Sen

Když na obloze slunce září
– mé myšlenky jak včelí roj –
je to jak úsměv na tvé tváři.
Má duše svádí tuhý boj.

Toužím letět někam do daleka,
na křídlech touhy s větrem vlát,
letět tam, kde tvůj úsměv čeká,
nic nemůže mi v cestě stát.

Tam, kde čekají tvé horké ruce,
až dotekem mě poraní,
až přitiskneš mě k sobě prudce,
mou tvář vezmeš do dlaní.

Do tvých očí se dívám tiše
a v ten moment jsem ztracená,
slova, která nejsou slyšet,
ač vím, co které znamená.

Až začnu ve tvém náručí tát,
drž pevně v dlaních ten náš cit.
Šeptej mi tiše: mám tě rád,
nenech mě nikdy odejít.

Probudím-li se a ty jsi jen sen,
jak jen bez tebe budu dál žít?
Přede mnou zas další všední den,
v němž bez tebe nenajdu klid.

Kde najít sílu dál bez tebe jít?
Kudy, kam a proč se ptám?
Já vím, není mi souzeno s tebou být,
svůj život musíme žít… každý sám.