsi při mě vždycky stála bez ohledu na to. Dokázala jsi uznat svou chybu a za celou dobu jsi mi nedala najevo, jak moc tě moje chování bolelo. Kdykoli jsem cokoli potřeboval, ty jsi tu pro mě byla. Starala ses o mě, záleželo ti na mně. Jsi neuvěřitelně statečná a silná. Nic tě nezastaví,“ otočil ji k sobě. „Nemusím hledat ženu, která si moji lásku zaslouží, protože se jí právě dívám do očí. Ty jsi láska mého života, Hope Reedová, ty jsi naděje, které se nikdy nevzdám. A náhodou ses spletla, protože já jsem ti už dávno odpustil,“ pohladil ji po vlasech. „Už nikdy nemluv o tom, že ode mě odejdeš, protože já tě miluju víc než kdy dřív,“ zvedl dva prsty do vzduchu. „A přísahám, že to je pravda.“
„Myslela jsem, že už mě nemiluješ. Vím, že jsem provedla špatnou věc,“ potřásla hlavou a sklopila oči. „Odešla bych už dávno, kdybys mě nepotřeboval. Proto jsem to chtěla udělat teď, když už ti nic nehrozí.“
„A tomu já říkám opravdová láska,“ vzal ji za bradu, aby se jí mohl podívat do očí, naplněných slzami. „Bez váhání jsi riskovala svůj vlastní život, abys zachránila můj, abys zlomila kletbu. A tvoje nekonečná láska mě z toho prokletí vysvobodila,“ vzal jí hlavu do dlaní a na pár vteřin se jeho rty dotkly jejích v něžném polibku. „Chci s tebou strávit zbytek svého života.“
Slzy jí tekly po tvářích, když mu ovinula zdravou ruku kolem pasu a zabořila obličej do jeho hrudi. Cítila, jak ji jeho paže objaly a zavřela oči.
