Rýmy psané srdcem

Měsíc se toulá po obloze
a nerozumí mojí touze
vznést se výš a výš.

Schoulit se ti do náruče,
dotekem tvým se rozezvučet,
jako struna znít.

Pohlédnout zase do tvých očí,
cítit lásku, jak ke mně vkročí,
můj věčný sen.

Zbytečné slzy, marná slova,
před sebou nemám kam se schovat,
proč mě neslyšíš?

Proč neslyšíš, co srdce říká,
moji duši, která vzlyká,
že máš jinou rád?

Zbývá touha bez závrati,
když se láska někam ztratí,
prázdné dlaně mám.

Směšná, řek‘ bys, kdybys mě viděl
a nejspíš by ses asi styděl,
že mě vůbec znáš.

Klika chybí u našich dveří,
vím, už mi nikdy neuvěříš,
kéž by šel vrátit čas.

Myslím na tebe dnem i nocí,
pořád vrací se mi ten pocit,
že zas tě blízko mám.

Na okno ti prstem píšu rýmy,
jako bych té verši svými
mohla přivolat.

Krok za krokem se zas učím žít,
nevnímat ticho a prázdný byt,
vím, že musím dál.

Až ráno slunce vyjde tiše,
možná tvůj hlas přestanu slyšet,
zase bude líp.

Měsíc svou tvář skryl mezi mraky,
je tak daleko… a ty taky,
někde ve hvězdách.

Otevřu okno, ať vzduch mě chladí,
když prsty tvé mě nepohladí…
… a půjdu spát.

Zpět