3. kapitola
Adam dojedl večeři, naskládal nádobí do myčky a s hrnkem kávy si sedl venku na schody. Nakonec sáhl po mobilu.
„Ahoj Niku, neruším?“
„Ahoj, jasně že ne. Děje se něco?“
„Ale ne, jen…“
„Jsi sám, já vím. Jak ti můžu pomoct?“
„Víš…, říkal jsem si, že bych měl vrátit ten talíř. Už je to týden…“
„Tobě se zalíbila moje sestřenka?“ nadhodil Nik nejistě.
„Nevšiml sis nikdy, jak je podobná Katherine?“
„No, připouštím, že podobné si jsou. Jenže Kate měla modré oči a vlnité vlasy,“ povzdechl si Nik.
„To je pravda, ale přece… Něco mě k ní táhne. A to jméno…“
„Vím, že to je těžké,“ řekl Nik pomalu. „ale…“
„Já vím, že bych ji měl nechat na pokoji,“ přerušil ho Adam. „Řídím se tím celých deset let, ale tohle… je jiné. Ona je jiná…“
„Buď opatrnej, Adame. Hope je hodná holka a já ji mám moc rád, tak se jí snaž neublížit, jo?“
„Budu. Tak se měj a pozdravuj tátu.“
Adam zavěsil a napil se kávy. Nemohl se zbavit myšlenek na dívku, kterou sice viděl jen jednou v životě, ale přesto ji pořád viděl před očima. Dlouhou hřívu kaštanových vlasů, pohled laních očí a ten úsměv. Za celou dobu, co byl na cestách, ho žádná neočarovala tak, jako tahle drobná žena. S povzdechem vstal a šel dovnitř.
*
Hope se před salónem rozloučila s Evelyn, po cestě domů nakoupila pár věcí na večeři a jela domů. Dnes se jim to v práci protáhlo a než trochu uklidily, bylo už dávno po pracovní době.
Zaparkovala a s taškou v ruce zamířila k domu. Hledala v kabelce klíče a vůbec si nevšimla, že na verandě někdo stojí. Snažila se zastrčit klíč do zámku, když zaregistrovala pohyb.
„Co tady, proboha, děláš?“ Klíče jí vypadly z rukou.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ promluvil Adam, sebral klíče a podal jí je.
„Nevyděsil jsi mě. Jsi jako duch. Dík,“ zavrtěla hlavou, odemkla a šla dovnitř. Dveře nechala otevřené. „Proč jsi mi nejdřív nezavolal?“
Adam váhavě vešel dovnitř a chvíli ji sledoval, jak uklízí nákup. „Nemám na tebe číslo. Chtěl jsem jen vrátit ten talíř,“ položil ho na stůl.
„Aha. Ten, kdo ti dal moji adresu, ti mohl rovnou dát i telefon,“ zastavila se a přetřela si obličej dlaní. „Omlouvám se, chovám se hrozně. Dneska toho bylo v práci moc a jsem fakt unavená.“
„To nic, chápu to,“ stál mezi dveřmi, nakonec se otočil k odchodu.
„Počkej, dáš si kávu?“ Nevěděla, proč mu to nabídla, snad proto, že vycítila jeho nervozitu. Postavila na kávu a on se mezitím vrátil do kuchyně. „Talíř vrátím mámě, až tam pojedu.“
„Děkuju,“ vzal si od ní hrnek.
„Není zač. Posaď se.“
Dívala se, jak pije. Vlasy měl dnes rozpuštěné, zakrývaly mu obličej a když k ní zvedl oči, zachvěla se. Byly hluboké, plné smutku, neklidu a strachu. I když seděl u ní v kuchyni, vypadal, že se má pořád na pozoru, jako by se něčeho bál, jako by něco skrýval.
„Máš tu útulno. A káva je výborná.“ Měl příjemný hlas.
„Bydlím tu něco přes dva roky,“ rozhlédla se. „Ty žiješ dlouho ve Fort Lauderdale? Nikdy jsem o tobě od Nika neslyšela,“ potřásla hlavou. „Nemusís mi odpovídat, nejsem zvědavá, jen mě to tak napadlo.“
„Žil jsem tady… už je to dávno… Před třemi týdny jsem se vrátil domů,“ dopil kávu a podíval se na hodinky. „Je pozdě, musím jít,“ vstal.
„Udělám večeři, za pár minut bude na stole…“
„Ne ne, děkuju, ale fakt musím jít. Už je osm,“ prohrábl si vlasy, znervózněl a vyšel z domu.
„Adame, počkej,“ vyběhla za ním a dala mu své telefonní číslo.
„Díky. Znamená to, že se na mě nezlobíš? Můžu se někdy ozvat?“ Připadal jí zranitelný, když tam tak stál o dva schody níž a díval se na ni nahoru. V těch očích se dalo číst.
„Zavolej. Kdybys cokoli potřeboval…,“ nechala větu nedokončenou a překvapeně si uvědomila, že to, co náhle zvlnilo jeho rty, byl plachý úsměv. „Tu adresu ti dal Nik, viď?“ Jen zavrtěl hlavou.
Najednou stála před domem sama a dívala se za zadními světly jeho auta.
Vrátila se do kuchyně a začala chystat večeři.
Bylo osm, jako minulý týden v sobotu. Proč musí vždycky v osm odejít?
Proč ho vlastně pozvala dál a nabídla mu kávu, když se těšila na klidný večer, ne na nečekanou návštěvu?
Možná proto, že z jeho chování bylo znát, že nepřišel obtěžovat. Možná chtěl opravdu jen vrátit talíř a možná…, ale to jsou všechno jenom domněnky.
Večer před spaním na něj musela pořád myslet. Nevypadal jako zlý člověk, ale je lepší mít jistotu a možná ho líp poznat. Každopádně ji ten zvláštní muž začal zajímat.
*
„Tak on se u tebe jen tak ukázal?“ zeptala se překvapeně Evelyn, když ji po práci vezla Hope domů.
„Jak říkám. Přišla jsem domů a čekal na verandě,“ potvrdila Hope a zastavila.
„Jak dlouho tam čekal? A kde vlastně vzal adresu?“
„To mi neřekl, netuším, kde ji vzal. Jak dlouho tam čekal, to nevím. O tom jsem vůbec nepřemýšlela. Přijela jsem dost pozdě, byla jsem unavená a nejspíš jsem se k němu chovala pěkně hnusně. Aspoň ze začátku… Nebyla jsem zvědavá na návštěvu a už vůbec ne na pánskou,“ pokrčila rameny Hope.
„Byla jsi protivná a on si s tebou přesto dal kávu?“
„Jo. Ani nevím, proč jsem mu to nabídla,“ potřásla hlavou Hope. „Víš, neklid z něj úplně sálal. Je takovej… plachej, jako by se pořád něčeho bál. V osm trval na tom, že musí jít, i když jsem mu nabídla i večeři. A dokonce jsem mu dala svůj telefon.“
„Páni! Takže se ti líbí?“ zvedla Evelyn obočí.
„Já nevím, ale zaručeně to není obyčejnej chlap. Je takovej… tajemnej,“ Hope ztišila hlas.
„Takže má tajemství?“ zeptala se Evelyn zvědavě.
„Když to takhle řekneš, je to možné. Chci na to přijít,“ přikývla Hope.
„To ho ale budeš muset sledovat. Dávej na sebe pozor, Hope.“ V hlase Evelyn byly znát obavy.
„Sledovat ho nehodlám, neboj,“ zasmála se Hope. „Ani nevím, kde bydlí. Říkal, že se někdy ozve.“
„Tak to jo. Musím jít. Tak zítra,“ Evelyn vystoupila.
„Uvidíme se. Ahoj,“ Hope jí zamávala a vyrazila domů.
