Často hlavu plnou otázek mívám,
ptám se třeba, co tvá duše skrývá
a o čem v noci sníš…

Jenže odpovědi nepřichází,
čím dál víc mi tvé oči schází,
už neměla bych se ptát.

Když zvednout ze dna se nedaří,
slzy uschnou na mém polštáři,
co zbývá než jít dál?

Otázek přibývá a ty je neslyšíš,
takže vstanu a opustím svou skrýš
s touhou, jež chce víc…

Naposled půjdu ti vstříc, srdce na dlani,
s důvěrou ve vše, co vpřed mě pohání.
Toužím víc tě znát.