2. kapitola
Hope procházela lesem, byla noc, všude kolem tma. Když jí pod nohama zapraskala větvička, uvědomila si, jaké je tu ticho. Šla dál a slyšela jen svůj vlastní dech. Vůbec netušila, co tady dělá, dokud pár metrů před sebou nespatřila zářit ve tmě dvě světélka.
Po několika váhavých krocích rozeznala siluetu vlka a došlo jí, že tak svítí jeho oči. Stál a díval se na ni. Zastavila se a on o krok couvl. Udělal další krok zpátky a nespouštěl z ní zrak. Přistoupila na jeho hru a popošla blíž. Zvíře se otočilo, pomalu odcházelo do křoví a neustále se ohlíželo. Jako by ji vlk lákal za sebou. Šla za ním, dokud se jí náhle neztratil z dohledu. Pak se někde blízko ozvalo tak bolestné zavytí, že se přikrčila, zavřela oči a zakryla si uši.
Otevřela oči a rozhlédla se. Bylo zase ticho a ona stála sama uprostřed lesa. Kolem začala padat hustá mlha…
Probudila se a posadila na posteli. Setřela si pot z čela a chvíli se snažila uklidnit bušící srdce. Vstala a šla si opláchnout obličej.
U okna se nadechla čerstvého vzduchu, byla teplá májová noc. Povzdechla si, vklouzla zpátky pod peřinu a za chvíli usnula, tentokrát už beze snů.
*
Ráno se stavila v knihkupectví a koupila si snář. Po cestě z parkoviště nalistovala stránku s V a přelétla očima příslušný odstavec. Posledních pár dní se sen opakoval a ona nechápala, proč se jí zdá pořád dokola to samé.
Zavřela knihu a chtěla vejít do kadeřnického salónu Eve of Hope, který před dvěma lety otevřela se svou kamarádkou Evelyn. Docela dlouho přemýšlely nad jeho názvem, nakonec daly dohromady svá křestní jména a jméno salónu bylo na světě.
„Dobré ráno, paní Williamsová,“ Hope ustoupila ode dveří. „Vypadáte úžasně.“
„Dobré ráno, slečno Reedová,“ usmála se paní Williamsová. „Děkuji. Evelyn má šikovné ruce. Už jsem se objednala napříště.“
„To mě těší. Hezký den,“ Hope jí vrátila úsměv.
Paní Williamsová přikývla a odešla.
Hope zamířila do provozní kanceláře.
„Tak jsem si koupila snář,“ hodila knihu na stůl a postavila na kávu.
„Zase se ti to zdálo?“ zeptala se Evelyn zvědavě a sáhla po snáři.
„Jo. Píšou tam, že si mám dávat pozor na své nepřátele, že mě asi někdo nenávidí,“ zavrtěla hlavou a zalila si kávu.
„Určitý smysl to dává, je to nebezpečná šelma,“ namítla Evelyn.
„To sice jo…,“ Hope si sedla ke stolu a usrkla kávy, „… jenže já z toho mám spíš pocit, že mě žádá o pomoc, že chce, abych šla za ním… Nechce mě sežrat,“ pousmála se.
„Třeba je to nějaké varování. Měla bys na sebe dávat pozor.“
„Dávám na sebe pozor i bez varování,“ pokrčila rameny Hope. Když se ozval zvonek nade dveřmi, vstala. „To bude paní Taylorová, musím běžet.“
*
V šest zamkla salón a vyrazila s Evelyn do blízkého obchodního centra. Potřebovala dárek pro svého tatínka, který měl v sobotu slavit narozeniny. Koupila mu nový rybářský prut, protože je vášnivý rybář. Jako obchodník se doma moc nezdržoval, ale většinu svého volného času trávil na rybách.
Zašly spolu na pizzu k Luigimu a bylo krátce po desáté, když se vydaly na parkoviště. Hope dala nákup do kufru a už chtěla nastoupit, když zahlédla v křoví dvě světýlka. Zarazila se, ale zmizelo to tak rychle, jak se to objevilo. Zavrtěla hlavou a řekla si, že to má z těch snů. Opakovaly se téměř dva týdny každou noc.
Zajímalo by mě, co vlastně znamenají. Proč se zdají právě mně?
*
Hope dorazila do Westonu k rodičům po poledni, aby pomohla s přípravami na oslavu. Ta teď byla v plném proudu.
Procházela mezi hosty, s každým prohodila pár slov, až došla k tatínkovi.
„Jak se ti líbí oslava? Myslím, že se to povedlo. Brzy dorazí muzikanti,“ přitulila se k němu, když ji objal.
„Líbí. Mám radost, že dorazil i John s Nikem. A moc se mi líbí tvůj dárek,“ pronesl s úsměvem James.
„Jsem ráda, že jsem se trefila,“ upila ze sklenice a postavila ji na stůl. „Kluci už jsou tady, musím běžet.“
„Jen jdi. Hlavně doufám, že nebudou hrát moc nahlas.“
„Neboj, povolila jsem jim jen akustické kytary,“ mrkla na něj přes rameno. „Ahoj Andy, Carle, jsem ráda, že jste dorazili,“ pozdravila příchozí. Oba byli vysocí, s dlouhými vlasy a kytarami v rukou.
„Ahoj Hope,“ objal ji ten vyšší, blonďák Andy. „Tak kde budeme hrát?“
Hope se přivítala i s druhým, černovlasým Carlem. „Pojďte za mnou,“ vedla je přes zahradu do altánu, kde měli připravené provizorní pódium. „Klidně se nejdřív najezte a napijte, kdybyste cokoli potřebovali, budu někde tady,“ kývla hlavou směrem do zahrady.
„Nedělej si s námi starosti,“ mávl rukou Carl. „Nejdřív budeme stejně trochu ladit.“
„Fajn,“ přikývla, sešla se schůdků a zamířila k Evelyn.
Po cestě si všimla, že se mezi hosty pohybuje neznámý muž. Dlouhé světle hnědé vlasy měl stažené dozadu a tvář mu zakrývaly vousy. V ruce držel fotoaparát a zaznamenával dění kolem sebe. Vyfotil ji a když spustil ruce, jejich oči se střetly. Mírně sklonil hlavu na pozdrav. Hope jeho pozdrav opětovala a v duchu si říkala, kde se tady vzal.
„Vypadáš zamyšleně,“ nadhodila Evelyn, když k ní došla. „Děje se něco?“
„Vůbec ne. Jen jsem dovedla kluky do altánu, prý budou chvíli ladit a pak začnou hrát,“ odpověděla Hope.
„Nechám vás, ať si můžete povídat,“ ozval se Daniel a spustil ruku, kterou Evelyn objímal. „Dojdu pro pití.“
„To nemusíš, Dane, nemáme tajemství,“ pousmála se Hope, ale Daniel se s úsměvem vzdálil. „Ten tvůj chlap je neuvěřitelnej,“ řekla k Evelyn a očima sledovala neznámého.
„Koho to sleduješ?“ zaslechla Evelynin zvědavý hlas.
„Je tu nějaký fotograf, vůbec ho neznám, nevím, kde se tu vzal,“ pokrčila rameny.
„Myslíš toho vousáče? Líbí se ti?“
„Eve!“ Hope se na ni káravě podívala. „Přesně toho myslím. Neřekla bych, že se mi líbí. Má něco zvláštního v očích.“
„Fakt? Mně přijde docela pohlednej.“
„Asi je, nevím,“ otočila se k altánu, když zaslechla, že kapela začala hrát.
„Poslyš, ten tvůj nezájem o mužské je alarmující,“ nedala se odbýt Evelyn.
„Ani ne. Fred mi stačil. Bohatě a na dlouho,“ odsekla Hope.
„To chápu. Měla by sis najít někoho jako je Andy, nebo Carl, znáš je dlouho a jsou to hodní kluci, ne?“
„Jsou. Nebo někoho jako je tvůj Dan,“ pohlédla na ni Hope a obě se tomu zasmály. „Já vím, že to myslíš dobře, ale teď jsem ráda, že jsem single. Ještě nejsem tak stará, abych si nemohla chvíli užívat.“
„To máš pravdu.“
Hope si zatančila s tatínkem, pak ji požádal o tanec strýček John. Tančila i s Danem. Když se začalo stmívat, šla rozsvítit na verandu. Chvíli se rozhlížela a sledovala, jak se všichni baví. Zamířila ke stolu s pitím a nalila si trochu limonády.
„Smím prosit?“ ozval se za ní známý hlas.
„Niku,“ otočila se s úsměvem. „Samozřejmě.“ Napila se, odložila sklenku na stůl a následovala ho mezi ostatní tančící páry.
„Jak se vůbec máš?“ zeptal se Nik a položil jí ruce na boky.
„Mně se daří dobře. Před dvěma lety jsme si s Evelyn otevřely kadeřnický salón. Jmenuje se Eve of Hope, už máme slušnou klientelu.“
„To zní skvěle, Hope.“
„A co ty? Neviděla jsem tě… ani nevím, jak dlouho.“
„Já se mám pořád stejně,“ pokrčil rameny a v modrých očích se mu na okamžik objevil smutek.
„Ach Niku…, máš někoho?“ stiskla mu ramena. „Nemáš, viď? Ty pořád myslíš… na ni?“ ztišila hlas.
Nik jen přikývl. „Měl jsem pár známostí, ale… Nevydrželo to. V každé hledám Kate… a nenacházím.“
„To je mi líto. Vždyť už je to deset let, je to tak?“ Samotnou ji překvapilo, že už je to tolik let.
„Deset let a dva týdny,“ sklopil oči.
Hope ho přitáhla blíž a objala ho. Dojímala ji jeho bezmezná láska ke Kate. Zavřela oči a dál tančili v objetí.
Když skladba skončila, pustila ho a všimla si, že opodál postává onen neznámý fotograf.
„Pojď, někoho ti představím,“ Nik ji vzal za ruku a vedl ji k němu. „Tohle je Adam Tinner, je to můj přítel a skvělý fotograf,“ otočil se k Adamovi. „Adame, to je moje sestřenka Hope Reedová.“
„Ahoj,“ Hope mu podala ruku a zadívala se do jeho očí. Bylo v nich něco zvláštního, nemohla si pomoci, navíc byly smutné.
„Ahoj, těší mě,“ jemně jí stiskl ruku. „Máš krásné jméno.“
„Děkuju,“ pousmála se, ale jeho obličej zůstal vážný.
Díval se na ni jak očarovaný. Byla krásná a její oči mu připomínaly jeho sestru. Vůbec jí byla tolik podobná… Podíval se v úžasu na Nika.
„Budu už muset jít, je pozdě,“ sklopil oči k hodinkám.
„Jasně, už je skoro osm. Dáme ti něco s sebou,“ Nik se otočil k Hope. „Můžu tě poprosit, ty to tu máš pod palcem.“
„Určitě, něco přinesu. Hned jsem tu.“ Hope odběhla do kuchyně, dala na talíř kus dortu a pár chlebíčků, vrátila se a podala talíř Adamovi.
„Děkuju…, Hope.“ Její jméno skoro vydechl. „Tak se mějte hezky. Už musím.“ Ještě pár vteřin se na ni díval, pak odešel s Nikem, který ho šel vyprovodit.
„Identita neznámého odhalena, že?“ zašeptala za ní Evelyn.
Hope se zasmála a otočila se. „Nik mě s ním seznámil. Je to jeho přítel Adam, fotograf. To je celé.“
„Hm, takže ho Nik zná. To nemůže být špatný člověk, ne?“
„Neříkám, že je špatný. Nik ho zná, ale já ne. A přestaň mi ho dohazovat,“ zadívala se k altánu, kde po kratičké pauze kapela začala zase hrát. „Tuhle písničku miluju, pojď trsneme si,“ se smíchem vlekla Evelyn na parket.
*
Všichni hosté odešli, Hope se rozloučila s Andym a Carlem, poděkovala jim, že přišli a pomohla s Nikem rodičům uklidit zahradu.
„Doufám, že tě uvidím dřív, než za několik let,“ řekla Hope a objala Nika, který se vracel do Miami spolu s tatínkem.
„Budu se snažit,“ mrkl na ni Nik.
„Nevím, jestli na tebe mám vůbec telefon. Dáš mi ho?“
Vyměnili si telefonní čísla a Hope objala strýčka Johna. „Měj se, strejdo. Zase se ukažte, však to nemusí být jen na oslavě.“
John ji poplácal po zádech. „Lepší než na pohřbu,“ ušklíbl se, „ale jasně, ozveme se. Nebo se ozvi ty, nebo táta.“
Hope mávala, dokud auto nezmizelo z dohledu. Pak šla dovnitř, nalila si kávu a šla si sednout na verandu. Vůbec se jí nechtělo spát, ale když dopila kávu, zvedla se, že půjde. Zítra ji čeká cesta zpátky do Fort Lauderdale.
Vstala a už chtěla zhasnout na verandě, když kousek od sebe v křoví zahlédla zase ty dvě světélkující oči. Pomalu sešla z verandy, ale už byly pryč.
„Haló, je tam někdo? Ukaž se!“ Došla až ke křoví, ale nikde nikdo.
Tohle není jen tak. Buď jsem se zbláznila, nebo se kolem mě něco moc podivného děje.
Vrátila se na verandu, zhasla a ještě jednou se podívala tím směrem. Ale světélka už se neukázala.
