Sedím tu sama, venku je šedivý den,
zvolna se stmívá, oknem vkrádá se chlad.
Nemám ráda žádnou z podzimních scén,
cítím jen smutek, když se blíží listopad.

Pod nohama všem šustí spadané listy,
na skle kapky deště připomínají pláč.
V duchu se zas procházím známými místy,
chci zpátky tebe i ten čas, co býval náš.

Slunce v očích tvých pokaždé léto vrátí,
teplo tvých něžných dlaní ruce zahřeje,
ve tvém úsměvu se všechny smutky ztratí,
roztají i ty nejzmrzlejší závěje.

Nechci si stěžovat, jen se mi moc stýská.
Když jsem s tebou, tak se vždy zastaví čas,
je mi dobře, pocit bezpečí získám,
v duši rozprostře se klid, když slyším tvůj hlas.

Vrať se ke mně, prosím, co nejdříve zpátky
a nezapomeň s sebou vzít modré nebe.
Vždyť jsem tu sama, tak zkus číst mezi řádky,
jak moc miluju léto a hlavně tebe.