5. kapitola
V půl dvanácté vyšla z domu a Adam už stál u auta. Měl na sobě džíny a bílé tričko a vlasy mu čechral vítr. Úsměv, který se mu rozprostřel na rtech, když ji spatřil, mu úplně rozzářil obličej. Takhle ho ještě neviděla a musela uznat, že je opravdu pohledný.
Adam se díval, jak se k němu Hope blíží v přiléhavých džínách a červené halence s tříčtvrtečními rukávy, a srdce se mu rozbušilo. Vlasy měla rozpuštěné, rty se mírně usmívaly a ty dlouhé nohy…, byla nádherná. Rychle se očima vrátil k jejím a otevřel jí dveře.
Nech ji na pokoji, ona je krásná a čistá bytost, nemáš právo ji k sobě připoutat, uteč, dokud je čas.
Obešel auto a potřásl hlavou, aby ten hlas v hlavě umlčel. Pak teprve nastoupil, rozhodnutý nenechat si zkazit náladu.
*
Usadili se u Luigiho v boxu pro dva a číšník jim hned přinesl jídelní lístek.
„Nevadí, že jsme tady?“ Adam k ní zvedl oči.
„Vůbec ne, proč? Mám to tady ráda,“ odpověděla překvapeně.
„Já jen, že je to tu takové obyčejné,“ pokrčil rameny, „ale taky sem rád chodím.“
„Tak vidíš. My sem občas zajdem s Evelyn po práci. Dobře tady vaří, navíc miluju pizzu.“
„Vážně? Já taky,“ pousmál se.
„Máte vybráno?“ přerušil je číšník.
„Ano, já si dám pizzu Bolognese a ty?“ podíval se na Hope.
„Mně se líbí pizza Funghi, tu jsem ještě neměla.“
„Něco k pití?“ zeptal se číšník poté, co si zapsal objednávku.
„Colu?“ navrhl Adam a když Hope přikývla, obrátil se k číšníkovi. „Colu, dvakrát. Děkujem.“ Otočil se k ní. „Zkoušíš vždycky novou pizzu, nebo máš své oblíbené?“
„Asi podle nálady,“ odpověděla po krátkém zamyšlení. „Určitě mám své oblíbené, ale někdy dostanu chuť zkusit nějakou novou. Obvykle se dostane na seznam mých oblíbených,“ krátce se zasmála. „A ty?“
„Mám své favority. Někdy musím zkusit nějakou novou. Bolognese je moje nejoblíbenější.“
Číšník jim přinesl sklenice a nalil oběma colu.
„Tu jsem ještě nezkoušela. Dávají tam maso jako na špagety?“
„M-hm, masové ragú, navíc anglickou slaninu a česnek. Je vynikající. Díky,“ obrátil se k číšníkovi, který před ně postavil talíře a vzdálil se. „Můžu ti dát ochutnat, jestli se neurazíš,“ nabídl.
„Tak jo. Vypadá lákavě,“ přikývla. „Chceš ochutnat moji? Je to jen mozzarella se žampiony.“
„Chci, houby mám rád.“
Když si úspěšně vyměnili kousky pizzy, Hope ochutnala nejdřív tu jeho.
„Páni, je fakt výborná. Máma včera dělala špagety bolognese k večeři a tohle ragú je snad ještě lepší,“ pokývala hlavou. „A ten česnek tomu dodá grády.“
Adam ji pozoroval a líbilo se mu, jak se chová nenuceně. Nepřipadal si jako na prvním rande, ale jako by ji znal dávno a už vůbec se dlouho necítil tak dobře v něčí společnosti.
„Hm, ta tvoje je taky moc dobrá,“ konstatoval, když ochutnal. „Občas si nechám pizzu přivézt, když se mi nechce večer vařit. Je fajn, když uvaří maminka, že?“
„To rozhodně. Mně se taky nechce večer vařit, když přijdu z práce. Většinou ale udělám něco rychlého. Tobě maminka nevaří? Myslím, třeba na celý týden…“
Zavrtěl hlavou. „Moje maminka… už tu pro mě dávno není.“
„Promiň, to jsem netušila,“ Hope odložila příbor.
„To nic, stalo se to před lety,“ polkl. „Vychovávala nás babička, bylo mi tenkrát deset, když se rodiče zabili v autě.“
„To mě mrzí, Adame, neumím si to ani představit,“ sklopila oči, do kterých se jí nahrnuly slzy, „život bez maminky musí být strašně těžký.“
„Víš, když je člověk malej, tak se to špatně chápe a těžce nese,“ řekl pomalu a podíval se na ni. „Ségra byla ještě o pět let mladší, bylo to hodně náročný, ale babička se o nás starala skvěle. Snažila se nám být mámou i tátou,“ usmál se něžně při té vzpomínce. „No nic, nebudeme mluvit o smutných věcech.“
„Já už nemám ani jednu babičku, ani dědečka. Nemám ani sourozence, ale nestěžuju si. Mám kamarády,“ otřela si oči a pousmála se.
„Já už nemám nikoho. Taky si nestěžuju, nějak se žít musí,“ pustil se znovu odhodlaně do jídla.
V Hope se při těch slovech všechno sevřelo, ale už se nechtěla ptát. Dobře si všimla, že o babičce i sestře mluvil v minulém čase.
Jak těžké musí být žít tak sám.
„My jsme asi byli jedni z prvních zákazníků po tvém návratu, že?“ zeptala se ve snaze změnit téma.
„To jo. Jsem zpátky teprve čtyři týdny, buduju klientelu od základu,“ vytáhl z kapsy vizitku a ukázal jí ji. „Nosím to pořád u sebe pro každý případ.“
„Můžu si ji nechat? Díky.“ Když přikývl, uklidila vizitku do kabelky. „Musí to být těžké vybudovat takovou klientelu. Nám to v salónu trvalo asi půl roku, než začaly chodit stálé zákaznice.“
„To věřím. Já jsem tady měl taky stálé zákazníky, jenže po deseti letech už si dávno našli jiného fotografa.“
„Byl jsi tak dlouho pryč? Deset let?“ zvedla překvapeně obočí.
„Když zemřela babička a pak sestra, nedokázal jsem tady dál žít. Rok jsem bydlel u Nika v Miami a pracoval pro jeho tátu ve studiu,“ prohrábl si vlasy. „Bylo to strašně náročné období…, se vším jsem se snažil smířit, ale… Nakonec jsem odjel do Evropy. Toulal jsem se devět let.“
Hope jen v duchu zalapala po dechu, když si uvědomila, že tenhle člověk nemá už tak dlouho na světě opravdu vůbec nikoho. Už se nedivila, že v něm zůstalo tolik smutku. Jenže k čemu lítost, tím mu nepomůže.
„Cestoval jsi devět let po Evropě? To muselo být zážitků. A všude jsi fotil? Nebo ses živil jinak?“ zeptala se s nelíčeným zájmem.
„Fotil, spolupracoval jsem s Johnovým studiem na dálku. Fungovalo to,“ zastrčil si pramen vlasů za ucho a začal jí vyprávět o Evropě.
Ani si nevšimla, kdy jim číšník odnesl talíře. Poslouchala ho a všimla si, že když zapomene na svůj smutek, oči mu září. Vyprávěl jí, co všechno viděl a ve kterých státech byl. Bylo jí s ním dobře, měli si o čem povídat a nepřišlo jí divné, že mu vypráví o tom, jak si zařizovala dům, jak si otevřely s Evelyn salón a jak pomáhá Andymu s texty. Měla pocit, že ho zná odjakživa.
„Mám pro tvého tatínka připravené ty fotky z oslavy, škoda, že mě nenapadlo ti je dovézt včera, když jsi tam jela,“ poznamenal a kývl na číšníka. „Dáš si kávu, nebo dezert, nebo obojí?“
„Dělají tu výborné palačinky s borůvkami, ale kávou nepohrdnu nikdy,“ usmála se a počkala, až objednal. „S fotkama si nedělej starosti, to má čas.“
„No, jestli se ještě uvidíme, budu na to myslet,“ přikývl a uhnul na chvíli pohledem. „Máte ve Westonu krásnou zahradu,“ odvedl téma jinam.
Číšník jim přinesl kávu. „Palačinky budou hned.“
„Díky,“ Hope mu věnovala úsměv a osladila si kávu. „Zahrada je to krásná, ale je s ní spousta práce. Snažím se mámě pomáhat, i když tam už nebydlím. Táta je obchodní cestující, takže moc doma není.“
„Jsi hodná dcera, to je dobře. Já mám přírodu rád, můj dům stojí na samotě, ale je obklopenej lesem a nedaleko je jezero. To mi dodává sílu a energii.“
„Taky mám za domem kus zeleně, nejradši trávím čas na verandě. Ráno tam i snídám a večer, než jdu spát, jsem taky venku. V zimě je to horší,“ odmlčela se. „Ukážeš mi někdy tu svou samotu? To musí být krása.“
Vsadila by se, že se na okamžik do jeho očí vkradl strach, ale pominulo to tak rychle, že nabyla dojmu, že se jí to jen zdálo.
„Rád,“ usmál se. „I když je to místo plné vzpomínek, miluju to tam. Ba ne, nejsou všechny vzpomínky jen smutné,“ zavrtěl hlavou. „Mám tam ve sklepě zbrusu novou vinotéku. Máš ráda víno?“ otočil list.
„Mám, hlavně červené. To sis dovezl ze všech těch zemí, kde jsi byl? Vím, že jsou vína italská, španělská a hlavně francouzská, ne?“
„Máš pravdu. V podstatě každá země má své víno, já mám rád spíš bílé. Dovezl jsem si pár vín z Itálie i ze Španělska, makedonské víno je taky hodně dobré. Navštívil jsem vinice ve Francii, Bordeaux, Provence, Francouzi mají výborné šampaňské…,“ zarazil se. „Nenudím tě?“
„Vůbec ne. Je to moc zajímavý. Povídej,“ visela na něm očima, když začal vyprávět o vinicích ve Francii a o víně všeobecně. Byl zjevně ve svém živlu a uměl krásně vyprávět.
Adam jí líčil své zážitky a poznatky z vinic a ona mu naslouchala. Ukrajovala přitom z palačinky, přikyvovala a vypadala, že ji to všechno zajímá. Občas se na něco zeptala, nebo něco poznamenala a Adam vedle ní úplně zapomněl na celý svět. Uvědomil si, že se cítí šťastný.
Čas jim příjemně ubíhal a ani jeden ho příliš nevnímal.
„Dáte si ještě něco?“ zeptal se číšník, když odnášel nádobí.
Adam se podíval na hodinky, pak na Hope. „Co by sis dala?“
„Už jsem úplně plná, asi nic, děkuju.“
„Tak nic, děkujeme. Zaplatím,“ obrátil se k číšníkovi. Ten přikývl a odešel.
„Zajdu si na toaletu, omluv mě na chvíli.“ Hope se zvedla a vzdálila se.
Adam mezitím zaplatil. Seděl u stolu a při čekání na Hope se mu v hlavě honilo tisíc myšlenek. Vzpomněl si na babičku, která mu vždycky říkala: ‚Až potkáš tu pravou, poznáš to. Srdce ti napoví, chlapče‘.
Věděl, že jeho srdce mu říká, že Hope je ta, se kterou chce být do konce života. Jenže rozum našeptával něco jiného.
Nemůžeš s ní být, ty to víš. Nesmíš ji milovat. Skonči to, dokud je čas.
„Půjdeme?“ promluvila nad ním a její hlas ho vrátil do reality.
Zahnal hlas rozumu, protože hlas srdce byl v tom momentě prostě silnější. Vstal, věnoval jí ten nejkrásnější úsměv, jaký dokázal, a nabídl jí rámě.
*
„Díky za bezva odpoledne.“ Adam ji doprovodil až k domu.
„Bylo fajn zapomenout na všechny starosti,“ přikývla Hope a odemkla. „Nepůjdeš dál? Za chvíli bude čas na večeři.“
„Já nevím.“ Adam se zase podíval na hodinky.
„Není tak pozdě, odejdeš včas,“ pousmála se povzbudivě, když viděla, jak se topí v rozpacích.
„Tak jo, vlastně se ještě můžu zdržet,“ připustil nakonec a šel za ní dovnitř.
„Kuchyň už znáš, tamhle je obývák a nahoře mám ložnici,“ dovedla ho na verandu. „A tady je moje království. Není moc velké, ale stačí mi.“
„Tady sedáváš a díváš se do zeleně? Je to tu hezké, útulné a máš tu soukromí,“ rozhlédl se.
„Přesně tak. Živé ploty jsou dost vysoké, aby mi sem nikdo nekoukal. Dáš si něco k pití? Kávu, nebo něco jiného?“
„Kávu už jsme měli, možná trochu vody, jestli máš.“
„Mám,“ vytáhla z lednice dvě láhve vody, vrátila se na verandu a jednu mu podala. „Promiň, přinesu ti skleničku. Jsem zvyklá pít z láhve.“
„Já taky, nic nenos,“ usmál se.
„Tak jo,“ posadila se. „Tak mě napadlo, zkoušel jsi oslovit své bývalé zákazníky? Třeba by se někteří vrátili.“
„Zkoušel a pár se jich ozvalo. Jsem pořád v kontaktu s Nikem a Johnem, spolupracujeme, když to jde. Jsem hrozně rád, že je mám.“
„To je dobře, aspoň nejsi tak sám. A teď máš mě. Dobrých přátel není nikdy dost,“ pokývala hlavou a napila se.
Trochu ho bodlo u srdce.
Tak a máš to, jsi odkázán do mezí přátelství.
To nevadí, i tak můžu být s ní, umlčel hlas v hlavě.
„To je pravda. Nik dohlížel na můj dům celou dobu, co jsem byl pryč, takže jsem byl schopen se nastěhovat zpátky prakticky hned. Jen jsem si zařídil fotoateliér a naplnil ledničku a spíž. Vlastně dva týdny poté, co jsem se vrátil do Miami, jsem mohl bydlet doma.“
„To je skvělé. Nik je hodnej kluk. Jen je mi líto, že je pořád sám. Před lety se zamiloval a špatně to dopadlo…,“ otočila k němu hlavu, „ale to asi víš, když jste tak dobří přátelé.“
„Vím,“ přikývl a dál se díval před sebe. Přemýšlel, kolik toho může prozradit. „Katherine byla moje sestra,“ řekl nakonec tiše.
„Opravdu? Musel ji velice milovat, když na ni nedokáže po tolika letech zapomenout. Jak jste se vlastně dali dohromady? On v Miami, ty tady…“
„Možná si to už nepamatuješ, ale nebydlel vždycky v Miami. Známe se odmala. Odstěhovali se s Johnem, když zemřela Flor, Nikova maminka, ale to už je dobrých patnáct let. Katherine byla tehdy v takovém věku…, ještě dítě, ale rozkvétající žena, však víš, puberta,“ usmál se smutně. „Vždycky ho měla ráda, ale tehdy mu dokázala dodat sílu a optimismus. Jezdil k nám na víkendy a jak dospívala, brzy trávil víc času s ní, než se mnou,“ trochu se zasmál.
„No jasně, věděla, jaké to je žít bez maminky a už s tím byla asi trošku smířenější, než on. Je fajn, že mu dokázala pomoct,“ povzdechla si. „V té době mi bylo asi jedenáct, pamatuju si jen, že k nám už tak často nejezdili, ale máš pravdu, až tehdy se odstěhovali do Miami. A na tetu si moc nepamatuju. S Nikem jsme se hodně nablbli, když jsme byli malí. Měla jsem ho skoro jako bráchu.“
„Mohl být můj švagr. Čekali jen, až bude plnoletá, chtěli se vzít,“ odkašlal si a napil se. „Měli bychom udělat tu večeři, bude šest.“
„Tak se podíváme, co máme doma,“ vstala.
Společně se pustili do přípravy večeře. Hope zjistila, že Adam je přirozený talent, co se týče vaření a nechala mu volnou ruku, jen pomáhala.
Po večeři jí pomohl naskládat nádobí do myčky.
„Teď by se hodilo otevřít víno,“ pousmál se, „ale už fakt musím jít.“
„Mám jen červené,“ pokrčila rameny a pohlédla na hodiny nade dveřmi. Blížila se osmá.
„Tak příště. Můžu se zase ozvat?“
„M-hm, byl to bezva den,“ přikývla.
„Díky. Tak se měj.“
Stála sama v kuchyni a uvědomila si, že k odhalení tajemství vůbec nepokročila. Na druhou stranu ho víc poznala a i když v sobě ukrývá spoustu bolesti, je to fajn společník.
Mohl by to být bezva kamarád.
Ani ji nenapadlo přemýšlet o něm jinak. Netušila, jak hluboko se zaryla do jeho srdce a že on v ní nevidí jen kamarádku.
