Když přepadne mě múza, vidím tvou tvář,
s tužkou v ruce začnu vzpomínat.
Sotva však položím hlavu na polštář,
zas musím vstát a myšlenky psát.

Jednou větou, lásko, nedáš mi spát,
v hlavě asi tisíc otazníků…
Sejdem se ještě, uvidíš mě rád,
uslyší tvé srdce slova díků?

Jak se říká, láska kvete v každém věku,
nezaklepe a rovnou vejde dál.
Já ji přivítám a pak plná vděku
čekám na toho, kdo mi srdce vzal.

Ty jsi mou největší inspirací,
čímž mému životu dáváš smysl,
vzpomínky na tebe se mi vrací,
naplňuješ srdce mé i mysl.

S osudem nejdřív je třeba se smířit,
abych skutečně mohla šťastná být.
Nikdy tvoje vody nebudu vířit,
v duchu s tebou, však cestou svou musím jít.

Má to tak být, láska často zraní,
všechno nejde, jak člověk by si přál.
Držíš moje srdce ve svých dlaních.
Tak nikdy neodejdeš, jsi tu dál.