Tak pojď ke mně ještě blíž,
jenom ty okusit smíš,
jak moje láska chutná.

V zimě moc slunce nesvítí,
v duši jak lapené v síti
jej mám, proto nejsem smutná.

Vidíš? Píšu zase básně!
S tebou je mi tak krásně,
že stoupám výš a výš.

Láskou hoří mé dlaně,
neboj se sáhnout na ně,
zkus i rty, to jen ty smíš.

Závrať z tvých očí mívám,
když se do nich dívám,
z té hloubky mám někdy strach.

Tvůj úsměv jej zažene,
moje srdce blažené,
v náručí tvém přejdu práh.

Když pak bouře pomine,
myslím na to jediné –
miluju tě, nechci víc.

V objetí tvém usínám,
nic než tebe nevnímám
a nechybí mi nic… vůbec nic.