9. kapitola
„Co tady děláš?! Kde je Shaggy? Co jsi udělal Shaggymu, ty úchyle?!“ spustila na něj. „Vypadni!“ ukázala na dveře. „Ven!“ vykřikla, když se nehýbal.
Okamžik se na ni díval a když se vzpamatoval, vyběhl otevřenými dveřmi ven a přes louku do lesa.
„Shaggy? Kde jsi?“ proběhla celé přízemí domu, ale nenašla ho. Vyběhla přes verandu na trávník, rozhlížela se a nepřestávala ho volat. „Panebože, snad jsi v pořádku.“
Vrátila se dovnitř, nalila do misky čerstvou vodu a než odešla z domu, ujistila se, že jsou dveře na verandu pootevřené, aby se Shaggy mohl kdykoli vrátit. Třeba měl hlad a vyběhl si pro něco do lesa. Jen doufala, že je v pořádku, že si nepotrhal stehy a že se vrátí.
Když dorazila na parkoviště, zůstala chvíli sedět v autě. Nedokázala pochopit, co se vlastně stalo. Proč ležel Adam na té dece, proč se jí nahý vloudil do domu? Nevěděla, jak si to vysvětlit, ale cítila nad jeho chováním obrovské zklamání.
Celý den byla zamlklá, pořád myslela na to, jestli je Shaggy v pořádku, a při myšlence na Adama jí bylo všelijak.
To jsem se v něm tolik spletla?
Vztek a lítost se střídaly jak na horské dráze.
Evelyn si toho nemohla nevšimnout. Pozorovala kamarádku a když odešla poslední zákaznice, zamkla a odvedla Hope do kanceláře.
„Tak povídej. Co s tebou je?“
Hope jí to vylíčila a při tom si celou scénu znovu přehrávala, znovu ji prožívala.
„Byl nahý? A co tam vůbec dělal?“ zeptala se překvapeně Evelyn.
„Úplně nahý. Strčila jsem do něj, měla jsem strach, že tam leží mrtvola. Až když se zvedl, zjistila jsem, že je to on,“ Hope si prohrábla vlasy. „Proč tam byl, to je mi prostě záhadou, naprostou záhadou.“
„A jak to vysvětlil?“
„Nijak,“ Hope zahanbeně sklopila oči. „Nepustila jsem ho ke slovu. Vyhodila jsem ho.“
„Ty jsi číslo. To já bych chtěla vědět, co to má znamenat,“ zavrtěla hlavou Evelyn.
„Nevím, možná tam nechtěl být…,“ Hope se zamyslela. „Když si to promítnu zpětně, byl vyděšený víc než já, vypadal zmateně, jako by se ocitl někde, kde neměl být.“
„Což je pravda,“ přikývla Evelyn. „Měla bys to nahlásit na policii.“
„Ne, to ne. S tím zatím počkám,“ zavrhla to Hope. „Jen mám strach o Shaggyho.“
„No jak myslíš. Shaggy se o sebe postará, neboj, ale pokud by se ještě něco takového stalo, měla bys to nahlásit, Hope.“
„Tohle už podruhé nechci zažít, to mi věř,“ potřásla hlavou.
*
Hope dorazila domů úplně bez nálady. Připravila si lehkou večeři a napsala Andymu. Psala mu hned ráno, ale nerozepisovala se o tom, co se stalo. Vzápětí jí přišla odpověď, že k ní dorazí kolem deváté. Poslala OK a rozhodla se, že se osprchuje. Zastavila se u schodů, kde jí padl pohled na opuštěnou deku, a vybavily se jí Adamovy oči. Bylo v nich překvapení, strach a stud, jako by sám nechápal, kde je. Možná na něj neměla tak ječet, spíš mu nabídnout nějaké oblečení a dát mu prostor pro nějaké vysvětlení.
Jenže jak by TOHLE vysvětloval?
*
Seděla na verandě, kolena přitažená k bradě a čekala na Andyho. Občas se podívala k lesu, jestli se třeba neobjeví Shaggy. Myslela na Adama a byla čím dál víc přesvědčená, že to neudělal schválně, i když proto neměla reálné vysvětlení. Takhle se přece netváří člověk, který chce druhému způsobit šok, nebo něco ošklivého. Proč se tady ale objevil? Na tuhle otázku nebyla schopná najít odpověď, i když na to nemohla přestat myslet.
„Ležel tam… na té dece? Úplně nahý?“ zeptal se Andy, když mu řekla, co se ráno stalo.
„Jo, přesně tak,“ zavrtěla hlavou. „Promiň, jsem úplně mimo. Dáš si kávu?“
„To by chtělo něco silnějšího,“ pousmál se, ale při pohledu na ni hned zvážněl. „Ne, káva stačí samozřejmě.“
Šel za ní do kuchyně a chvíli ji mlčky pozoroval. Sedl si ke stolu a přemýšlel o tom, co mu vyprávěla.
„Díky,“ vzal si od ní hrnek. „Poslyš, zní to čím dál víc jako příběh z pohádky.“
„Z pohádky?“ zavrtěla hlavou. „Spíš z hororu, ne?“
„To máš jedno. Je v tom něco nadpřirozeného, dej na mě,“ řekl přesvědčeně a napil se.
„Andy, neblázni,“ sedla si k němu. „Žijeme v reálném světě. Pohádky a horory jsou jen v televizi,“ pronesla rozhodně.
„Nějaké vysvětlení to ale mít musí, že jo? Všechno se dá nějak vysvětlit.“ našeptával Andy. „Co ti řekl on?“
„Vysvětlení určitě existuje, jen nevíme jaké,“ vyhnula se poslední otázce.
„Souhlasím. A jak že ti to vysvětlil?“ nedal se Andy.
„Nevysvětlil. Vyhodila jsem ho,“ pokrčila rameny. „Půjdeme na verandu? Kdyby se vrátil Shaggy. Mám o něj strach.“
„A on necítil potřebu ti to vysvětlit? To celou dobu mlčel?“ Andy se uvelebil na verandě.
„Budeš se divit, ale mlčel,“ Hope postavila hrnek na stůl a opřela se o zábradlí čelem k němu. „Vypadal zmateně… A ty jeho oči…,“ potřásla hlavou. „Pořád to vidím. Měl strach, styděl se… Víš, on evidentně nevěděl, kde je a proč.“
Andy se na ni mlčky díval a pokyvoval hlavou.
„To přece nenaznačuje nic nadpřirozeného,“ řekla odmítavě, i když nic neřekl.
„Pak se bude potřeba smířit s tím, že tvůj bývalý přítel je úchyl.“
Hope při té představě vhrkly slzy do očí a u srdce ji bodlo. „Myslíš, že jsem se v něm… tolik spletla?“ Hlas se jí zachvěl.
„Pojď sem,“ vstal a objal ji. „Všechno se vysvětlí. Ty ho pořád miluješ, viď?“
Držel ji u sebe a hladil ji po vlasech, když se rozplakala, ale cítil, že přikývla. Když spatřil pod verandou vlka s jednou packou na schodu, odtáhl ji od sebe.
„Hope, podívej.“
Zvedla k němu oči a otočila se směrem, kam se díval. Rozběhla se přímo k němu.
„Shaggy, ty ses vrátil,“ dřepla si a objala ho. „Jsi v pořádku?“ zkontrolovala mu nohu, obvaz vypadal netknutý, jen mu z něj sundala pár větviček, které se mu do něj asi zachytily v lese.
Shaggy pohnul ocasem na pozdrav a přitulil se k ruce, kterou ho hladila. Hope ho doprovodila k dece a vyměnila mu vodu. Byla tak šťastná, že se vrátil, že jí ani nepřišlo na mysl, jak je možné, že vlk vrtí ocasem.
„Ráno mi dej vědět, že je všechno v pořádku,“ řekl Andy, když se loučil u dveří.
„Dám,“ slíbila.
„Uvidíme. Tak zatím.“
„Měj se a díky. Omlouvám se, že tě pořád otravuju…“
„To neřeš, víš, že jsem tady pro tebe, kdykoli je to potřeba. Tak dobrou.“ Andy se usmál a odešel.
Než šla spát, zastavila se u Shaggyho. „Dobrou noc. Jsem ráda, že jsi zpátky. Měla jsem o tebe takový strach.“
Shaggy se posadil a opřel si o ni přední packu. Hope ho pohladila po hlavě a usmála se.
*
Když ráno vstala, s obavami pohlédla na deku. Shaggy byl sice pryč, ale na dece nikdo neležel. S úlevou odešla do práce poté, co napsala Andymu, že je všechno v pořádku, a doufala, že se Shaggy večer vrátí.
*
Čas plynul a Hope si na přítomnost Shaggyho zvykla. I když byl každé ráno pryč, večer po desáté hodině se vracel domů.
Mazlila se s ním a on jí nikdy neublížil. Olizoval jí ruce a když s ním mluvila, naslouchal jí a pokládal jí packu na předloktí. Jak se jeho zranění postupně hojilo, začal za ní chodit po domě jako pejsek. Hope ho milovala a on ji poslouchal na slovo.
*
Jakmile Hope otevřela dveře, Shaggy vběhl dovnitř a uvelebil se na své dece. Odložila kabelku v předsíni a zamířila do kuchyně.
„Dáš si něco?“ otočila se k Andymu.
„Ne, díky. Pojedu domů, je pozdě.“
„Děkuju, že jsi se mnou jel. I za Shaggyho,“ ohlédla se na vlka a ten vydal krátký hrdelní zvuk hodně podobný zaštěkání. Hope se zasmála. „Zdá se, že ti poděkoval sám.“
„Není vůbec zač,“ usmál se Andy a kývl na Shaggyho. I když byl ostražitý, docela se s vlkem skamarádil. Vůbec se nechoval jako divoké zvíře a teď dokonce zaštěkal. „Poslyš, příští týden začneme zkoušet. Už je všechno vypilované, takže bych byl rád, kdyby sis to poslechla. Taky bych ti chtěl představit toho fotografa, jak jsem ti říkal posledně. Budeme fotit několik verzí promo fotek. Přijedeš?“
„Určitě. Tak v sobotu? V kolik mám dorazit?“
„Mohla bys v pátek, kolem třetí? Myslím, že potřebuješ změnu. Žiješ teď poněkud… zvláštně,“ pokrčil rameny.
„Zkusím to. Domluvím se s Evelyn,“ usmála se. „Už teď se těším.“
„Já taky.“ Už stál u dveří, ale ještě se k ní otočil. „Víš, asi bys měla zvážit, co dál,“ kývl směrem k vlkovi. „Teď, když je zdravý, má vyndané stehy… Je to divoké zvíře, ne domácí mazlíček,“ mluvil pomalu a pečlivě volil slova. „Možná bys ho měla nechat jít.“
Hope zvážněla, ale přikývla. „Já ti rozumím. Vím, že potřebuje volnost. Já mu ji dávám…“
„Chápu to. Nechtěl jsem se tě dotknout,“ dodal, když viděl, jak posmutněla. „Já jen že vlk nepatří do domu, ale ta volba je na tobě,“ podíval se na hodinky. „No nic. Dobrou noc, Hope.“
„Já vím. Dobrou…,“ stála mezi dveřmi, dokud neodjel, a myslela na jeho slova. Věděla, že má pravdu.
Zavřela je a než šla spát, zastavila se u Shaggyho. Sedla si k němu na deku a on se k ní hned přitulil.
„Jsem ráda, že jsi v pořádku. Teď se můžeš zase vrátit do lesa, tam jsi doma, já to vím,“ hladila ho po hlavě. „Mám tě moc ráda, Shaggy, ráda tě zase někdy uvidím, ale…,“ polkla a zavřela na chvíli oči, „…nemusíš se zítra vracet, jsi volný. Žij tak, jak jsi zvyklý, ano? Já se nebudu zlobit. Budu se těšit, až zase přijdeš.“
Položil jí packu na předloktí, olízl jí ruku a zvedl k ní hlavu.
„Nemáš vůbec zač, můj milý příteli,“ dala mu pusu na čumák a v slzách, které ji pálily v očích, se usmála. „Dobrou noc,“ vstala a vyběhla po schodech nahoru.
Smutné vlčí oči se za ní dívaly jako každý večer.
*
Ráno Hope s těžkým srdcem opouštěla prázdný dům a po práci jela k Evelyn, se kterou strávila večer. Daniel měl noční, tak se rozhodly udělat si dámskou jízdu. Evelyn otevřela láhev vína, povídaly si a pak si pustily film. Také se domluvily, že si Hope vezme v pátek volno, aby mohla jet do zkušebny, a slíbila Evelyn, že jí to vynahradí.
Domů dorazila v půl jedenácté. Postavila na kávu a vyhýbala se pohledu ke schodům. Chtěla si jít ještě sednout na verandu, ale na prahu se zastavila, když periferním viděním zachytila pohyb.
Postavila hrnek na parapet a otočila se. Přivítalo ji tiché zavytí a mávání ocasem.
„Shaggy, ty ses vrátil!“
V momentě byl u ní a málem ji povalil, když se o ni opřel předními packami. Ještě že měla za zády zárubeň dveří. Se smíchem se zapotácela a objala ho.
„Ale jdi ty!“ pokárala ho, když jí olízl obličej, ale její oči se smály.
*
Hope si dnes ráno přispala a po snídani si zajela do bazénu zaplavat. Po cestě domů se zastavila ve Starbucks, dala si kávu a koupila si s sebou lehký oběd. V půl třetí se vydala na cestu do zkušebny.
Ještě než došla ke dveřím, slyšela hlasitou muziku. Počkala na pauzu a zabouchala na ně. Netrvalo dlouho a Andy otevřel.
„Ahoj, pojď dál. Už jsme začali.“
„Ahoj. Slyšela jsem, takže jsem radši počkala, až bude chvíli ticho, abys mě slyšel.“
Ocitla se v místnosti vykládané světlým dřevem, po levé straně měla kapela rozložené nástroje, naproti nim pod oknem byla kožená sedačka a vedle ní byl stůl plný jídla.
„Jsem rád, že jsi tady,“ usmál se Andy. „Chovej se tu jako doma, dej si, co budeš chtít,“ ukázal na stůl. „Tamhle v rohu je lednička s pitím. Právě jsme začali s focením.“
Hope si všimla, že kluci z kapely pózují fotografovi, ale výhled jí zakrýval Andy.
„Díky. Nedělej si se mnou starosti,“ přikývla s úsměvem.
„Seznámím tě,“ pohnul se směrem k fotografovi a chtěl ho vyrušit.
Odkryl jí výhled a ona ho hned poznala, i když byl zády k ní. Měl bílé tričko a kraťasy, v ruce foťák, vlasy rozpuštěné.
„Počkej, Andy,“ chytila ho za ruku. „Nech ho pracovat. Nemusíš mě představovat, já ho znám.“
„Vážně?“ otočil se zpátky k ní.
„Jo, to je můj bývalý přítel.“
„Ten přítel…, co byl nahý… místo Shaggyho?“ zeptal se a obočí mu vylétlo.
Hope jen přikývla. „Měla bych odejít.“
„Počkej, neblázni, sotva jsi přišla,“ položil jí ruku na rameno. „Já vím, že ho teď asi nechceš vidět, ale myslel jsem, že si poslechneš ty písničky.“
Na chvíli se zamyslela a nakonec k němu zvedla oči.
„A víš co? Máš pravdu. Já jsem se přijela bavit a nenechám si to zkazit. Zůstanu,“ pousmála se.
„Správná řeč! To je super. Tak si udělej pohodlí, já se k tobě vrátím,“ mrkl na ni a šel se přidat k ostatním.
Hope vytáhla z lednice láhev coly a uvelebila se na sedačce. Adam k ní byl pořád zády, zatím o ní nevěděl. Netušila, co přijde, až si jí všimne.
Adam navrhl ostatním, že by mohli udělat pár fotek venku. Souhlasili a vyšli chodbou, která byla za nimi a Adam je následoval, aniž by musel změnit směr.
Zvedla si nohy a prohlížela si místnost. Všimla si, že vedle dveří, kterými přišla, byly ještě jedny. Po chvíli vstala a šla k oknu. Usmála se, když viděla, jak kluci blbnou na zahradě, která byla za domem. Andy stál pod stromem, Carl vedle něj a Dave, bubeník, dokonce vylezl na strom a zachytil se tak, že nad nimi visel hlavou dolů. Adam je nechal pózovat a jen je zachycoval, sem tam jim něco navrhl, ale neslyšela ho.
Rychle se schovala, když se natočil tak, že by ji mohl vidět a sklopila oči. Najednou si všimla poměrně čerstvé jizvy na jeho pravém lýtku. Tam má jizvu i Shaggy. Odlepila se od okna.
To je náhoda. Pohádky přece nejsou.
Zavrtěla hlavou nad svými myšlenkami a šla si zase sednout.
Chlapi se začali trousit dovnitř a první ji spatřil Dave.
„Nazdárek, vůbec jsem si tě nevšiml,“ utopil ji v objetí, když vstala. „Rád tě vidím.“
„Ahoj, zato já jsem viděla, jak jsi venku dělal netopýra.“
Společně se tomu zasmáli a Dave si šel pro něco k pití. Postupně se pozdravila i s Carlem, zpěvákem Mikem a basákem Johnnym.
Adam stál s Andym v chodbě a o něčem se bavili. Když skončili, Andy se u ní zastavil.
„Jdu otevřít šampaňské, doufám, že si dáš.“
„Ráda,“ přikývla a očima sledovala Adama, který vcházel do místnosti. Odložil si foťák na stolek vedle dveří a rozhlédl se.
V momentě, kdy zachytil její pohled, se jí rozbušilo srdce. Ty smutné oči ji nepřestanou dojímat. Šel přímo k ní a posadil se v uctivé vzdálenosti, aniž by z ní spustil zrak.
„Ahoj, nevěděl jsem, že tady budeš,“ odmlčel se na okamžik. „Vím, že jsem ten poslední, koho chceš vidět. Omlouvám se za to, co se stalo minule…, asi na to nemůžeš zapomenout,“ sklopil oči. „Můžeš mi to odpustit?“ zašeptal a podíval se na ni. „Nemělo se to stát, ale neumím vrátit čas, abych to napravil.“
Nechodil kolem horké kaše a jeho slova byla upřímná, o tom nepochybovala. Na druhou stranu se to nesnažil nijak vysvětlit, ale to se dalo pochopit.
„Víš, nezachovala jsem se správně. Nemyslela jsem to tak s tím… úchylem, vím, že nejsi nic takového. Neměla jsem na tebe ječet a ještě tě vyhnat… bez oblečení. V tu chvíli jsem byla v šoku a plná vzteku… Ani jsem tě nepustila ke slovu. Můžeš mi to odpustit?“
Malinko se usmál a přikývl. „Úplně to chápu. Tak si odpustíme navzájem? Strašně jsi mi chyběla, Hope.“
„M-hm,“ zlehka se dotkla jeho ramene. „Musím přiznat, že se mi po tobě stýskalo.“
Ten dotek se mu rozlil celým tělem a cítil, jak jeho duši rostou křídla. Váhavě k ní natáhl ruku a pátral v jejích očích, co si může dovolit.
„Pojď sem,“ rozpřáhla náruč a on si ji ochotně přitáhl a pevně ji objal.
„Děkuju,“ zašeptal jí do vlasů a zavřel oči.
Teď jsem to zase já, už mi nic nechybí.
Když je otevřel, všiml si, že ostatní stojí u stolu se sklenkami v ruce a dívají se na ně. „Asi bychom měli jít k ostatním, koukají na nás,“ řekl tiše.
Hope ho nerada pustila a společně vstali.
„Tak koukám, že to dobře dopadlo,“ pronesl Andy šeptem, když se k ní naklonil, aby jí podal skleničku.
„Zdá se, že jsme si odpustili. Dík,“ šeptla a vzala si skleničku. „Tak na co si připíjíme?“ řekla nahlas.
„Na to, že brzy vydáme druhé CD a na našeho skvělého fotografa,“ pozvedl Andy skleničku. „A samozřejmě na zdraví.“
Přiťukli si a Hope se napila. „To je výborné šampaňské.“
„To přinesl Adam,“ kývl na něj Andy.
„Cattier Glamour Rosé,“ objasnil Adam.
„To se pozná znalec,“ usmála se na něj Hope a s radostí zaznamenala, že úsměv, který jí vrátil, měl i v očích.
Andy se na ně díval a byl rád, že oba tak září.
Kéž by jim to vydrželo.
Kapela se chopila nástrojů a začala hrát. Hope s Adamem seděli na pohovce a přihlíželi soukromému koncertu, který pro ně byl uspořádán. Na závěr Mike oznámil, že zahrají baladu, kterou se rozhodli přidat jako jedenáctou skladbu na připravované CD. Na začátku hrála jen Andyho kytara a při prvních slovech Hope poznala jeden ze svých textů.
Dvě žlutá světýlka v temném lese,
když se probudím, jsou tatam.
Chci vědět, co znamená ten sen.
Proč denně přichází a je tak sám.
Nevěřím na špatná znamení,
zlo nezíská nade mnou moc.
Spíš je to symbol utajení,
přijdu, žádáš-li o pomoc.
…
Když dohráli, odměnila je nadšeným potleskem.
Po vystoupení nastala volná zábava, Andy pustil hudbu, jedlo se a pilo. Carl ji jako první vyzval k tanci a jakožto jediná žena v místnosti šla z ruky do ruky.
„Tak jsi mu odpustila?“ zeptal se zvědavě Andy, když s ní tančil.
„Taky jsem udělala chybu. Odpustili jsme si navzájem,“ přikývla.
„To jsem rád. Víš, nenapadlo mě, že je to on, ale nakonec je to dobře, že jste se setkali. Nejspíš by ten první krok ani jeden z vás neudělal.“
„Asi ne. On určitě ne a já…,“ pokrčila rameny, „… nevím.“
Hudba dohrála a Hope si ze stolu vzala svou skleničku.
„Smím prosit?“ ozval se za ní Adam.
Napila se, odložila skleničku a otočila se k němu. Podala mu ruku a on si ji odvedl doprostřed místnosti.
„Víš, Adame, neudělala jsem jen tu jednu chybu. Nemyslím jen, když jsme se viděli posledně,“ dala mu ruce na ramena.
„O žádné nevím,“ zatvářil se překvapeně a položil jí dlaně na boky.
„Já přece vím, že jsi nechtěl, abych odešla, i když jsi to říkal,“ potřásla hlavou. „Moje velké mínus je, že jednám impulzivně, víš? Měla bych se nejdřív zamyslet a ne se vztekat. Bohužel to mám obráceně.“
„Nikdo není dokonalý a já tě mám rád i tak,“ přitáhl si ji trochu blíž a jeho paže se jí ovinuly kolem pasu.
„Nejvíc mě trápilo, že jsem tě v tom nechala samotného,“ posunula ruce výš a objala ho kolem krku. „Já vím, že mi to nemůžeš říct, ale mrzí mě, že se svým tajemstvím musíš žít sám.“
„Hope, chápu, že bys chtěla…“
„Já se přece neptám,“ přerušila ho.
„Já vím,“ zastavil se, když jsi uvědomil, že hudba přestala hrát. „Jsi inteligentní, bystrá žena. Jednoho dne se to dozvíš a já z toho mám velký strach,“ pomalu ji pustil. „Od té chvíle už mě nikdy nebudeš chtít vidět. A to bude můj konec,“ střelil očima po hodinách. „Musím jít,“ pohladil ji po tváři a rychle odešel.
Andy to zaregistroval a vyběhl za ním.
„Adame, počkej, co se stalo?“
Adam se zastavil a otočil se. „Omlouvám se, ale už musím jít.“
„Víš, myslím…, vím, že tě Hope má moc ráda,“ došel k němu.
„Já to vím, Andy. Věř mi, že ji miluju jako nikoho na světě,“ pousmál se. „Je to krásná, inteligentní, laskavá, milující a tak chápající bytost,“ udělal pauzu. „Vyřiď jí, že jí zavolám. Teď už fakt musím jít.“
„Vyřídím jí to. Ozvu se ti,“ dodal ještě.
Adam mu zamával, nasedl do auta a odjel.
Hope stála na zahradě u stromu, kde se předtím kapela fotila, a bylo jí všelijak. I když byla zvyklá na jeho rychlé odchody, tentokrát z toho neměla dobrý pocit. Ucítila na rameni něčí ruku a otočila se.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Andy.
„Bojím se, že jsem to přehnala,“ prohrábla si vlasy. „Já jsem ale opravdu nechtěla vyzvídat. Jen mě trápí, že s tím svým tajemstvím žije sám.“
„Říkal, že ti zavolá. Mluvil o tobě moc hezky.“
„Vážně? Říká věci, které mi nahání strach.“
„Řekl, že jsi krásná, inteligentní, laskavá, milující a tak chápající bytost. A že tě miluje,“ tlumočil Andy. „Tobě říká něco jiného?“
„To jsou krásná slova,“ pousmála se. „Mně řekl, že se to jednou dozvím a že z té chvíle má velký strach, protože už ho pak nikdy nebudu chtít vidět.“
„To nezní povzbudivě. Taky se toho bojíš?“ zvedl obočí.
„Ne,“ odpověděla bez váhání. „Ať je to cokoli, tentokrát se nenechám ničím zaslepit a budu při něm stát, to mi věř,“ chvíli mlčela. „Je tak zranitelný. Jestli mám strach, tak jedině o něj.“
„Jsi bojovník,“ pokýval hlavou. „Pojď dovnitř, začíná být chladno. Dáme si něco na zahřátí. Gwen nám připravila svařené víno.“
„To miluju. Kde ji vlastně máš?“
„Jela s Ryanem na víkend k rodičům,“ odpověděl Andy a podal jí hrnek s kouřící červenou tekutinou.
„Mňam, to je dobrota,“ usmála se. „Kolik už mu je, čtyři?“
„Pět, čas letí. Je to šikovnej kluk,“ pronesl Andy s hrdostí otce v hlase.
„Páni! Musíš je někdy oba vzít s sebou, až ke mně pojedeš.“
„Rád. Domluvíme se.“
Přerušil je Carl. „Tak si myslím, že tu Adam nechal fotoaparát,“ ukázal na stolek u dveří.
„No jo, nechal,“ potvrdil Andy. „Poslyš, ty víš, kde bydlí, mohla bys mu ho po cestě domů hodit?“
„Určitě. Vezmu ho s sebou.“
*
Hope dorazila k jeho domu těsně před desátou. Vzala foťák a vystoupila z auta.
Procházela kolem okna a viděla v něm Adama stát. Pak se sehnul, pomyslela si, že mu asi něco upadlo, ale už se neobjevil. Po pár krocích došla na zahradu a zůstala stát jak opařená, když z domu vyběhl vlk a zmizel v lese.
To nemůže být pravda!
Vešla do domu, všude se svítilo. Volala Adama, ale evidentně tu nebyl. Nahlédla do ateliéru a všimla si rozsvícené obrazovky u počítače. Byla na ní její fotka od jezera, která se mu tak líbila. Položila mu foťák vedle obrazovky a zavřela. Připadala si tu v jeho nepřítomnosti jako zloděj.
Sedla si do auta a začalo jí docházet, co vlastně viděla. Srdce jí bušilo jak splašené a myšlenky vířily v hlavě jedna přes druhou.
Kdy že to skončily moje sny? Ano, když se objevil Shaggy, nebo spíš jeho oči, ale současně to bylo v době, kdy se Adam vrátil do Fort Lauderdale. Vždycky musel odejít v osm a Shaggy se nikdy neobjevil před desátou.
Pohlédla na hodinky. Pět minut po desáté. Hlasitě vydechla a rozjela se domů.
Když jsem k němu poprvé přijela, zrovna se probudil.
Nato se jí vybavil Adam ležící na Shaggyho dece tenkrát ráno.
Adam má stejnou jizvu na stejném místě jako Shaggy.
Zaparkovala a potřásla hlavou.
To přece není možné! Jak by mohlo?
Doma šla rovnou ke schodům. Shaggy ležel na dece a když ji uviděl, zvedl hlavu a zavrtěl ocasem. Hope se posadila na schody a dívala se na něj. V tu chvíli si uvědomila, že se nikdy jako vlk nechoval, spíš jako pes. Vrtěl ocasem, chodil za ní, olizoval ji a občas i zaštěkal.
Vstal, šel k ní a položil jí hlavu na koleno. Sedl si a díval se na ni. Vzala mu hlavu do dlaní.
Ano, ty oči…, krásné, smutné oči…
„Adame?“ zašeptala.
Vlk sebou škubl, couvl a mírně sklonil hlavu, aniž by z ní spustil oči.
„Mám věřit, že jsi to ty?“ polkla, když stál bez hnutí. Mlčení je souhlas. „Jak je to možné? Kdo ti tohle způsobil?“ zavrtěla hlavou a přejela si dlaní obličej. „Já vím, že mi to teď nemůžeš říct. Promiň tu spoustu otázek.“ Slzy se jí nahrnuly do očí a srdce ji bolelo.
Pomalu začal couvat ke dveřím.
„Ne, neodcházej, prosím,“ vstala, ale on se otočil a rozběhl se ven. „Počkej, neopouštěj mě takhle.“
Běžela za ním, ale už byl dávno pryč. Padla na kolena uprostřed trávníku a rozplakala se.
Vždyť je to jak na horské dráze. V jedné chvíli tančím s mužem, kterého miluju, a vzápětí odejde. V jedné chvíli se těším, že ho uvidím, až mu vrátím foťák, a ve druhé objevím jeho tajemství… a je zase pryč.
Otřela si oči a pomalu se vracela do domu.
Jeho tajemství… Teď ho znám…
V lednici objevila načatou láhev rumu, který používala při pečení. Chvíli uvažovala o skleničce, ale nakonec si dala pořádný doušek z lahve. Na co skleničku?
