Vzpomínka

Slunce se schovalo za mraky, za okny tiše mrholí
jako tu noc, kdy jsem tě viděla naposled.
Pohled na starou fotku, vypadlou z knížky, zabolí,
vzpomínka vrací mě zpátky o několik let.

Sál plný lidí, jídla a pití, hudba hrála,
všichni se bavili, tančili a já měla strach,
sama se sklenkou v ruce jsem u baru stála,
než jsem tě konečně spatřila přejít práh.

Ještě dnes tvou ruku cítím ve své dlani,
když sis mě při tanci přitáhl blíž,
pohled tvých očí, jak ke mně se sklání,
tu závrať, když můj tep stoupá výš.

V dešti jsme se smíchem běželi až domů,
jiná než všechny ostatní byla tahle noc,
když jsi mě hladil a líbal za zvuku hromů,
cítila jsem až v srdci tvou čarovnou moc.

Se spánkem na víčkách jsem si přála
usínat v tvém náručí zmámená napořád,
nejkrásnější ze všech se ta noc zdála,
když jsi mi šeptal, jak moc máš mě rád…

Bolest srdce mi svírá a zase slyším ty hromy…
Den poté šla jsem ulicí, domů ještě kus,
spousta lidí, modré majáčky… a tam mezi stromy,
ach to ne!… k nepoznání byl tvůj vůz…

Slzy tečou po tvářích, jak bylo by to včera,
srdce tak bolí, toužím zase blízko tě mít,
strašně mi chybíš… a vedle spí tvá dcera,
má tvoje oči, pro ni musím žít.

Lásko, máš moje srdce ve svých dlaních dál,
věřím, že jednou sejdem se zas,
i když všechno je jinak, než sis to přál,
budeme spolu, až přijde čas.

Zpět