Za oknem tiše snáší se sníh,
pomalu padá i do stop tvých,
já volám zpět léto.

Zase chci cítit slunce svit,
ve své dlani tu tvou mít,
nad hlavou nebe.

Tvůj úsměv a kolem ptačí hvizd,
ve tvých očích znovu číst,
než večer přijde.

Chci si s tebou lehnout do trávy,
slyšet tvůj hlas, jak vypráví,
počítat hvězdy.

Pak vznesem se spolu do mraků,
půjčíme si křídla od ptáků,
svět spatříme z výšky.

Ač dělí nás dálka, moře, čas,
dík tobě má svět tolik krás,
že stojí za to žít.

Miluju myšlenku jen, iluzi,
ale nikdo mi tě nemůže vzít,
navždy jsi se mnou.