Cítím se unavená, moje síly se tenčí,
jak na kolotoči a emoce se hromadí,
jako bych se dívala na sebe zvenčí,
zůstat na pár dní sama mi nevadí.

Chci se někam schovat a vůbec nevyjít ven,
přikrýt se myšlenkou, ve svém srdci schoulená,
zavřít oči a žít jenom svůj sen.
Jen ty víš, co to pro mě znamená.

Prsty se rozběhnou po klávesnici,
jen tak mohu chvíli s tebou být,
nechat vše za sebou, žít na vesnici,
nad hlavou nebe a v duši klid.

Kdo jsem a kam patřím, chci zapomenout,
roztáhnout křídla pro svůj let,
zahodit trable, nic nemuset, s časem plynout,
vysnít si kolem svůj vlastní svět.

Vím, že to nejde, život jen růžový není,
často vůbec ne, nechci se přít.
Mé sny a představy to ale rychle změní,
vrátí mi sílu všemu se vzepřít.

Často si s tebou povídám, jenom v mé hlavě,
v mých myšlenkách jsi nocí i dnem,
ty jsi ta moc, co mi sílu dodává právě,
jsi hranice mezi skutečností a snem.

Ty jsi ta sladká chvíle před usnutím,
ten, kdo mi šeptá a pak pohladí,
jsi ten, s kým se ráno budím…
Přej mi ty chvíle, snad ti to nevadí.

Přej mi, ať zase najdu sílu dál jít,
máš v sobě kouzlo zkrotit tu náladu.
Ty jsi jak vítr, v němž vždy můžu najít
inspiraci, lásku, touhu i záhadu.

Bez tebe často o všechno zakopávám,
občas sama v sobě se ztratím – jako teď.
Není to napořád, já tomu odolávám.
Nic nevzdám, když si v tvých očích přečtu – leť!