Kapitola 13
Hope dorazila k Adamovi, obešla dům zadem, ale na verandě ho nenašla. Seděl v kuchyni u stolu prostřeného pro dva. Když ji spatřil, mlčky dal jídlo na talíře.
„Je to vynikající,“ řekla Hope, když ochutnala.
„Děkuju,“ odpověděl.
Za celou večeři už ani nepromluvil, natož aby se na ni podíval, a Hope poznala, že se něco stalo. Po jídle naskládal nádobí do myčky a odešel. Uvařila kávu a odnesla hrnky na verandu. Seděl na schodech, ani se neohlédl. Dala je na stůl a postavila se za něj.
„Adame, co se děje? Můžu ti nějak pomoct?“ zeptala se měkce. „Ničí mě, když tě takhle vidím. Prosím tě, řekni něco.“
„Fotil jsem dnes ve městě svatbu, tak mě napadlo za tebou zajít do práce. Nebyla jsi tam. Neřekla jsi mi, že máš volno,“ zareagoval, aniž by se zvedl, nebo otočil.
„Ne, neřekla,“ Hope si povzdechla. „Byla jsem v New Orleans navštívit věštkyni.“
„Proč?“ střelil po ní pohledem.
„Zjistit něco o té kletbě. Nechci tě do konce života zavírat do klece, trápí mě to. Nezasloužíš si takhle žít.“
Adam vstal a opřel se o zábradlí, pořád zády k ní. „Proč jsi tam jela sama? Mohl jsem jet s tebou.“
„Nebyla jsem sama. Nejdřív jsem říkala Evelyn, ale nakonec se mnou jel Andy,“ odpověděla klidně, ale uvnitř se jí všechno svíralo, když ho slyšela mluvit tak chladně, bez emocí.
Prudce se k ní otočil a mračil se jako bouře. „Tys jim o mně řekla…, o mé kletbě?!“ Potřásl hlavou, když mlčela. „To snad není pravda. Já jsem ti důvěřoval!“
„Jsou to moji nejlepší přátelé, Adame, nikomu to neřeknou,“ vztáhla ruku, aby ho pohladila po tváři, ale chytil ji za zápěstí.
„Bylo to moje tajemství, než jsem tě potkal,“ zasyčel a zlost ovládla i jeho oči. „Deset let!“
„Pusť mě, to bolí!“ vzlykla, oči plné slz.
Hned ji pustil a výraz jeho tváře se náhle změnil.
„Nechtěl jsem ti ublížit, Hope,“ vypadal zmateně. „Promiň. To jsem přece nemohl být já…“
Hope si zakryla dlaní ústa. „Vidíš, kletba se prohlubuje, i když jsi člověk.“ Srdce jí bušilo, když se ho znovu pokusila dotknout. „Nezlob se na mě,“ zašeptala a dala mu ruku na tvář. Tentokrát zavřel oči pod jejím dotekem. Vypadal unaveně. „Nechtěla jsem ti ublížit, ani tě zklamat. Chci ti pomoct.“ Otevřel oči a Hope viděla, že je to zase on. Pocítila záchvěv naděje.
Že by náramek začal fungovat?
„Já vím, že jsem ti to měla říct, ale nevěděla jsem, co se dozvím.“
„Tak mi řekni, co ses dozvěděla,“ sedl si na lavici.
„Našla jsem ji na internetu. Jmenuje se Dahlia Michaelsová, je to Estheřina teta, moc laskavá starší dáma,“ odmlčela se. „Řekla mi, že se ta kletba prohloubila, protože…,“ povzdechla si a na okamžik zavřela oči.
„Protože…?“ zvědavě se na ni zadíval.
„Protože jsi řekl nahlas…, že mě miluješ,“ dokončila váhavě větu. „Vyprávěla mi, že Esther byla čiré zlo, že se jí v tom snažila zabránit, ale marně. Její matka, Dahliina sestra, zemřela současně s ní, protože Esther je propojila, aby byla silnější,“ zastrčila si pramen vlasů za ucho. „Postavila tu kletbu tak, aby ses jí nemohl zbavit… Cítíš se hůř kvůli mně, kdybych ti nevstoupila do života…,“ zavrtěla hlavou, slzy v očích.
„To neříkej, Hope, není to tvoje vina,“ díval se na ni. „Prozradila ti…,“ nadechl se, „…jestli je nějaká šance tu kletbu zlomit?“
Cítila napětí v jeho hlase. „Řekla, že je to možné, i když velice obtížné, ale sama neví, jak to udělat. Nejdůležitější je se nevzdávat,“ řekla měkce. „A já to nehodlám vzdát za žádnou cenu.“
„Stejně si myslím, že jsi mi to měla říct,“ uhnul pohledem a sepnul ruce. „Vím, že jsi tam jela kvůli mně, ale za mými zády,“ dodal trpce.
„Nechtěla jsem ti dávat falešné naděje,“ pokrčila rameny, „ale… máš pravdu.“ Otočila se, když se v jeho tváři nepohnul ani sval, a polykala slzy.
„Měla bys mě zamknout a jít,“ řekl tiše.
„Mám v úmyslu tu zůstat,“ řekla odhodlaně, pořád zády k němu. „Nemůžu tě zamknout do té zatracené klece a nechat tě tu samotného. Hodlám s tím bojovat.“
„Ne, měla bys odejít. Je to zbytečné, moje vědomí bude potlačené a já nemám ponětí, co bych mohl udělat,“ vstal. „Je to nebezpečné, Hope.“
„To je mi jedno,“ hodila po něm přes rameno. „Nemůžu tomu jen přihlížet. Stejně budeš zavřený v kleci, co bys mi mohl udělat? Chápu, že máš strach,“ dodala méně bojovně. „Od teď budeš vědět předem, co mám v plánu, to ti můžu slíbit.“
Poslouchal ji s podmračeným čelem. „Dobře,“ otočil ji k sobě. „Nechceš tu klec otevřít, že ne?“
„Dneska ještě ne.“
„Prosím tě, nehraj si s ohněm,“ naléhal. „Neudělej nějakou hloupost.“
„Neudělám, neboj se. Jak jsem řekla, o všem tě budu informovat předem. Nechci, abys měl strach, nebo byl nervózní, Adame,“ ujistila ho.
„Chci ti věřit,“ řekl tlumeně. „Pokud to chápu dobře, můj život je ve tvých rukou.“
Mírně přikývla. Odvedl ji ke kleci. Zamkla ho tam a s bušícím srdcem se vzdálila do domu. Pár minut počkala v kuchyni, než se vrátila ke kleci, kde přecházel vlk sem a tam.
Dívala se na něj a šla blíž. Jakmile se dotkla mříže, zastavil se a začal vrčet a cenit zuby.
„Adame,“ zaprosila tiše. Klekla si u klece a sledovala ho. Cítila, že ji nepoznává. Jeho pohled byl zlý, vztekle přecházel po kleci, nespouštěl z ní oči a nepřestával vrčet. Přemýšlela, jak ho uklidnit, ale věděla, že dotknout se ho jí nedovolí.
„Adame, poslouchej mě. Mrzí mě, že jsem tě zklamala. Neměla jsem jezdit do New Orleans bez tebe a měla jsem ti dát vědět, že to chci těm dvěma říct.“ Všimla si, že se zastavil. Pozorně ji poslouchal a díval se jí do očí, tak se odvážila prostrčit ruku mřížemi. Tiše zavrčel a o krok se přiblížil. Měla strach, ale silou vůle se přiměla neucuknout. Nehýbala se, čekala na jeho reakci.
Očichal jí ruku a odtáhl se, ale vypadal klidně. Dívali se bez pohnutí jeden druhému do očí, ani nevěděla jak dlouho.
*
Ráno se Adam probudil a byla mu zima. Oblékl se, vyšel z klece a všiml si, že vedle ní v trávě spí Hope. Vzal ji do náruče, odnesl ji dovnitř, položil ji na sedačku a přikryl ji dekou. Chvíli se díval do té milované tváře. Ve spánku vypadala tak roztomile, něžně a nevinně, až se mu srdce sevřelo, když si vzpomněl, že ho vlastně zradila. Jak jen mohla někomu říct o jeho kletbě? Tajemství, které střežil tak dlouho před celým světem. To mu vadilo víc, než že jela do New Orleans bez jeho vědomí. Dobře si uvědomoval, že to udělala pro něj, že mu zoufale chce pomoct. Byl rád, že si s sebou vzala někoho, komu věřila, že nejela sama za cizím člověkem, ať už to byl kdokoli. Jenže s Andym chtěl dál pracovat a nevěděl, jak se mu teď podívá do očí.
Povzdechl si. S těžkým srdcem se vydal po schodech nahoru, aby si dal sprchu, a nechal ji spát.
Když se vrátil, byla pryč. V kuchyni na stole našel jen vzkaz:
„Uvidíme se večer po práci. Po cestě domů koupím pizzu k večeři, jestli souhlasíš. Hope.“
*
Hope položila krabice s pizzou na pult v kuchyni. Adam tu nebyl, neviděla ho ani v obýváku.
„Adame?“ Na verandě bylo taky prázdno. Bylo sedm.
Pak si všimla pootevřených dveří do ateliéru a nakoukla dovnitř. Seděl u počítače, vlasy stažené dozadu.
„Tady jsi.“
„Ahoj, dej mi minutu, potřebuju tohle dodělat,“ podíval se na ni přes rameno.
„V klidu si to dodělej, budu venku,“ potichu zavřela dveře a šla do kuchyně, aby ho nerušila.
Seděla na verandě a uždibovala pizzu, když se k ní přidal. Krátce na něj pohlédla, jeho obličej byl vážný. Sklopila oči k talíři s myšlenkou, jak dlouho se na ni bude ještě zlobit. Najedli se v nepříjemném tichu, alespoň pro ni. Posbírala talíře a odnesla je do kuchyně. Celá situace na ni doléhala, byla nervózní a smutná, byla si vědoma toho, že to všechno způsobila. Dávala nádobí do myčky, když za ní promluvil.
„Dnes mi volal Andy.“
„Vážně? Co říkal?“ otočila se k němu, šťastná, že s ní mluví.
„Dnes jim vyšlo CD, ptal se mě, jestli bych nepřišel v neděli udělat pár fotek na party, kterou při té příležitosti pořádají,“ strčil si ruce do kapes, najednou nevěděl, co s rukama. „Říkal, že tě mám vzít s sebou.“
„To je fajn. Určitě jdi,“ pousmála se. „Adame, jestli tam chceš jít sám, zůstanu doma. Nevadí mi to.“
„To ne, proč bys měla být doma? Proto ti to přece říkám. Vždyť by to vypadalo, že mezi námi něco není v pořádku, nemyslíš?“ pokrčil rameny.
Chtěla k němu jít, ale zarazila se a prohrábla si vlasy. „A není to tak?“ Cítila, jak se jí stahuje hrdlo.
„Ano, máš pravdu. Něco se ve mně změnilo. Zradila jsi mou důvěru,“ zvedl ruku v němém gestu. „Nedokážu to jen tak přejít a jít dál tak jako předtím. Potřebuju čas,“ odmlčel se. „Nechci být nevděčný, vím, že se mi snažíš pomoct. Je mi jedno, že jsi jela do New Orleans. Mrzí mě, že jsi o mně mluvila za mými zády a prozradila moje tajemství.“
Hope přikývla. Ač se jí draly zrádné slzy do očí, uvědomovala si svou vinu.
„Chápu tvoje pocity,“ řekla s jistotou, kterou uvnitř necítila. „Dahlia mi dala tenhle náramek,“ zvedla pravou ruku.
„Všiml jsem si,“ kývl.
„Měl by oslabit moc vlka v tobě a pomoct zlomit kletbu,“ pohladila náramek. „Řekla, že pokud ji může někdo zlomit, jsem to já,“ dívala se mu do očí. Viděla, že chce něco říct, ale nepustila ho ke slovu. „Jen chci, abys věděl všechno, Adame. Aby mezi námi bylo jasno. Nečekám tvůj vděk, jen chci, abys to věděl. Nebudu už nikdy nic dělat za tvými zády. Budu na tvé straně, ať se děje cokoli, rozumíš? Cokoli. To je všechno, co jsem ti chtěla říct.“
„Dobře. Znamená to, že… se mnou v neděli půjdeš?“ zeptal se měkce.
„Půjdu. Tak snadno se mě nezbavíš, milý příteli,“ zvedla koutek úst v úsměvu ve snaze situaci trochu odlehčit.
„To vůbec nemám v úmyslu,“ zavrtěl hlavou a nedal najevo, jak se ho dotklo oslovení ‚příteli‘. Vzpomněl si, jak ho kdysi odkázala do mezí přátelství a na to, jaké to bylo předtím. Podíval se na hodinky. „Klec čeká.“
Zamkla ho do klece a zmizela v domě. Za pár minut jí jeho bolestný výkřik projel celým tělem jako nůž – tak jako každý den. Vyšla ven, aby tam s ním strávila noc.
*
Adam si připravoval fotoaparát a poočku pozoroval Hope, jak mluví s Andym. Vypadala dnes nádherně, měla červené tričko – červená jí tak sluší – a volnou černou sukni ke kolenům. Dlouhé nohy vynikaly v červených lodičkách na vysokém podpatku. Neřekl jí, jak moc jí to sluší. Srdce, stále bolavé její zradou, se nejdřív potřebovalo zahojit, dostat se přes to a přesvědčit samo sebe, že si jeho důvěru znovu zaslouží.
Přesto ji obdivoval, jak statečně se drží a bez ohledu na to, co se mezi nimi stalo, stojí při něm a stará se o něj. Každé ráno jezdila domů, aby se převlékla, pak do práce a na večeři byla zpátky. Od čtvrtka, kdy spolu o celé situaci mluvili, si vlastně vzala na starosti celou jeho domácnost. Každý večer ho zamykala do klece a strávila noc vedle ní na trávníku. Přesto jí zatím nenabídl, aby se k němu přestěhovala.
Uvědomoval si, že to pro ni není lehké, věděl, že ho miluje, i to, jak ráda se ho dotýká, ale toho se teď neodvažovala. Ani by jí to nedovolil. Ta rána se nejdřív musí zacelit.
Přemýšlel, o čem si asi s Andym povídá. Doufal, že ne o něm. Kdyby to udělala podruhé… Potřásl hlavou, aby zahnal ošklivé myšlenky, a rozhodl se soustředit se na práci.
„Poslyš, Hope, je všechno v pořádku?“ zeptal se Andy váhavě po chvíli, co s ní mluvil.
„Je, proč?“ zvedla překvapeně obočí.
„Já nevím,“ pokrčil rameny. „Připadáš mi jiná…, jak bych to řekl, míň šťastná, než když jsme se viděli naposled. Neublížil ti Adam?“
„Cože? Jak tě to napadlo?“ krátce se zasmála, i když jí v duchu tekly slzy. „To se ti jen zdá, jsem v pohodě. A co vaše nové CD?“
Andy si myslel své, ale viděl, že mu to Hope nechce přiznat. Nechtěl na ni tlačit.
„Počkej chvíli.“ Zmizel ve vedlejší místnosti a v mžiku byl zpátky se dvěma CD v ruce. „Je tvoje,“ podal jí ho. „Mám jedno i pro Adama.“ Když ho našel očima, mávl na něj.
Hope se vymluvila, že si půjde popodívat s Gwen, když spatřila, že k nim Adam zamířil.
Andymu se to vůbec nelíbilo. Předal Adamovi CD a upřeně se na něj zadíval.
„Je mezi vámi všechno v pořádku?“ kývl hlavou směrem, kde stála Hope s Gwen v živém rozhovoru. „Hope se mi zdá taková přešlá, vypadá unaveně, není tak veselá a šťastná jako dřív, ale odmítá o tom mluvit.“
Adam se mu s vážnou tváří podíval do očí. „Budu k tobě upřímný, Andy. Něco se mezi námi stalo, ale věř mi, bude to v pořádku. Děkuju za zájem, vím, že ti na ní záleží. Slibuju, že bude Hope zase v pohodě, až se to srovná.“
Andy ho sledoval, jak se vrací k focení, ale jeho slova mu klid nedodala. Ba naopak.
*
Když přijeli v půl deváté domů, Hope začala chystat večeři. Adam odnesl fotoaparát do ateliéru s tím, že se bude práci věnovat zítra.
„Můžu ti s něčím pomoct?“
„M-hm, nandej, prosím tě, salát. Je v míse v ledničce,“ odpověděla a dala maso na pánev. „Nevadí, že bude maso jen se salátem?“ zeptala se.
„Vůbec ne,“ krátce na ni pohlédl, když obracela maso a nedívala se na něj.
„To je fajn. Mohla bych uvařit brambory, ale museli bychom počkat. Takhle můžeme hned jíst,“ poočku ho pozorovala, jak dává salát na talíře, a rychle uhnula pohledem, když je vzal a nesl je na stůl.
Sundala pánev z plotny a zatímco dával na stůl příbory, nandala maso na talíře.
„Neměla bys tady dneska zůstávat přes noc. Jeď se domů pořádně vyspat,“ navrhl Adam.
Hope dala pánev zpátky na sporák a sedla si ke stolu.
„Nemůžu, ty to nechápeš, všimla jsem si…“
„Hope, aspoň dneska,“ přerušil ji. „Vypadáš unaveně. Andy to taky zaregistroval, vyptával se mě na tebe.“
„Ale já mám plán…,“ zarazila se a střelila po něm očima, „… počkej, proč se na mě Andy ptal?“
„Má o tebe strach. Říkal, že vypadáš unaveně,“ řekl, aniž by vzhlédl od talíře.
„Co jsi mu řekl?“
„Že se něco stalo,“ polkl sousto, než pokračoval. „Že bude všechno v pořádku, že se s tím vyrovnáme.“
Stiskla rty, přikývla, ale nic neřekla.
*
Hope seděla s hrnkem kávy na schodech verandy a dívala se zamyšleně před sebe.
„Předtím ses zmínila, že sis něčeho všimla. Čeho?“ zeptal se Adam, když si k ní přisedl.
„Všimla jsem si, že je vlk klidnější. Řekla bych, že si z poslední noci pamatuješ víc,“ podívala se na něj. „Nebo se pletu?“
„Nepleteš. Pamatuju si všechno,“ přiznal.
„To je moc dobře,“ kývla.
„A tvůj plán? Řekneš mi o něm?“
„Mám v plánu tě v kleci nezamknout,“ odpověděla polohlasem.
„Ne, to je moc brzy. Pořád je to nebezpečné, Hope,“ podíval se na ni, ale zarytě se dívala do hrnku.
„Musím to zkusit. Když tě tam denně budu zamykat, nikam to nepovede,“ řekla odhodlaně. „Sice ti to zabrání někomu ublížit, ale kletba se tím nezlomí. Dahlia mi neřekla přesně, co musím udělat, ale sedět a koukat nám určitě nepomůže.“
„Je to moc riskantní,“ ohradil se a potřásl hlavou. Mlčela, jen se napila. „Možná bys mohla ještě počkat.“
„Do zítřka,“ dopila kávu a šla dovnitř.
Adam zůstal ještě chvíli na schodech, pak se podíval na hodinky, povzdechl si a vstal. Když vešel dovnitř, zaslechl Hope s někým telefonovat. Zastavil se v hale.
„Ne, Andy, opravdu jsem v pohodě, možná trochu nevyspalá, ale v pohodě,“ ujišťovala ho klidným hlasem. „Buď v klidu.“
Andyho odpověď neslyšel.
„Neskrývám nic,“ povzdechla si. „Naopak. Už jsem toho prozradila až moc.“
…
„Přesně. Měla jsem jet do New Orleans sama a nic ti neříkat,“ polkla. „Neumíš si ani představit, jak mizerně se cítím. Jak jsem mohla být tak pitomá? Vždyť jsem prozradila jeho tajemství.“
…
„Já nevím…,“ selhal jí hlas. „Možná už mě nemiluje,“ vzlykla.
…
„Ne, to nemůžu. On mě potřebuje a já ho miluju,“ její hlas zněl zase pevně. „Všechno, co pro něj můžu udělat, je pomoct mu žít normálním životem.“
…
„Budu v pořádku, neboj se,“ nadechla se. „Nezlob se na mě, ale nemůžu o tom mluvit. Už tak jsem napáchala víc škody, než užitku. Tolik jsem mu ublížila. Kdybych tak mohla vrátit čas a uvědomit si, co dělám. Hrozně mě to mrzí a… bolí to,“ odmlčela se na chvíli. „Jediné, co teď musím, je stát při něm. A to taky udělám.“
…
„Díky. Pozdravuj Gwen a malého. Dobrou noc.“
Zavěsila a Adam došel do ateliéru. Styděl se, že poslouchal ten hovor. Zavřel za sebou dveře, opřel se o ně zády a zavřel oči. I když mu ublížila, bolelo ho srdce, když slyšel, jak je zlomená. Nikdy mu to nedala ani v nejmenším najevo. Přesto ještě nebyl připraven pustit ji k sobě zase blíž.
„Adame?“
Slyšel, že ho Hope volá. Otevřel oči, nadechl se a vyšel ven.
„Tady jsem. Já vím, je čas,“ šel za ní na zahradu. „Slib mi, že dnes pojedeš domů a pořádně se vyspíš v posteli a ne tady v trávě,“ dožadoval se, než vešel do klece.
„Slibuju. Máš pravdu, jsem trochu unavená,“ vzhlédla k němu. „Pojedu domů a zítra po práci zas přijedu. Mám něco koupit?“ Zavrtěl hlavou a díval se na ni. „Tak jo. Dobrou noc, Adame. Zkus se vyspat a nezlob,“ pokusila se o úsměv, který vyšel spíš jako úšklebek, jak na ni padla únava.
*
Hope se osprchovala a lehla si do postele, ale nemohla přestat myslet na to, že je sám tam venku, zavřený za mřížemi.
Chyběl jí. Tolik jí chyběly jeho doteky, objetí, polibky a jeho úsměv… Slzy jí tekly po tvářích, jak na ni dolehlo to napětí mezi nimi. Objala polštář a zavřela oči. Toužila mu říct, jak moc ho miluje a pohladit jeho vousatou tvář. Stýskalo se jí po těch pažích, které ji objímaly, po teple jeho těla. Uvědomovala si však svoji chybu, věděla, že selhala a zklamala ho, že si zaslouží jeho nezájem a že se jeho důvěra pomalu vrátí až časem. Se srdcem plným bolesti a strachu, že ji přestal milovat, ale s pevným rozhodnutím ho zachránit, nakonec usnula.
