Občas mívám ten zvláštní sen,
kdy z okna dívám se ven
a dřív, než se probudí den,
hvězda padá.

Běžím ven v tu chvíli ranní,
chci chytit ji do svých dlaní.
Však dřív, než žárem mě zraní –
hvězdou není.

V postavu tvou se promění,
hlas tvůj ozvěnou rozezní,
je to jak zvláštní znamení,
oči ti svítí.

Mé dlaně ve tvých, ztrácím dech,
čas mizí i života běh…
Kde ses tu vzal? Z těch hvězd všech
ty záříš nejvíc.

Zmizíš hned, jak začne svítat?
Smím se jen na tebe dívat?
Mlčíš a začneš mě líbat.
Dost otázek.

V dálce přichází svítání,
objímám tě však bez ptaní,
zavřu oči, to setkání
chci si užít.

Když je otevřu, je mi zima,
zase svět okolo vnímám
a ve své dlani teď svírám
vyhaslou hvězdu.