Hřích

Když tě takhle vidím, mám náladu hravou,
rostou mi křídla a chce se mi smát.
Nezbedné myšlenky honí se hlavou,
duše zpívá, už se nemá proč bát.

Vím, že nejsi tu, na tom se nezmění nic.
Na rtech úsměv, jiskří se v očích tvých,
miluju tě, křičím do světa z plných plic,
i na tu dálku budíš ve mně hřích.

Kdybych se tě dotkla, tak určitě shořím,
tolik plane, tak je silný můj cit,
přes hory, přes lesy, až k vzdáleným mořím
šla bych, abych tam s tebou mohla být.

Malá chaloupka někde uprostřed lesů,
ve které nejsi dnes docela sám –
ta představa je víc, než právě teď snesu,
protože moje láska není klam.

Když vidím sklenku svírat tvé krásné ruce,
jakoby kouzlem hned cítím tě blíž,
bereš mi dech, srdce se rozbuší prudce,
chci tě políbit a obejmout, víš?

Nevíš, to nevadí, snad přijdeš do mých snů,
budu ti říkat, že mám tě ráda.
Budu tě milovat až do konce svých dnů,
vím, že víc ani nemůžu žádat.

Je dobře, že o sobě občas vědět dáš,
však víc, než můžu, chtěla bych tě znát,
dívat se, jak spíš a držet při tobě stráž…
Ne, tenhle sladký sen já nechám si zdát.