Vrba k jezeru své větve smutně sklání,
dotýká se hladiny svými listy,
připomíná mi pohlazení tvých dlaní,
na tváři zas cítím tvé štíhlé prsty…,

miluju tvé ruce a jejich doteky.
Ve vodě stále vidím tvoje oči,
toužím po splynutí, vlévat se do řeky,
ve víru lásky a touhy se točit.

Jezero však klidné a tiché zůstává,
i mé srdce, jemuž se tolik stýská,
zbyly jen vzpomínky a moje představa,
že se vrátíš, že zas tvou lásku získám.

Možná jsi daleko, možná jsme každý sám,
přesto dokážu vnímat svět kolem nás.
Dokud je naděje a v myšlenkách tě mám,
nepřestanu věřit, že vrátíš se mi zas.

Černobílému světu se barvy vrátí,
slunce nádherným úsměvem rozzáříš,
ve tvé náruči se můj stesk ztratí,
slůvka lásky zavoní na polštáři.