Je bouřka, blesky řádí,
déšť stéká po oknech.
Moje duše zas boj svádí,
pozvolna ztrácí dech.

Já jsem tady a ty tam,
bez tebe jak ztracená,
navíc vím, že nejsi sám,
ty netušíš, co to znamená.

Srdce bolí k zbláznění,
láska zmizela bůhvíkam.
Nestačí mi zasnění,
bez tvých prázdné ruce mám.

Chci tě cítit vedle sebe,
když sama usínám,
když bezhvězdné je nebe
a měsíc se schoval nám.

Ty nevidíš mé srdce na kusy,
ani jak noc je pro mě dlouhá.
Vím, že to tak být nemusí,
ale kam má jít moje touha?

Jak mám srdci říct: už dost,
jak tě přestat ráda mít?
Jsi jako nezvaný host,
bez kterého nejde žít.

Přes to všechno chci jít dál,
když padnu, znovu vstát.
Nevěřím, že ses mi jen zdál.
Půjdu dál, než zas přijde pád…

Jen tě prosím, při mě stůj,
i když jsi daleko, sílu mi dej,
buď dál strážný anděl můj,
lásku mou mi nezazlívej.

Do mého snu jsi vstoupil v noci,
abys políbil mě dlouze,
víš, už není v mojí moci
poručit „dost“ mojí touze.

Slzy kanou po mé duši,
srdce jako blázen buší,
bolest mou nic nepřehluší.
Snesu víc, než sama tuším.