7. kapitola
Paprsky slunce ho pošimraly na tváři a Adam otevřel oči. Pohledem na budík zjistil, že už je půl jedné. Vstal, dal si sprchu a šel do kuchyně. Nechtělo se mu vařit, tak si objednal pizzu.
V ateliéru zapnul počítač, připojil k němu fotoaparát, který měl včera s sebou na procházce s Hope, a přesunul do něj fotky.
Postupně si je prohlížel, až došel k těm u jezera. Chvíli se díval na její rozzářenou tvář a pak si fotku nastavil jako tapetu na ploše.
*
Hope si po obědě četla na verandě, když zaslechla telefon. Odložila knížku a vzala ho.
„Ahoj Adame, už jsi vzhůru?“ krátce se zasmála. „Dělám si legraci. Jak se vede?“
„Docela dobře. Vzhůru jsem asi hodinu,“ taky se zasmál. Bylo fajn slyšet, že má dobrou náladu. „Dívám se na fotky ze včerejška, tak mě napadlo, jestli bys je nechtěla vidět.“
„To víš, že bych chtěla,“ usmála se. „Co pro to mám udělat?“
„Nic. Můžu ti je poslat mailem, nebo se můžu zastavit,“ nabídl.
„Jasně. V kolik dorazíš?“ nezaváhala ani vteřinu.
„Kolem třetí. Proberu je, trošku upravím a stáhnu na flashku.“
„Tak fajn.“
„Uvidíme se.“
Hope zavěsila a odnesla knížku do obýváku. Popadla kabelku a vydala se na nákup. Po cestě jí opět zazvonil telefon. Vylovila ho z kabelky.
„Ahoj, jak se máš?“
„Ahoj, já se mám dobře, ale ty zníš nějak zadýchaně,“ podivila se Evelyn.
„Jsem na cestě do obchodu. Ve tři čekám návštěvu a chci udělat nějaké občerstvení, případně večeři.“
„Fakt? Můžu hádat? Ta návštěva je on?“
„No jo. Jak jsi to poznala? Včera jsme byli na procházce, tak mi přinese ukázat fotky.“
„Včera? Vy jste měli včera rande a dneska ho uvidíš znovu? No páni!“
„V pátek mi volal a pozval mě k sobě na oběd,“ Hope pokrčila rameny a zastavila se před obchodem. „Má parádní dům. Byli jsme na procházce u jezera, je tam krásně.“
„Byla jsi u něj? To mi musíš všechno vyprávět.“ Cítila, že se Evelyn usmívá.
„Vcelku není co, Eve. Je to docela fajn chlap, kterého něco trápí.“
„Hm, povýšil na fajn chlapa, to zní dobře. A co to jeho tajemství?“
„To mi zatím neprozradil. Pořád netuším, co by to mohlo být, ale to nevadí, je mi s ním dobře. Víš, mám pocit, že když jsem s ním, nemyslí na to tolik.“
„Asi jsi ho okouzlila. No nic, nebudu tě zdržovat. Tak se zatím měj a užij si to.“
„Pokecáme v pondělí. Tak zatím.“
*
Hope připravila na verandu chlebíčky a dodělávala večeři, když se ozval zvonek u dveří. Dala mísu do ledničky a šla otevřít.
„Ahoj, trvalo mi to trochu déle, než jsem předpokládal,“ omlouval se Adam.
„Ahoj, to nevadí. Pojď dál.“
„Přinesl jsem víno.“ Podal jí láhev.
„Henry Cuvelier 2014, zdá se, že to je tvůj oblíbený ročník,“ pousmála se. „Otevřeš ji?“ postavila ji na stůl, podala mu vývrtku a natáhla se do horní skříňky pro skleničky.
Než se otočila, láhev byla otevřená. Vzala ji, aby jim nalila, ale náhle ucítila jeho ruku na své. Překvapilo ji, jak jí ten dotek projel tělem. Hned ruku stáhl, ten dotek trval jen okamžik, přesto ho cítila dál.
„Necháme ho chvíli dekantovat, pamatuješ?“
Jeho hlas prolomil kouzlo, které ji na chvíli obestřelo.
„Aha, máš pravdu,“ zvedla k němu oči a hned uhnula pohledem, aby si nepřečetl její pocity, vzala skleničky a zamířila na verandu.
Pak přinesla notebook a zapnula ho. Adam jí podal flashku a Hope trvalo jen pár kliknutí, než se fotky objevily na obrazovce.
„Ty jsi fotil i v lese,“ řekla překvapeně.
„M-hm,“ přikývl. „Tahle je nejhezčí.“
„Vážně?“ Hope se dívala na fotku, kde ji Adam zachytil u jezera.
„Ano. Jsi krásná, snad to můžu říct,“ pokrčil mírně rameny.
„Děkuju,“ pousmála se a cítila, že se červená. V jeho očích viděla obdiv a ještě něco, co nedokázala pojmenovat, ale takhle ho ještě neviděla. Na rtech se mu objevil náznak úsměvu a Hope zahřálo u srdce, že je to právě ona, kdo dokázal alespoň na chvíli rozzářit jeho tvář. „Máš rád zmrzlinu? Domácí?“
„Ty umíš udělat zmrzlinu? To víš, že mám.“
„Umím. Dáš si vanilkovou, nebo citronovou?“ vstala.
„Já bych řekl, že kombinace obou by byla báječná. Pomůžu ti,“ následoval ji do kuchyně.
„Tak jo, dáme si obě.“
Vytáhla zmrzlinu z ledničky a společně ji připravili do misek. Uvelebili se na terase, ujídali zmrzlinu a dívali se na fotky.
Odpoledne jim uteklo jako voda, a to, že se blíží večer, Hope poznala podle výrazu jeho tváře dřív, než si všimla, že se slunce přesunulo pozvolna k západu.
„Budu muset jít,“ zvedl se Adam. „Bylo to báječné odpoledne.“
„To už je tolik?“ podívala se na hodinky. Blížila se osmá. „Úplně jsem zapomněla, že jsem připravila večeři.“
„To je škoda, nemůžu se zdržet,“ pozoroval ji, jak nandává jídlo na talíře. „Nezlob se…“
„Víš, co? Dám ti to s sebou,“ řekla rozhodně, vytáhla ze skříňky plastovou krabičku a přendala jídlo do ní. „Je to jen špagetový salát, ale aspoň nebudeš muset vařit.“ Podala mu ji.
„Děkuju, jsi hodná,“ pohlédl na krabičku, zvedl oči a chvíli se na Hope jen díval. Pak ji lehce pohladil po tváři.
„Nemáš vůbec zač,“ usmála se a vnímala teplo toho doteku. Zatočila se jí hlava, když se k ní sklonil a něžně ji políbil. Jeho vousy ji pošimraly na tváři.
„Ale mám…, ani netušíš…, Hope,“ zašeptal.
Vzala jeho ruku do dlaní a jemně ji stiskla. „Dej mi vědět, až dorazíš domů.“
„Dám,“ přikývl a rychle odešel.
*
Hope seděla na verandě s telefonem v ruce. Bylo devět pryč a Adam se ještě neozval. Už musí být přece dávno doma.
Asi si dal nejdřív sprchu a najedl se.
V půl desáté začala nervózně přecházet po verandě a došlo jí, jak moc jí na něm záleží.
Nejspíš ho mám ráda. Proč ale nevolá? Vždyť to slíbil.
Zbývalo jen pár minut do desáté. To už nevydržela a klikla na ikonu u jeho jména. Trvalo dlouhou minutu, než to zvedl.
„Adame? Jsi v pořádku? Slyšíš mě?“
„Ano, slyším, jsem v pohodě. Promiň, měl jsem se ozvat.“
„To jsi měl, jsem strachy bez sebe…“
„Omlouvám se…“ Zaslechla bolestné zasténání.
„Co se děje, Adame? Nejsi v pohodě. Nemám…“ Přerušil ji zvuk, jako by mu telefon vypadl z ruky. „Adame?!“ Ticho. Už se neozval.
Srdce se jí sevřelo hrůzou. Co se stalo? Proč mlčí? Neváhala ani vteřinu, popadla kabelku a klíče od auta a vyběhla z domu.
*
V oknech se svítilo, ale nikdo neotvíral. Hope obešla dům a našla dveře na verandě otevřené.
„Adame?“ vešla dovnitř.
V kuchyni našla jeho mobil na podlaze. Položila ho na stůl a prošla celý dům. Otevřela dveře do vinotéky, ale bylo zhasnuto a nesvítilo se ani v ateliéru, kam nahlédla nakonec. Cítila se tu jako zloděj, tak vyšla na verandu.
Chvíli uvažovala, že zavolá na policii, co když ho někdo unesl? Zmizel před krátkou dobou, takže to rychle zavrhla.
Přešla louku a zastavila se. Všude bylo ticho a tma. Měla by jít dál? Jenže co když je tam někde sám a bez pomoci? Použila mobil jako baterku a odhodlaně vstoupila do lesa. I když nevěděla, kde ho hledat, občas zavolala jeho jméno a poslouchala, jestli se neozve. Zapomněla na čas a postupovala lesem dál a dál. Už měla pocit, že se ztratila, když se před ní rozprostřelo jezero.
Zhasla mobil, protože ve svitu hvězd a měsíce ho nepotřebovala, a zůstala bezradně stát na břehu.
„Adame?!“
Jen slabá ozvěna skal jí několikrát vrátila jeho jméno zpátky. Vtom zaslechla za sebou zapraskání větvičky. Prudce se otočila a spatřila mezi stromy dvě světélka. Když přišel blíž, poznala ho.
„Ahoj, příteli. Kde se tady bereš? Taky se touláš?“
Vlk k ní došel a jemně do ní šťouchl čumákem.
„Já vím, já mám co říkat. Měla bych být doma a chystat se do postele,“ pohladila ho po hlavě. „Jak se máš?“
Zvíře pod jejím dotekem vydalo svůj typický spokojený hrdelní zvuk a Hope si k němu dřepla.
„Asi dobře, viď?“ Usmála se, když se k ní přitulil, a nepřestávala ho hladit. „Ty jsi mazel. Ráda bych tu s tebou zůstala, ale hledám Adama. Něco se mu muselo stát, protože v domě není, i když se tam svítí, a jeho mobil jsem našla na zemi. Mám o něj strach, víš?“ Vstala a vlk ji pozoroval, naklonil hlavu na stranu, jako by jí rozuměl. „Chceš slyšet tajemství? Myslím, že ho mám ráda. Proto teď musím jít.“
Vstala a vydala se zpátky k lesu. Po pár krocích si všimla, že vlk jde za ní.
„Chceš jít se mnou? Musím se vrátit do domu zjistit, jestli se třeba nevrátil,“ pokračovala v cestě a zvíře šlo vedle ní. Cítila se s ním bezpečně.
V domě bylo všechno jako předtím, ale Adam nikde. Posadila se na sedačku v obýváku a povzdechla si.
„Ach Adame, kde jen jsi? Jak ti mám pomoct?“
Po chvíli ji zmohla únava a stočená do klubíčka usnula. Vlk ležel na prahu, smutně se na ni díval, jako by ji hlídal, hlavu položenou mezi packami.
*
„Hope?“ Ráno ji probudil jeho hlas. Zdá se jí to, nebo je skutečný? Vrátil se? Rázem otevřela oči a posadila se. Byl skutečný a klečel u ní.
„Adame, jsi to ty?“ vzala jeho hlavu do dlaní. „Kde jsi proboha byl celou noc? Hledala jsem tě, měla jsem o tebe strach.“
„Lichotí mi, že ses o mě bála, a moc mě to mrzí. Já…,“ prohrábl si vlasy. „Nemůžu ti říct, kde jsem byl, promiň.“
„Ale proč?“ vstala a nechápavě se na něj dívala. „Málem jsem zavolala policii.“
„Stejně bys mi to nevěřila, Hope,“ zavrtěl hlavou.
„Jak to můžeš vědět?“ dala si ruce v bok. „Zkus to.“
„Ne, nemůžu. Věř mi,“ řekl měkce. „Neber si to osobně, prosím tě…“
„Jak ti můžu věřit, když mi to nechceš říct? Někdo tě vydírá? Nebo… jsi měl rande?“ zamračila se, jak se jí ta představa nelíbila.
„Ani jedno, opravdu.“ Došlo mu, že udělal chybu. Zašel příliš daleko. „Asi bys měla jít,“ řekl nerad a otočil se k ní zády, aby neviděla, jakou bolest mu to působí.
„To myslíš vážně?“ zalapala po dechu a začalo v ní bublat vzteky. „Chtěla jsem ti pomoct…, mám tě ráda…“
Adam vzal její ruce do svých a zadíval se jí do očí. „Děkuju za ta slova. Neměl jsem právo nechat to zajít tak daleko, myslel jsem…,“ zavrtěl hlavou. „Na tom nezáleží, nemůžu ti dát, co si zasloužíš. Zamiloval jsem se do tebe, ale neměl jsem tě k sobě připoutat.“
„Proč tohle říkáš?“ zeptala se. Cítila slzy v očích, i když se na něj zlobila. „Já ti chci pomoct bez ohledu…“
„Nikdo mi nemůže pomoct, Hope,“ přerušil ji tvrdě, pustil ji a odvrátil se. „Nechci tě stáhnout s sebou, prosím, odejdi.“ Srdce mu pukalo bolestí, ale neotočil se, dokud neslyšel bouchnutí dveří.
Šel se osprchovat, vzal si něco k jídlu, všechno dělal tak bezmyšlenkovitě, že si ani neuvědomil, že skončil v ateliéru u počítače. Probíral se fotkami a věděl, že je konec. Když se na obrazovce objevila její tvář, měl pocit, jako by mu někdo vrazil dýku do srdce.
Měl poslouchat ten hlas a nedovolit, aby se tohle všechno stalo. Nejen že je teď on plný bolesti a smutku, protože zase zůstal sám, ztratil svou naději, ale navíc ublížil i Hope. A to ho bolelo nejvíc. Dotkl se konečky prstů její tváře na monitoru. Byl vděčný za těch pár dní, kdy ho učinila šťastným.
Měl jsem se na tebe dívat z dálky a nezasahovat do tvého života. Jen kvůli té naději jsem tě tak zranil.
Slzy mu tekly po tvářích, když vypnul počítač a opustil ateliér.
*
„Poslyš, Hope, co se děje?“ zeptala se o polední pauze Evelyn. „Jsi jak tělo bez duše, nemluvíš.“
Hope k ní zvedla oči a pokrčila rameny. „Rozešli jsme se.“
„Rozešli? To říkáš jen tak? Co se stalo?“
Po chvíli mlčení se Hope rozhodla, že by o tom měla mluvit a všechno jí vyprávěla.
„To mě mrzí. Takže jsi jeho tajemství nevypátrala,“ konstatovala Evelyn s lítostí v hlase.
„Čert vem tajemství, Eve. Já ho mám ráda, ať je to cokoli,“ prohrábla si vlasy. „Na tom teď vůbec nezáleží.“
„Tak to mě mrzí o to víc. Říkala jsi, že chceš zjistit, co skrývá, ale stejně je zvláštní, že tě od sebe tak najednou odehnal, když ti stejným dechem řekl, že se do tebe zamiloval,“ potřásla hlavou Evelyn.
„To máš pravdu,“ přikývla Hope. „Celou noc jsem o tom přemýšlela a nemůžu se zbavit pocitu, že jsem udělala chybu, když jsem odešla.“
„Myslíš?“ zapochybovala Evelyn. „Vždyť ti řekl, že máš jít. Nechtěl s tebou ani mluvit o tom, kde byl! Já bych byla taky naštvaná a odešla bych.“
„To je právě ono, byla jsem naštvaná,“ ukázala na ni prstem Hope. „Neuvědomila jsem si spoustu věcí,“ povzdechla si. „To, že o tom nechtěl mluvit, určitě souvisí s tím jeho tajemstvím, to zaprvé. Zadruhé, čím víc si ten rozhovor v hlavě přehrávám, tím víc jsem přesvědčená, že ve skutečnosti nechtěl, abych odešla.“ Na okamžik schovala obličej v dlaních. „Pokaždé, když mi říkal, abych odešla, stál ke mně zády… V tu chvíli jsem nevnímala tu bolest v jeho hlase… Měla jsem s ním zůstat, ne ho takhle opustit. Jsem pitomá.“
„No jo, jestli je to tak, co s tím chceš dělat?“
„Nevím. Nemůžu se k němu jen tak vrátit.“ Povzdechla si. „Víš, co mě trápí nejvíc?“ Když Evelyn zavrtěla hlavou, pokračovala. „Jedna věc, kterou řekl. Vyslovil to tak drsně, zbytečně drsně…, jako by mě chtěl odradit…“
„A co to bylo?“
„Řekl: Nikdo mi nemůže pomoct.“ Mráz jí přeběhl po zádech, když to řekla nahlas a srdce jí sevřel strach o Adama.
*
„Tak co máš v plánu na víkend?“ zeptala se Evelyn, když zavřely salón.
„Včera mi přišel mail od Andyho. Poslal mi výběr textů, které potřebuje ještě probrat. Tak se budu asi zabývat tím. V neděli se pro to zastaví.“
„Tak to máš o zábavu postaráno. Co vlastně ten tvůj vlk? A co sny, nevrátily se?“
„Vlka jsem viděla naposledy v neděli,“ na chvíli se zamračila při té vzpomínce, „ale sny se nevrátily, jsem v pohodě,“ pousmála se. „Poslala jsem Andymu ten můj text, tak jsem zvědavá, co na to řekne. A mám v hlavě další.“
„Určitě se mu to bude líbit,“ Evelyn taktně přešla odpovědi na své otázky. „Uvidíme se v pondělí, ještě půjdu do krámu. Tak zatím.“
„Já doma něco mám, zajdu nakoupit až v neděli, než přijede Andy. Tak pozdravuj Dana a hezký víkend.“
„Díky. Tobě taky.“
Hope zamířila na parkoviště a jela rovnou domů.
Po večeři se usadila s notebookem a kávou na verandě. Ve snaze na nic nemyslet se ponořila do pročítání textů. Bylo jich patnáct z těch pětadvaceti, které mu posledně vybrala, takže jí Andy poslal odkaz, na kterém je našla, protože by se nevešly do mailu. Stáhla si je postupně do počítače a začala je pročítat.
Dávala si do zvláštní složky ty, které by určitě na CD sama dala a když skončila, zjistila, že jich tam má čtrnáct. Přidala k nim ještě ten svůj a byla zase na patnácti. Tak tohle bude těžké. Do neděle má ale ještě čas.
Bylo jedenáct, když vypnula notebook a rozhodla se jít spát. Odnesla ho do obýváku a nádobí dala do myčky. Už chtěla jít po schodech do ložnice, když si všimla pohybu na trávníku. Vyšla na verandu a sedla si na schody.
„Copak? Máš špatné svědomí, že jsi tady dlouho nebyl?“ naklonila hlavu na stranu, když se k ní vlk váhavě blížil, „ale no tak, pojď blíž. Já se přece nezlobím,“ natáhla k němu ruku.
Došel k ní a zadíval se jí do očí. Sedl si, ale hned vstal, když ho něžně pohladila po hlavě a o krok couvl.
„Jsi dnes nějaký neklidný, děje se něco? Tady se ti nic nestane, já ti neublížím,“ podrbala ho za uchem.
Uvelebil se jí u nohou a nechal ji, aby se ho dotýkala.
„Asi máš taky své starosti, já vím,“ hladila zamyšleně jeho stříbrnou srst. „Znám to. Minule jsem Adama nenašla. Ráno se objevil a nechtěl mi říct, kde byl. Pohádali jsme se a on mě vlastně vyhodil.“
Vlk k ní zvedl hlavu a zakňučel.
„To nic, to se stává,“ pousmála se a pošimrala ho pod bradou. „Udělala jsem chybu, neměla jsem odejít a nechat ho samotného. Já vím, že to tak nemyslel, že vlastně vůbec nechtěl, abych odešla. Jenže jsem byla naštvaná a teď mě to moc mrzí,“ povzdechla si. „Ani si neumíš představit, jak moc ho mám ráda. Hrozně mi chybí.“
Vyskočil na všechny čtyři a díval se na ni.
„Nudím tě, viď? Počkej, přinesu ti vodu,“ vstala, ale vlk tiše zavyl a utíkal do lesa.
Hope se za ním dívala. V hloubi duše cítila neklid, který tu po něm zůstal.
