Prší a oblohu rozzářil blesk,
v srdci mém zažehl stesk
tak obrovský, že dýchat zapomínám.

Když zavřu oči, vidím pláž,
místo, kde stál domek náš,
všude písek, modré nebe a sluneční zář.

Jak je to dlouho, cos přede mnou stál,
vítr s tvými vlasy si hrál,
má dlaň ve tvé, ne, nevzpomínej, co bylo dál.

Bez tebe mě zůstává půl,
čas sype do rány sůl,
srdce bolí, rána se nehojí, jsem jak v plotě kůl.

Půjdu i tam, kde leží sníh,
abych slyšela zase tvůj smích,
abych mohla pohlédnout do očí tvých.

Chci cítit tvůj horký dech
a tvoje prsty ve vlasech,
nepřestanu tě milovat, nejen v mých snech.

Stále slyším v duchu tvůj hlas,
pro mě se zastavil čas.
Věřím tvým slovům a s nimi jsi tu zas.

Chci, abys věděl, že ty jsi ten,
kdo vždycky rozzáří den,
moje opora, jistota, láska, touha a sen.

Já vím, že ty umíš žít,
sny si plnit, ne jen je snít,
věř mi, že chtěla bych jako ty být…

… mé srdce jak struna navždy dík tobě bude znít.