Zvláštní strach se v mé duši skrývá,
jak stále mizí blízcí z mého okolí…
Kdyby k mání byla voda živá,
dala bych ji všem, ať nic víc je nebolí.

Vrátila bych je zpátky světu,
v plném mládí, navždy by tady mohli být,
těšit se ze slunce a květů
a z modré oblohy, ve stínu stromů žít.

Místo lásky světem cloumá válka,
místo života vidíš za křížem kříž,
mezi lidmi nenávist a dálka,
místo aby se semkli k sobě blíž.

Měli bychom si víc všeho vážit,
měřit láskou každý svůj krok, čin i den,
pomáhat si, neškodit se snažit,
žít naplno, splnit si každý svůj sen.

Bohužel, všechno má svůj konec,
máme tu všichni jen vyměřený čas.
Než rozezvoní se ten zvonec,
chci cítit slunce a zažehnat ten mráz.

—

Kdo ví, co bude dál?
Kde dřív mír pevný stál,
strach ze smrti vše svál…
Kde je sen, co se mi zdál?