Ty vůbec netušíš, jak láska bolí,
srdce přetéká jak v přílivu moře,
vlévá se do žil, bojuje jak žoldák v poli,
přesto plamen nepřestává uvnitř hořet.

Kdo to nepoznal, nikdy nepochopí
tu bolest, jež neustále cítím…
Kam se hnu, poznávám tvé stopy,
jsem jak pták lapený v síti.

Na sebe naštvaná, přesto plná toho citu,
ztracená v sobě, v srdci hluboký šrám,
tolik bolí mě to, že nejsi tu,
platím za to, že tě tak ráda mám.

Bez tebe je zamračeno, všechno studí,
ty jsi život sám, jsi vítr ve vlasech,
paprsek slunce, co ráno mě budí,
tobě patří každý můj dech.

Láska je nemoc, co léčit se nedá,
přichází jako nezvaný host,
z domu bez dveří východ hledám,
jenže nedokážu říct: tak už dost.

Ty vůbec netušíš, jak láska bolí,
jak moc mi chybíš, nevíš ani,
vídat tě zdálky zasypává rány solí,
přece svíráš srdce mé v dlaních.