Tvé ruce v dlaních svírám, nejspíš naposled,
v hale plné lidí se to často nestává.
Vím, že už musíš jít, abys nezmeškal let,
chci zašeptat ‚zůstaň‘, ale hlas mi selhává.

Slzy polykám, jdeš pryč bez ohlédnutí,
vím, že se nikdy nevrátíš, srdce mi buší,
stojím, ač nohy mě k tobě běžet nutí…,
mizíš mi z očí, vzal jsi s sebou i mou duši.

Potkal jsi jinou, nejspíš je lepší než já,
chceš být s ní a tím se úplně zhroutil můj svět.
Náhle je všechno těžší, než se může zdát,
zbyla jen bolest a vzpomínky na těch pár let.

Domů městem po chodníku v dešti kráčím,
jeho kapky mísí se s mými slzami,
zůstávám sama, proč jen tak málo stačí
a všechno krásné je náhle za námi.

Stojím v prázdném bytě a v ruce svírám klíč,
je tu ticho, jen voda mi kape z vlasů.
Jak mám teď žít dál, když je moje láska pryč,
jak sbohem dát tobě a láskyplným časům?

Procházím místnostmi, v každé z nich tě vidím,
tvůj úsměv, tvé ruce, tvé oči, tvá gesta…,
slyším tvůj hlas, tvůj smích, mé smysly mě šidí.
Ach lásko, vrať se, ta bolest musí přestat!