4. kapitola
Hope se po večeři uvelebila na verandě, kde trávila velkou většinu volného času. Včera se ve městě sešla s Andym, který jí přinesl celou složku textů, jestli by se na to přes víkend nepodívala. Pomáhala mu s korekcí a občas přispěla i svým vlastním textem.
Dnes je pátek, ráno nemusela vstávat, tak se rozhodla, že si začne texty procházet. Měla ráda písničky, které Andy se svou kapelou hrál. Měly chytlavé melodie a slova k jejímu srdci promlouvala.
Když už se jí zavíraly oči, poskládala papíry podle toho, jak si je předtím srovnala, a složku odložila. Dopila kávu, opřela se a chvíli se jen tak dívala do tmy. Milovala to ticho, cítila jakési souznění s okolní přírodou.
Vstala a odnesla složku do obýváku a hrnek do kuchyně. Vrátila se na verandu zhasnout, ale na prahu zůstala stát. Přímo před ní mezi stromy… Pomalu sešla schůdky a zastavila se. Jen trávník ji dělil od těch svítících očí. Nezmizely, dívaly se na ni a jak zvíře udělalo krok blíž, rozeznala jeho siluetu.
To se mi snad jen zdá…
Sedla si na schod a nehýbala se.
Srdce jí tlouklo až v krku a skoro nedýchala, když vlk došel téměř k ní. Pozvolna otočila ruku dlaní nahoru a položila si ji na koleno. Zvíře natáhlo krk a aniž by z ní spustilo oči, opatrně jí ruku očichalo. Pousmála se a váhavě ho podrbala na bradě. Vlk se přiblížil až k ní, dovolil jí pohladit ho po hlavě a vydal tichý hrdelní zvuk.
„Ty jsi ale krásnej. Nekousneš mě?“ zašeptala a znovu ho pohladila. Měl měkkou, stříbrnou srst. „Netušila jsem, že jsou vlci tak velcí.“ Když seděla, měla jeho oči ve výši svých. „Jakto že se mě nebojíš?“
Najednou sklonil hlavu a položil ji na její koleno. S úsměvem vydechla a nechala ruku na jeho hlavě. Zase vydal ten zvuk, bylo to skoro, jako by předl.
Kouzlo pominulo, když v domě zapípal telefon. Vlk sebou škubl, couvl, otočil se a rychle zmizel mezi stromy.
Hope tam chvíli seděla, než si uvědomila, že jí nejspíš přišla zpráva. Zhasla na verandě a naprosto okouzlena tím zvláštním setkáním šla spát.
*
O polední pauze Hope vyprávěla Evelyn o pátečním setkání s vlkem, když jí zazvonil telefon. Než ho zvedla, významně se podívala na kamarádku a vstala.
„Ahoj,“ přešla k oknu.
„Ahoj, tady Adam, neruším tě v práci?“
„Nerušíš, máme polední pauzu. Jak se máš?“
„Dobře, díky. Napadlo mě, že bychom mohli zajít v sobotu na oběd, jestli budeš mít čas a chuť.“
„Víš, v sobotu jsem slíbila mámě, že jí pomůžu na zahradě, ale mohli bychom jít na večeři, nezdržím se ve Westonu dlouho…“
„To nevadí, tak v neděli?“ přerušil ji.
„Dobře, jak myslíš. Tak v neděli.“ Rozhodla se nenaléhat. „Kde se sejdeme?“
„Stavím se pro tebe v půl dvanácté, jestli ti to vyhovuje.“
„Tak fajn,“ usmála se, protože věděla, že to ucítí. „Jsme domluveni.“
„Díky. Tak se zatím měj. Uvidíme se.“
Hope zavěsila, sedla si ke stolu a napila se.
„Tak co? To byl on, viď?“ Evelyn ji pozorovala.
„Jo, to byl Adam. Zdá se, že máme v neděli rande,“ zavrtěla Hope hlavou.
„No vidíš. Třeba budeš o krok blíž jeho tajemství,“ pousmála se Evelyn. „Hele, Hope, s tím vlkem… Dávej pozor… Vždyť jsme o tom minulý týden mluvily, je to divoká šelma, predátor! Ne pejsek na mazlení.“
„Vždyť jsem ti říkala, že se nechoval jako šelma. Nechal se pohladit a skoro předl jak kotě. Ta jeho srst byla tak příjemná na dotek. Víš, cítila jsem se, jako bych byla vyvolená, někdo výjimečný,“ potřásla hlavou. „On byl tak majestátní a přitom přítulný, ale pak už se neukázal.“
„Já vím, včera se choval jako pejsek, i když to je vlk, ale příště tě může pokousat,“ zamračila se Evelyn. „Radši se drž tajemného Adama, ten tak nebezpečný není.“
Hope se zasmála. „Jo, ale tajemný je. Když jsem navrhla večeři, tak jsem hned cítila v jeho hlase ten neklid, nebo strach, nedokážu to pojmenovat. Je to zvláštní.“
„Takže jdete na večeři, nebo ne?“
„Jdeme na oběd. Jako by se bál večera…, ale proč?“ zamyslela se. „Ať je kdekoli, v osm musí vždycky odejít.“
„Třeba se bojí tmy. Jsou takové fóbie,“ navrhla Evelyn.
„Však já na to přijdu.“
*
„Dáš si pivo, nebo kávu?“ zeptala se Hope Andyho, když dorazil v úterý večer.
„Stačí káva, budu řídit,“ odpověděl. „Co říkáš na ty texty? Bude jich dost, abychom něco vybrali na CD?“
„Budete vydávat CD? To je dobrá zpráva,“ Hope zalila kávu a vedla ho na verandu. „Musím se přiznat, že jsem to neprošla úplně všechno, a to jsem na tom dělala i včera po práci.“
„To nevadí. Můžeme se na to ještě podívat teď spolu, nespěchám, jestli ty máš čas. Díky,“ Andy si vzal hrnek s kávou a otevřel složku, kterou tam Hope nechala připravenou.
„Já mám čas určitě. Počkej, mám to srovnané,“ vzala mu složku. „Tyhle jsou perfektní. Jestli chceš materiál k vydání, tak vybírej z těchhle dvaceti. Máš k tomu i muziku, viď?“
„To víš, že mám. Za pár týdnů začneme zkoušet a vybírat skladby. Mohla bys nám s tím pomoct, když to uslyšíš s hudbou.“
„Jasně, ráda přijdu,“ přikývla a přisunula si texty, které ještě nečetla. „Jen mi dej včas vědět. Pojedete taky turné?“
„To nevím,“ zasmál se Andy. „Doufám. Zatím je to v jednání. Co tyhle texty?“ kývl k papírům, které držela v ruce.
„Ty projdeme.“
Popíjeli kávu a diskutovali nad texty. Nakonec jich vybrali ještě pět. Hope je srovnala do složky tak, aby se v nich Andy vyznal.
„Tak já pojedu, už je čtvrt na jedenáct.“ Andy se zvedl a Hope ho vyprovodila před dům. „Kdyby něco, zase se na tebe obrátím, můžu?“
„Kdykoli, Andy,“ usmála se. „Možná dám taky něco dohromady, třeba to použiješ.“
„Napiš dvě, tři balady, počítám s tebou,“ ukázal na ni se smíchem.
„Rozhodně,“ rozesmála se. „Pozdravuj doma.“
„Vyřídím,“ zamával na ni, než nasedl a odjel.
Hope odnesla prázdné hrnky do myčky. Tyhle večery s Andym měla ráda. Znala ho od střední a byli vždycky kamarádi. Když jim před dvěma lety vyšlo debutové CD, byla hrdá na to, že mu pomáhala s výběrem skladeb. Těšila se do zkušebny, s klukama byla vždycky zábava.
Rozhodla se, že si půjde lehnout, zhasla na verandě a zůstala stát. Pod schůdky spatřila povědomé světélkující oči. Hned zase rozsvítila. Vlk tam seděl bez hnutí jako socha.
„Ahoj. Počkej chvíli, neuteč, ano?“ promluvila k němu a šla do kuchyně. Natočila do misky trochu vody a vrátila se zpátky.
Pomalu k němu došla, sedla si na schod a postavila před něj misku s vodou.
„Tak mě napadlo, že bys mohl mít žízeň,“ pokrčila rameny a čekala.
Vlk sklonil hlavu k misce, očichal ji a podíval se na Hope. Ta jen přikývla. Zvíře ochutnalo a začalo pít. Pak zvedlo hlavu a dívalo se jí do očí.
Hope opatrně natáhla ruku. „Můžu?“ Vlk se nehýbal, tak ho pohladila. S překvapením sledovala, jak se přibližuje. Sedl si mezi její nohy a položil jí hlavu do klína. „Páni!“ zašeptala a hladila ho. Zvíře zavřelo oči a zase vydávalo ten spokojený hrdelní zvuk. „Jsi nádhernej,“ řekla tiše, spíš pro sebe.
Ani nevěděla, jak dlouho tam seděla a hladila tu stříbrnou srst, když vlk zvedl hlavu. Vstal a udělal krok zpátky.
„Už musíš jít, viď?“
Vlk zakňučel a couvl o další krok.
„Nechce se ti. Bylo to fajn, tak zase přijď. Budu na tebe čekat.“
Chvíli se jí díval do očí, pak se otočil a zmizel mezi stromy.
*
Jako by si vzal její slova k srdci, vlk přicházel každý večer po desáté a Hope na něj čekala s miskou vody.
Až v pátek se s tím svěřila Evelyn, když zavřela v šest salón a chystaly se domů.
„A to mi říkáš jen tak?“ Evelyn na ni zůstala koukat.
„Jak to mám říct? Prostě je mu smutno, tak za mnou chodí na návštěvu. Co na tom?“ pokrčila Hope rameny.
„Jak víš, že mu je smutno? Získá si tvou důvěru a pak tě napadne! Hope, je to vlk!“ rozhořčila se Evelyn.
„Prostě to cítím. Přijde a já ho celou dobu hladím, chápeš? Tohle zvíře je osamělé, někoho potřebuje a vybral si mě,“ Hope si prohrábla vlasy. „A víš, co je zvláštní? Od té doby, co jsem poprvé viděla tenkrát na parkovišti jeho oči, ty sny přestaly.“
„Vážně? Už se ti to nezdálo? Ani jednou?“ zeptala se překvapeně Evelyn.
„Nezdálo. Potom jsem ty oči viděla ještě jednou ve Westonu po té oslavě, než jsem šla spát. A pak přišel. Říkala jsem ti, že v tom snu vypadá, jako by mě prosil o pomoc. A nakonec mě našel. Už se mi o něm nemusí zdát, když je skutečný.“
„Uvědomuješ si, že to zní děsivě? Zhmotněný sen…, mazlení s vlkem… Mám o tebe strach.“
„Já vím, že to je celé strašně zvláštní, ale strach nemám. Nočních můr jsem se zbavila a jemu se snažím pomoct, jak můžu. Vždycky mu připravím aspoň misku s vodou. Dala bych mu nažrat, ale co vlastně žere takovej vlk?“
„Syrové maso,“ odsekla Evelyn. „Ty jsi ztracený případ. Až tě jednou napadne…“
„Ale jdi, Eve. Nenapadne, je hodnej a přítulnej, vždyť ti to říkám celou dobu.“
„Jdeme domů. Tohle je zbytečná debata,“ Evelyn zavrtěla nesouhlasně hlavou a odešla.
*
Večer čekala Hope zase s miskou vody, až vlk přijde. Nezklamal ji. Bohužel až příliš brzy se ozvalo v domě zvonění telefonu a on vyplašeně utekl.
„Ano?“ Hope zvedla telefon, hlas nabroušený vzteky.
„To jsem já, jsi v pořádku?“
„Já jo, ale jeho jsi vyděsila, takže utekl. Eve, on mi nic neudělá, to ti přísahám.“
„Takže tam zase byl? Měla bys to někam nahlásit, tohle není normální.“
„Nahlásit? A co by s ním udělali? Chytili by ho a zkoumali jako hříčku přírody? To ani náhodou! Není důvod. Není nebezpečný! Proboha, Eve, ať tě nic takového ani nenapadne! To ho radši pošlu pryč, ale prosím tě, nepodnikej nic proti němu!“ Hope se zlomil hlas.
„Nepodniknu, hlavně se uklidni, ano? V pondělí si promluvíme. Dávej na sebe pozor, ať se dožiješ toho nedělního rande, pamatuješ?“
„Jo, pamatuju. Dožiju se ho, neboj se o mě. Víš, nejsem zas tak šílená, abych nasazovala život jen tak,“ snažila se ji přesvědčit Hope. „On se opravdu chová jako domácí mazlíček, ani jednou nezavrčel, nevycenil zuby, není na něm nic agresivního, nebo nepřátelského. Věř mi, nejsem cvok.“
„Na to spoléhám, Hope, že nejsi cvok. Přesto… dávej pozor,“ uklidňovala ji Evelyn. „Ty máš to zvíře ráda, že jo?“
„Mám,“ přikývla, i když ji Evelyn nemohla vidět, „ale nenechám ho, aby mi ublížil, to tě můžu ujistit,“ na chvíli se odmlčela. „Díky, že mi věříš. Jsi jediná, kdo to ví.“
„Tak to radši nikomu dalšímu neříkej, jo?“ zkoušela to zlehčit Evelyn.
„Jasně. Dobrou noc…“
„Dobrou…“
Hope zavěsila a odložila telefon. Zvedla misku ze schodů a rozhlédla se, ale vlk už byl bůhvíkde. Jen doufala, že je v pořádku a že se zítra vrátí.
