8. kapitola
Dopoledne Hope zajela na nákup a koupila si k obědu pizzu. Pojídala ji na verandě, i když poprchávalo, a nemohla se zbavit myšlenek na Adama.
Proč ji od sebe proti své vůli odehnal? Je jeho tajemství tak strašné, že jí to nemohl říct? Nebo nechtěl, protože se za to stydí? Řekl, že by mu nevěřila. Nedokázala si ani představit, o co by mohlo jít. Chtěla mu pomoct, ale selhala. Ba co víc, nechala ho v tom. Zůstal se svým trápením zase úplně sám.
Co jsem to udělala? Cítila jsem se ublíženě a naštvaně a přitom jsem já tolik ublížila jemu. Nejdřív jsem ho ujišťovala, že mu pomůžu bez ohledu na to, co musí skrývat, a pak jsem ho opustila, když mi řekl, že mi to nemůže říct.
Slzy ji pálily v očích, nevěděla, jak to napravit. Navíc jí strašně chyběl. Nejradši by skočila do auta a jela za ním.
*
Po osmé hodině dorazil Andy. Povečeřeli a začali se probírat texty.
„Strávila jsem nad tím celý víkend, bylo to fakt těžké, ale vybrala jsem jich deset. A ještě ti přidám jeden svůj,“ řekla Hope, když otevřela notebook. „Teď už je to na tobě.“
„Jasně. Já se na to podívám,“ přikývl Andy. „Každopádně ti děkuju.“
„Rádo se stalo. Mě to baví,“ usmála se.
„Chci ti něco ukázat,“ podal jí flashku. „Našel jsem nového fotografa. Včera se zastavil a zkusili jsme pár fotek. Jsem z něj nadšený. Podívej,“ ukázal na první fotku. „Tady jsme pózovali sami a na té další podle jeho instrukcí.“
„Na téhle jste mnohem přirozenější, ta je krásná,“ přikývla Hope a vzpomněla si na Adama.
„Taky jsem si to říkal, když mi to dneska poslal. Je to fajn člověk, je s ním legrace, je spontánní a hlavně nás nekomanduje. Víš, co myslím? Nediktuje nám, jak se postavit a co udělat. Nechá nás pózovat, fotí a pak řekne, já bych to udělal ještě jinak, nebo takhle a takhle, pak nám dá vybrat… a vidíš! Jeho verze je vždycky lepší, ale do ničeho nás netlačí. Je fakt šikovnej, má ohromnej cit pro detail,“ vyprávěl nadšeně.
„To je bezvadný, Andy.“
„Jsem rád, že jsem na něj natrefil.“ Zadíval se na ni. „Nejsi úplně v pohodě, viď? Něco tě trápí. Takhle tě neznám.“
„Jen jsem si vzpomněla… na toho mého… fotografa,“ uhnula pohledem. „Skončilo to.“
„Nepovídej,“ Andymu vylétlo obočí. „Vždyť jsi říkala, že je ti s ním dobře. Co se stalo?“ vzal ji za ruku.
Hope mu všechno vylíčila a slzy jí stouply do očí.
„To mě mrzí, Hope. Neházej flintu do žita, třeba to ještě není úplně ztracené,“ stiskl jí ruku.
„To nevím. On mě poslal pryč, takže to těžko může vzít zpátky a já…,“ zavrtěla hlavou. „Udělala jsem chybu, že jsem ho poslechla. Jenže on mluvil o tom, že mi to nemůže říct, že mu mám věřit, ale byla jsem naštvaná, v tu chvíli jsem nechápala, jak mu mám věřit. Byl celou noc pryč, bála jsem se o něj a pak se jen tak objeví…,“ zvedla k němu oči. „Nejvíc mě mrzí, že mě ovládl vztek a nepoznala jsem, že to nemyslí vážně. Ve skutečnosti nechtěl, abych odešla. Omílám si to pořád v hlavě… Opustila jsem ho…“
„Poslyš, všechno se dá napravit,“ řekl pomalu Andy. „To jeho tajemství, to je jak z pohádky. Víš, když mi to takhle vyprávíš, je to fakt zvláštní. Jako by v tom bylo něco… nadpřirozeného.“
„Myslíš? Je to zajímavá domněnka, ale nejsme v pohádce. Je to realita, Andy.“
„No, každopádně musím říct, že by mě to tajemství moc zajímalo,“ pokýval hlavou. „Mimochodem, proč mu nezavoláš, když tě to trápí? Třeba na to čeká. Určitě tě miluje, Hope. Jen to jeho záhadné tajemství ho odsuzuje k tomu být sám.“
„Můžu to zkusit. Nebo za ním zajet…, promluvit si…“
„Já bych do toho šel. Máš pravdu, že on ten krok udělat nemůže po tom, co ti řekl,“ Andy vstal. „Už budu muset jet, je pozdě.“
Hope ho vyprovodila ke dveřím. „Díky, Andy. Jsi skvělý kámoš,“ objala ho.
„Kdykoli. Ty jsi taky skvělá, tak se opatruj.“
Už měl ruku na klice, když Hope zaslechla zavytí.
„Slyšel jsi to?“
Andy nestačil odpovědět, Hope běžela rovnou na verandu. Rychle se vydal za ní. Klečela v trávě a vedle ní… vlk!
„Co se ti stalo?“ hladila zvíře a všimla si, že má zvednutou pravou zadní nohu. Dotkla se jí a vlk zakňučel a cuknul sebou. „Má něco s nohou,“ bleskla pohledem po zkoprnělém Andym a opatrně prohlížela zvířeti nohu. „To nic, Shaggy,“ pohladila ho po hlavě, aniž si uvědomila, že mu právě dala jméno. „Bude to dobré, pomůžeme ti,“ podívala se na Andyho. „Pomůžeš mi s ním? Musí k veterináři a já ho neunesu.“
„Hope, je to vlk, jsi si jistá? Pokouše nás oba, je to šelma!“ snažil se jí to vymluvit, aniž by se hnul z místa.
„Já vím. Znám ho už dlouho, všechno ti vysvětlím,“ naléhala Hope a ukázala mu ruce od krve. „Nemůžu ho nechat jen tak, vždyť vykrvácí.“
„Dobře, zkusím to.“ Pomalu se přibližoval, ale vlk na něj zavrčel. Andy se okamžitě zastavil.
„Jen klid, Shaggy,“ nepřestávala ho hladit, „to je Andy, můj velmi dobrý kamarád, pomůže ti, ano?“
Zvíře se na ni podívalo a jako by rozumělo, otočilo k němu zrak.
„Neboj, nic ti neudělá,“ ujistila Andyho.
Ten došel až k vlkovi a nechal mu očichat ruku. Opatrně ho pohladil a když viděl, že mu zvíře skutečně nehodlá ublížit, vzal ho do náruče a zamířil k autu.
*
„Zlomené to není, ale rána je poměrně hluboká. Bude to chtít pár stehů,“ objasnil veterinář, když nohu prohlédl. „Máte to zvíře doma, nebo jste ho někde našli?“
„Doma,“ odpověděla bleskově Hope. „Tedy, na zahradě.“
„Dobře, jinak bych použil samovstřebávací stehy.“
„Takže bude v pořádku, Glenne?“ zeptal se Danny a podíval se na Hope, která se odmítla od Shaggyho hnout.
Znal veterináře dlouho, jezdil k němu pravidelně se svým psem.
„Samozřejmě,“ odpověděl Glenn, aniž by zvedl oči od práce. „Rána se zahojí.“
„Díky,“ ozvala se Hope.
Stála u Shaggyho, hladila ho a neustále k němu šeptem promlouvala, jako by byl malé dítě. Byl celou dobu neuvěřitelně klidný a díval se na ni smutnýma očima.
„Hotovo,“ zvedl oči Glenn. „Má tam pět stehů, rána potřebuje klid, ale zvíře bude v pořádku. Stehy se musí za tři týdny vyndat.“
„Děkuju, Glenne.“ Andy si s ním potřásl rukou, vzal Shaggyho do náruče a vyšel z ordinace.
*
Hope rozprostřela pod okno verandy naproti schodům starou deku.
„Vážně si ho necháš v domě?“ Andy váhavě položil vlka na deku.
„Přece ho nevyženu, když je zraněný,“ postavila vedle vlka misku s vodou. „Napij se, určitě máš žízeň,“ pohladila Shaggyho a ten jí olízl ruku. „Nemáš zač, Shaggy.“
Andy s úžasem pozoroval, jak si ti dva rozumí, i když jeden z nich nemůže mluvit.
Shaggy vstal a začal pít.
„Děkuju moc, Andy, že jsi mi pomohl. A jemu,“ dodala, když viděla jeho starostlivý pohled.
Shaggy zvedl hlavu, jako by věděl, že se o něm mluví.
„Mám o tebe strach. Nechávám tě v domě s šelmou z lesa, to se mi vůbec nelíbí,“ zavrtěl hlavou.
„Jeď klidně domů. Nic se mi nestane, vždyť jsi viděl, jak se chová. Nechám otevřené dveře na verandu, kdyby chtěl ven.“
„Dobře, ale ráno mi dáš vědět, že jsi v pořádku, slibuješ?“ namířil na ni prstem.
„Slibuju,“ přikývla vážně, chápala, jak to na Andyho působí.
Když šla spát, zastavila se u schodiště, dřepla si a vzala Shaggyho hlavu do dlaní.
„Dobrou noc, Shaggy, ničeho se neboj. U mě jsi v bezpečí. Kdybys chtěl ven, dveře na verandu jsou pootevřené. Já budu tam nahoře, kdybys něco potřeboval, ozvi se, uslyším tě,“ chvíli se mu dívala do očí, pak ho něžně políbila na čumák.
Shaggy přivřel oči a položil jí packu na předloktí. Když stoupala po schodech do své ložnice, sledoval ji, dokud nezmizela ve dveřích.
Po krátké sprše Hope vklouzla do postele a těsně předtím, než usnula, jí proběhla hlavou jediná myšlenka.
Usínám v domě, ve kterém je se mnou opravdový vlk, a přijde mi to úplně normální, cítím se naprosto v bezpečí.
*
Ráno vyšla z pokoje a okamžitě její pohled zalétl k dece pod nimi. Přidržela se zábradlí a zalapala po dechu nad tím, co spatřila. Místo Shaggyho ležel na dece nějaký člověk.
Pomalu sešla po schodech dolů. Byl úplně nahý. Došla až k němu a šťouchla ho do ramene.
Pohnul se, takže není mrtvý.
Nepatrně se jí při tom zjištění ulevilo.
Když se otočil a začal se zvedat, zůstala oněměle stát.
Adam?!
