4. kapitola
Summer seděla v trávě a chovala svého chlapečka. Viděla, že se k ní blíží Paul. Vstala a přitiskla si spící dítě k hrudi.
„Dej mi ho, je můj,“ řekl a natáhl k ní ruce.
„Nedám,“ zavrtěla hlavou a ustoupila o krok.
„Nemáš nad ním žádnou moc. Nedýchá, copak to nevidíš?“ zvedl hlas.
„To není pravda!“ Summer tekly slzy po tvářích. Zjistila, že drží v náručí krvavou plenu. Chlapeček byl pryč. „Neee!“ vykřikla. „Vrať mi ho!“
„Ani jeden z vás nad ním nemá moc,“ ozval se hlas její maminky. „Vezmu ho k sobě, bude mu tady dobře.“
Summer zvedla hlavu. Maminčina postava mizela s chlapečkem v náručí někam vzhůru. Snad do nebe?
„Proč jsi to udělal?“
Chtěla se podívat na Paula, ale ten od ní beze slova odcházel. Sedla si znovu do trávy, odhodila plenu a dívala se na své zkrvavené ruce.
Najednou byla všude kolem hrozná zima a ona si uvědomila, že sedí ve sněhu. Ruce i nohy ji zábly, když pozorovala sněhové vločky, jak se snáší k zemi. Sníh pod ní zrůžověl její vlastní krví.
Pomyslela si, že ji všichni opustili a že tady teď umře. Bez lásky, úplně sama.
Summer se probudila, zbrocená ledovým potem. Posadila se. Venku hustě pršelo a záclona se vznášela v otevřeném okně, jak se do ní opíral vítr.
Odhodila peřinu a spustila nohy na zem. Budík ukazoval čtyři ráno. Vstala, zavřela okno a šla do koupelny. Pak rozsvítila na schodech a vzala si z ledničky láhev vody. Napila se a vrátila se do ložnice.
Dívala se oknem do zahrady a čekala, až se splašené srdce uklidní. Tolik se snažila zapomenout, tak proč se jí ten sen pořád vrací? Vždycky, když si myslí, že bude všechno v pořádku, udeří znovu plnou silou.
Lehla si do postele a naslouchala dešťovým kapkám bubnujícím na parapet. Tolik jí chyběla teplá náruč někoho, kdo by ji pohladil a řekl: To nic, to zvládneš, zase bude líp, jsem s tebou. Zavřela oči a nechala slzy stékat na polštář, dokud neusnula.
*
„Tak povídej,“ vybídla ho Stacy, postavila před něj šálek kávy a na stůl dala tác s nakrájeným koláčem. „Copak že sis po pětadvaceti letech vzpomněl na Claire?“ Sedla si do křesla.
„Já na ni nikdy nezapomněl, Stacy,“ upil ze šálku a zvedl k ní oči. „Chtěl jsem, aby odešla se mnou. Miloval jsem ji.“
„Vím, že jsi to chtěl. Řekla mi to, ale nemohla odejít,“ pokrčila rameny Stacy.
„Spíš nechtěla. Vysvětlila mi, že tatínek je těžce nemocný a maminka na to sama nestačí, nezazlíval jsem jí to. Doufal jsem, že se všechno urovná a že za mnou třeba přijede,“ sklopil oči a odmlčel se. „Po pár týdnech mi přestala zvedat telefon.“
„Její tatínek zemřel krátce poté, co jsi odjel. Claire se brzy potom odstěhovala a maminku si vzala k sobě její sestra. Po pár letech se Claire vrátila s dcerkou,“ Stacy se na chvíli odmlčela. „Zemřela na infarkt, už je to víc jak rok a půl. Byl to šok, bylo jí 44, nikdo to nečekal. Navíc skoro před Vánoci…“
„Já jsem tenkrát taky odjel někdy před Vánoci, koncem listopadu,“ Max zavrtěl hlavou. „Neměl jsem odcházet, byla to chyba. Celý můj život se zhroutil, s ní by to bylo jiné, vím to,“ sevřel ruku v pěst.
„Jistě to vědět nemůžeš, Maxi, ale připouštím, že je to pravděpodobné, byla to hodná ženská. S tou malou zůstala sama,“ Stacy si otřela slzy, které se jí draly do očí. „Skvělá kamarádka.“ Podívala se na něj. „A co Susan? Vrátil ses sám?“
„Před třemi lety jsme se rozvedli. Po tom, co se stalo, už to neklapalo vůbec. Začala mě podvádět,“ potřásl hlavou. „Tenhle život jsem nechal v Los Angeles. Počkej, mluvila jsi o její dcerce. Co se s ní stalo?“
„Měla vážnou známost a po smrti Claire opustila dům i město. Odstěhovala se s ním do Annapolis. Víc nevím, Maxi,“ Stacy pozorovala smutného bratra a bylo jí ho líto. „Vezmi si koláč, pekla jsem kvůli tobě,“ přistrčila mu tác blíž. „Chceš po ní pátrat?“
„Mohla by mi říct o Claire víc, o jejím životě… Jenže jak ji najít? Annapolis je menší než Baltimore, ale i tak…,“ pokrčil rameny a bezmyšlenkovitě sáhl po koláči.
„Pokud si dobře pamatuju, pracovala jako číšnice v restauraci Salvatore, dokud žila tady,“ poznamenala Stacy.
„Tam by mohli vědět, kde je teď, že jo?“ zeptal se Max s nadějí. „Jak se jmenuje?“
„Summer. Summer Hallová.“
*
„Nemáš dneska náhodou rande?“ zeptal se Damon, když mu pár minut před sedmou Summer odevzdávala tržbu.
„Jak tě to napadlo?“ naklonila hlavu na stranu a zatvářila se pochybovačně.
„Vidím až odtud, jak před restaurací přechází povědomý vousáč,“ pronesl s úsměvem a zahýbal obočím.
Summer se podívala tím směrem a uviděla Stevea. Zrůžověla a otočila se zpátky k Damonovi.
„Jdu se převléknout. Tak ahoj zítra.“
„Ahoj. A pořádně si to užij!“ zavolal za ní.
*
Max seděl v autě před restaurací Salvatore. Už chtěl vystoupit, když vyšla mladá žena. Při pohledu na ni zatajil dech, byla tak podobná Claire. Měla kaštanové vlasy, lehce zvlněné, na tu vzdálenost nemohl poznat, jaké má oči, ale byl přesvědčený, že jsou modré, jako měla Claire. To musí být její dcera, Summer.
Otevřel dveře auta, když si uvědomil, že se přidala k muži, který na ni zřejmě čekal, a odcházeli spolu.
Nakonec vystoupil a vešel do restaurace. Rozhlédl se a zamířil k baru. Počkal, až barman obsloužil zákazníky před ním a otočil se k němu.
„Co to bude?“ zeptal se Damon.
„Dneska nic, děkuju,“ odpověděl Max. „Chtěl jsem se jen na něco zeptat.“
„Ptejte se,“ pousmál se Damon.
„Potřeboval bych mluvit se Summer Hallovou, prý tady pracuje.“
„Ano, pracuje, ale to jste se minuli, právě jí skončila směna, takže odešla. Jste její známý?“ Damon se zatvářil podezíravě. Hlavou mu blesklo, jestli to není Paul, ale hned to zavrhl. Tenhle člověk byl o dost starší než Summer.
„Ne, to ne, neznáme se,“ zareagoval pomalu Max. „Nezlobte se, ale potřebuju s ní mluvit soukromě. Bude tu příští týden?“ Ráno musí služebně na pár dní do New Yorku, tento týden už se tu nebude moct zastavit.
„Příští týden bude mít druhou směnu, takže tu bude od čtyř až do zavíračky,“ Damon si všiml, že je ten člověk nervózní. „Můžu něco vyřídit?“
„Ne, děkuju. Stavím se v pondělí, to počká.“
Damon přikývl a sledoval muže, jak odchází. Ani mu neřekl svoje jméno. Zavrtěl hlavou a vrátil se k práci.
*
„Jaký jsi měla den?“ zeptal se Steve, když se usadili v restauraci pár bloků od Salvatore a objednali si.
„Dneska to docela šlo. Všední dny nejsou tak náročné jako víkendy,“ odpověděla a upila Cinzana, které jim číšník přinesl. „Jak ses měl ty?“
„V rámci možností dobře. U nás se to nemění, lidi nás potřebují pořád,“ pousmál se.
„Musí to být fajn pocit… zachraňovat životy. Je to záslužná práce.“
„Mám ji rád,“ řekl zamyšleně. „Možná to bude znít divně, ale mám radost z každého zachráněného. I když se to nepodaří úplně pokaždé…“
„Musí to být… frustrující, když se to nepovede,“ odtušila tlumeným hlasem a všimla si hořkosti v jeho hlase při posledních slovech. „I když to k tvé práci asi taky patří a není to přece tvoje vina. Ty děláš, co můžeš, aby to dopadlo dobře.“
„Stává se to naštěstí jen zřídka,“ potřásl hlavou. „U tebe se mi to taky nepovedlo.“ Zvedl k ní oči. „Promiň, to jsem nechtěl říct.“
„To nic,“ pousmála se. „Mě jsi přece zachránil. Nevykrvácela jsem… Říkal jsi přece, že se to stává.“
„To je pravda. Další těhotenství je pak obvykle bez problémů,“ přikývl. „Jsem rád, že jsem tě zachránil. Rád bych vás býval zachránil oba.“
„Asi to nešlo,“ polkla a sklopila oči.
„Nezlob se, neměl jsem o tom mluvit, Summer,“ položil ruku na její.
„To nevadí,“ podívala se na jeho ruku a pak na něj. „Víš, s nikým jsem o tom zatím nemluvila. Mívám noční můry. Možná bych o tom měla mluvit… a ty jsi lékař.“
„Noční můry, které nejsou každou noc, ale občas se vrací, když to nečekáš,“ pokýval hlavou a ruku stáhl. „Už si myslíš, že jsi to překonala a najednou je to zpátky.“ Ignoroval její zmínku o lékaři a u srdce ho bodlo.
„Jo, přesně tak. Jak to víš?“ zeptala se překvapeně.
Číšník před ně postavil talíře a vzdálil se.
„Mám to taky tak. Už to trvá dlouho a pořád se to vrací. Ošklivej sen…,“ pokrčil rameny. „Jsou věci, které člověka asi nepřestanou trápit,“ vzal do ruky příbor. „Možná se to čas od času probudí v podvědomí, nevím, nejsem psycholog.“
„Je to možné. Tak dneska budeme mít asi noční můry oba,“ usmála se ve snaze to trochu zlehčit, když viděla, že jeho tvář je vážná a na čele mu se mu objevily dvě vrásky.
„Asi jo,“ zvedl k ní oči a trochu se zasmál. „Tak budeme mluvit o něčem veselejším. Tohle jsem fakt nechtěl.“
„Mně to nevadí, ale mrzí mě, že jsem vyvolala tvoje vlastní nepříjemné vzpomínky. Tak dobrou chuť.“
Pustili se do jídla. Summer ho poočku sledovala a trochu ji uklidnilo, že vrásky zmizely a když se jejich oči občas střetly, zase mu začaly zářit jako v tu chvíli, kdy ji uviděl vycházet z restaurace.
„Unavená?“ zeptal se Steve a dopil kávu, kterou objednal po večeři.
„Ne víc než obvykle.“
„Tak půjdem? Nechci tě zdržovat, navíc ráno taky vstávám,“ usmál se a kývl na procházejícího číšníka.
Summer přikývla a uvědomila si, jak moc se jí líbí jeho úsměv. Dokázal ji povzbudit beze slov, cítila se s ním dobře, měla pocit, že s ním může mluvit o všem. Když se na ni podíval, připadala si výjimečná, jako by jí skládal obdiv očima. Byla si vědoma toho, že podléhá jeho kouzlu, ale ne tolik, aby zapomněla na to, jaké to bylo s Paulem. Pořád měla v hlavě ten varovný zvoneček, který se rozcinkal jak o život pokaždé, když vnímala jen Steveovo kouzlo.
Vyšli z restaurace a Steve jí nabídl rámě. S úsměvem se do něj zavěsila, byla docela unavená. Doprovodil ji k autu.
„Děkuju za krásný večer,“ vzal ji za ruku a zvedl si ji ke rtům, aby ji políbil.
Motýlci se jí rozlétly břichem, když ji jeho vousy pošimraly.
„Není zač. Taky se mi to líbilo,“ usmála se a vzpomněla si, co jí říkal do telefonu. „Chtěla jsem se zeptat…, posledně jsi říkal, že… si budeš hrát, co to znamená? Jestli to teda není tajemství,“ dodala.
„Tajemství to není. Mám doma ve sklepě takovou…, no řekněme pracovnu… Trochu modelařím, nejsem cvok, nebo úchyl, neboj.“
Rozesmála se. Bylo to jak pohlazení po duši vidět v jejích očích veselé plamínky. Chvíli se smáli spolu a Steve měl pocit, že mu rostou křídla.
„To mě ani nenapadlo, jen jsem si pod tím neuměla nic představit.“
„Někdy ti to svoje království ukážu, když budeš chtít a budeš mít čas.“
„Tak fajn, beru tě za slovo,“ odemkla auto. „Vyrazím domů. Určitě vstáváš dřív než já.“
„No, když se chci v klidu nasnídat, vstávám v půl sedmé.“
„Tak to máš nejvyšší čas jít do hajan. My otvíráme v půl dvanácté, takže se vyspím,“ nastoupila a spoustila okénko. „Tak dobrou noc.“
„Dobrou noc, Summer. Zavolám ti,“ zvedl ruku na pozdrav a ustoupil, aby mohla odjet.
*
„Dneska žádné rande?“
„Ne, jedu rovnou domů,“ Summer se usmála na Damona.
„Jsem rád, že tam v sobotu ten tvůj vousáč byl a postaral se o tebe.“
„To mi radši nepřipomínej, tys mě měl odvézt,“ ukázala na něj prstem.
„Fakt mě to mrzí,“ Damon nasadil kajícný obličej a vzápětí se usmál, „ale zase jste se mohli líp poznat.“
„To sice jo, ale kdyby tam Steve nebyl, nevím, jak bych se dostala domů,“ pokrčila rameny. „No nic, tak zítra.“
„Měj se,“ kývl na ni. „Jo, Summer,“ zavolal na ni, když už byla na půl cesty ven. Počkal, až se vrátí, a pokračoval. „Já jen že včera se tu na tebe ptal nějakej starší chlap. Prý s tebou potřebuje mluvit a zastaví se v pondělí.“
„Starší chlap? Nikoho takového neznám,“ nakrčila čelo. „Řekl jméno?“
„Na jméno jsem si vzpomněl, až když odešel. Mohlo mu být tak padesát.“
„Hm, to nevadí, ale určitě ho neznám.“
„Uvidíme, jestli přijde. Tak se měj.“
Summer zamyšleně přikývla a odešla.
*
Steve rovnou z šatny zamířil na chirurgickou ambulanci. Neviděl v čekárně žádné pacienty, tak zaklepal a nakoukl dovnitř.
„Ahoj Tome, je tu Alex?“
„Ahoj Steve, rád tě vidím,“ Tom vstal od stolu. „Alex si odběhla, hned tu bude. Jak žiješ, záchranáři?“
„Dobře, co ty?“ Potřásli si rukama.
„Pořád stejně. Dlouho jsem tě neviděl. Jakej je život v sanitce? Nelituješ někdy, že nejsi lékař?“
„A víš, že ani ne? Život záchranáře mě baví,“ pousmál se.
„Ahoj,“ do ordinace vešla drobná modrooká černovláska.
Tom se vrátil ke stolu a Steve se k ní otočil.
„Ahoj Alex, potřeboval bych s tebou mluvit. Měla bys na mě tento týden čas? Nechci to rozebírat tady, mohli bychom někam zajít.“
„Nezlob se, Steve, ale tento týden mám denní, dělám dvanáctky, kolegyně je nemocná. Přijdu večer domů, padnu do postele a ráno jedu nanovo,“ zastrčila si pramen vlasů za ucho. „Nešlo by to někdy příští týden?“
„Dobře, tak mi dej vědět. Zas tolik to nespěchá,“ kývl Steve.
Ozvalo se zaklepání. Alex otevřela dvěma záchranářům, kteří přivezli pacienta.
„Nebudu zdržovat. Tak zatím ahoj,“ Steve proklouzl kolem nosítek z ordinace.
„Zavolám. Ahoj,“ odpověděla Alex, ale už se věnovala pacientovi.
Steve kývl na Toma a odešel.
*
Summer dojela domů zrovna, když začalo pršet. Než přeběhla od auta dovnitř, byla úplně promočená.
Nechala kabelku v kuchyni na stole, svlékla si mokré oblečení a rovnou se osprchovala.
Připravila si lehkou večeři a vzala si ji na verandu. Trochu se ochladilo a vzduch krásně voněl. Vzpomněla si, jak tu před časem seděla s Rachel a na její slova o pískovišti.
Cítila se najednou osaměle. Co asi dělá Paul? Určitě už si za ni našel náhradu a vůbec netuší, že se měl stát otcem. Zamračila se. Ne, na Paula opravdu nehodlá vzpomínat. Z tohohle trápení už byla venku. Zato noční můra přicházela čím dál častěji, opakovala se a Summer se budila téměř každou noc. Opuštěná, bez děťátka a v prázdné posteli.
Je to tak těžké, když láska schází…
Povzdechla si a šla umýt nádobí. Začal zvonit telefon, tak si rychle otřela ruce a vylovila ho z kabelky.
„Ahoj,“ zvedla ho, když si přečetla, že to je Steve.
„Ahoj, neruším tě?“
„Ani ne, myla jsem nádobí. Právě jsem dojedla.“
„Já jsem ve své pracovně, tak jsem si na tebe vzpomněl.“ Cítila, že se usmívá. „Uvědomil jsem si, že bych ti to tady rád ukázal.“
„Chápu, chceš se pochlubit,“ také se usmála a šla si zase sednout ven.
„Asi jo. Jsem zvědavej na tvoji reakci. Měla bys někdy čas? Uvařil bych něco dobrého…“
„Ty umíš vařit? To zní dobře,“ řekla laškovně.
„Umím. Nebudu přece pořád chodit na jídlo do restaurace, nebo k mámě,“ zasmál se. „Co máš ráda?“
„Miluju čínu.“
„Tak fajn, bude čína. Z kuřecího?“
„M-hm. A kdy?“
„Kdy budeš chtít. Přiznávám, že bych tě rád viděl co nejdřív, ale nechám to na tobě. Vím, že jsi časově vytížená.“
„Dobře, tak třeba…,“ chvíli přemýšlela, „… ve čtvrtek?“
„Tak jo. To je dřív, než jsem doufal.“ Jeho hlas zněl nadšeně, aniž by si to uvědomil. „Mám pro tebe přijet?“
„Jestli chceš. Ale domů, ne do práce. Odvezu si sem auto.“
„Bezva, tak v půl osmé?“
„Radši ve třičtvrtě, abych se stihla převléknout.“
„Budu tam. Tak se zatím měj. Rád jsem tě slyšel.“
„Ahoj. Já tebe taky.“
Zavěsila a uvědomila si, že vůbec nelhala. V tom smutném deštivém večeru byl jeho hlas příjemným povzbuzením. Těšila se, až ho zase uvidí.
