11. kapitola
Hope odložila kabelku v kuchyni a vytáhla mobil.
„Ahoj, jak se máš? Víš, očekávala jsem, že uvidím… Shaggyho…, ale celý týden se neukázal. Spal jsi venku?“
„Ahoj, mám se dobře. Nějak jsem nemohl spát, zůstal jsem v lese. Jak se máš ty?“
„Dobře. Právě jsem dorazila domů a budu dělat večeři. Myslela jsem, že by ses mohl zastavit. Hlavně mi neříkej, že je pozdě,“ usmála se.
„No, já nevím. Myslíš, že není? Co bude k večeři?“
Cítila, že i on se usmívá. „Kuřecí se zeleninou a šťouchanými brambory. Máš hlad, viď?“
„To teda mám,“ uchechtnul se. „Budu u tebe za půlhodiny.“
„Bezva. Jo, Adame? Vezmi si s sebou něco na převlečení a plavky.“
„To je zvláštní požadavek. Dobře, ale pak mi to musíš vysvětlit.“
„Jasně. Jdu vařit. Tak zatím.“
*
Adam dorazil v půl osmé, Hope mu otevřela a spěchala zpátky ke sporáku.
„Mmmm, voní to krásně.“ Nechal tašku v rohu kuchyně a nahlédl jí přes rameno do hrnce.
„Bude to za chviličku,“ ohlédla se s úsměvem. „Dal bys příbor na stůl?“ ukázala mu, kde jsou příbory a vrátila se k hrnci.
„Proč jsem si měl vzít ty plavky?“ zeptal se, zatímco prostíral.
„Říkala jsem si, že bychom zítra odpoledne mohli vyrazit na pláž,“ vysvětlovala a nandávala jídlo na talíře. „Dopoledne musíme jít nakoupit, je pátek a já mám prázdnou ledničku.“ Odnesla talíře na stůl. „Snad ti to bude chutnat, dala jsem tam všechno, co jsem doma našla,“ sedla si ke stolu. „A k večeři si opečeme na ohni klobásy, co říkáš?“ Zvedla k němu oči, a všimla si, že tam stojí jak opařený. „Adame?“
„Víš, že jsi úžasná?“ zvedl v rozpacích koutek úst v mírném úsměvu. „Uvaříš večeři, vymýšlíš program na víkend a bůhvíco ještě… Takhle se o mě už hrozně dlouho nikdo nestaral, naposled babička,“ sklopil na okamžik oči.
Hope viděla jeho dojetí, vstala a pohladila ho po rameni. „Vůbec nejsem úžasná, jsem s tebou ráda,“ řekla měkce. „Navíc ty si zasloužíš pořádnou péči. Řekla jsem, že ti chci pomoct, jak jen to půjde.“
„Díky,“ zašeptal.
„Tak se pojď najíst, předtím jsi říkal, že máš hlad,“ vzala ho za ruku.
Sedli si ke stolu. „To mám.“ Věnoval jí úsměv.
Hope s potěšením sledovala, s jakou chutí se pustil do jídla. Občas k ní zvedl oči, jinak jedli mlčky. I když se blížil večer, cítila, že je Adam v pohodě a v očích mu hrálo. Začínala věřit, že mu dokáže pomoci, nebo mu to všechno aspoň ulehčit.
*
Po večeři si sedli na verandě a popíjeli kávu. Před osmou se Adam podíval na hodinky a vstal.
„Budu muset jít.“
„Víš, myslela jsem, že bys mohl zůstat,“ zvedla k němu oči. „Proto jsem chtěla, aby sis vzal s sebou i něco na převlečení.“
„Nejsem si jistý, jestli můžu zůstat, Hope,“ zavrtěl hlavou a neklid z něj sálal. „Vždyť víš…“
„Vím,“ šla k němu a vzala mu hlavu do dlaní. „Před námi je víkend, nemusíš být sám. Odejdu, kam budeš chtít, až přijde čas, a vrátím se po desáté.“
Nadechl se a zavřel oči. Chvíli si užíval teplo jejích dlaní, pak vydechl a podíval se jí do očí.
„Dobře. Zůstanu. Lhal bych, kdybych tvrdil, že chci jít pryč. Je mi s tebou dobře,“ vzal její ruce do svých a topil se v jejích očích. „Tají se mi z tebe dech,“ vydechl s úsměvem. „Nikdy jsem nepotkal někoho, jako jsi ty. Jsi krásná nejen navenek, Hope. Vážím si toho, že ti nejsem lhostejný. Od první chvíle, co jsem tě spatřil…,“ díval se na ni a chvíli hledal slova, „… mě to k tobě táhlo. I když jsem věděl, že je to nebezpečné, že bych tě měl nechat být a jen se na tebe z dálky dívat, nedokázal jsem to. Mám pocit, že mi často rozumíš i beze slov, moje duše se od tebe naučila létat, tvoje přítomnost je jako lék, který mi dává na všechno zapomenout…,“ došla mu slova, tak ji k sobě přitáhl a objal ji. „Miluju tě, Hope, ani nevíš jak moc,“ zašeptal jí do vlasů.
Hope mu ovinula ruce kolem pasu a přitulila se k němu. Slyšela tlukot jeho srdce a cítila, že to její se rozběhlo jako splašené. Už douho jí nebylo tak dobře. Jeho slova ji pohladila po duši, byl tak vděčný a upřímný, v jeho objetí vnímala jeho lásku celým tělem a uvědomila si, jak moc ho miluje.
Nevěděl, jak dlouho tam tak stáli. Mírně ji od sebe odtáhl, aby se jí mohl podívat do očí. Vzhlédla k němu a usmála se.
„Jen doufám, že jednou nebudeš litovat dne, kdys mě poznala,“ řekl polohlasem.
Položila mu ruce na ramena, stoupla si na špičky a políbila ho.
Adam tiše vzdychl, vjel jí rukama do vlasů a začal jí líbat. Vracela mu polibky a když se její rty pootevřely v němém pozvání, nezaváhal a polibek prohloubil. Hope zavřela oči a pevně mu stiskla ramena v náhlé závrati, která jí podlamovala kolena.
*
Ráno se probudil na dece a hned si všiml, že jeho oblečení leží vedle něj poskládané na hromádce. Vstal, oblékl se a zamířil do kuchyně. Cítil se svěže, spal téměř celou noc ve vlčí podobě a ještě dvě hodiny jako člověk. Pustil se do přípravy snídaně.
„Dobré ráno,“ ozvala se za ním Hope. Stůl byl prostřený a Adam naléval z konvice kávu do šálků.
„Dobré ráno,“ zvedl k ní oči a postavil konvici na pult.
„Máš dobrou náladu,“ podotkla a s chutí se napila kávy. „To je dobře.“
„Mám. Cítím se po dlouhé době jako člověk,“ usmál se.
„Adame, ty jsi přece člověk celou dobu,“ pokárala ho mírně a naklonila hlavu na stranu. „Přesto všechno jsi víc člověk, než si myslíš.“
„Jak kdy,“ zasmál se. „Počkej, něco jsem ti přivezl,“ vstal a chvíli hledal v tašce. „Včera jsem na to úplně zapomněl.“ Podal jí knihu.
Hope odložila toast a podívala se na titul. „Vlčí stopy?“ prolistovala ji a položila vedle sebe na stůl. „Díky, to si ráda přečtu.“
„Není zač. Jsou tam pěkné fotky, pro mě to bylo zajímavé čtení,“ pokrčil rameny.
„Pro mě bude určitě taky,“ pokývala hlavou. „Víš, něco mě napadlo…, ale to je asi hloupost,“ pustila se znovu do toastu.
„Povídej,“ vyzval ji, zatímco si mazal toast marmeládou.
„Napadlo mě, že sis třeba mohl najít partnerku jako vlk.“ Zamyslela se nad tím a zavrtěla hlavou. „Stejně je to pitomost, mohl bys s ní být jen v noci.“
„Ale ne, není to pitomost. Taky mě to ze začátku napadlo,“ krátce se zasmál. „Asi máš pravdu, že jsem víc člověk, protože vztah s vlčicí mi nic neříkal. Nicméně úvaha je to dobrá.“ Dojedl toast a podíval se na ni. „S tebou můžu být vlastně pořád, aspoň pod jednou střechou.“
Zastrčila si pramen vlasů za ucho a usmála se. „To je dobře.“
*
Před polednem jeli nakoupit a dali si oběd v restauraci. Odpoledne se vypravili na pláž. Byl krásný slunečný den, na obloze ani mráček.
„Je tady krásně.“ Pronesl Adam, když seděli na dece ve stínu palmy. Hope seděla před ním, záda opřená o jeho hruď, a on ji objímal oběma rukama. Cítil se jako v ráji.
„Je. Proč jsi vlastně odjel? Utíkal jsi před vzpomínkami?“ pootočila se k němu, aby na něj viděla.
„Přesně tak. Nedokázal jsem tam zůstat poté, co se v tom domě poměrně krátce po sobě stalo,“ zadíval se na moře a pak zavřel oči. „Po tom roce v Miami jsem utekl i odtamtud,“ otevřel oči a podíval se na ni. „Toulání mi přišlo jako nejlepší řešení.“
„Nakonec ses ale vrátil.“
„Už mě to věčné cestování a stěhování unavovalo. Neměl jsem žádný domov, byl jsem úplně sám,“ povzdechl si. „I když jsem byl pořád ve spojení s Nikem, byly to jen maily, nebo telefonáty… „
„Jak jsi to skrýval, když jsi bydlel s Nikem? To muselo být těžké,“ svraštila čelo.
„Víš, Nik je jediný člověk na světě, který o tom od začátku ví,“ odpověděl polohlasem. „Bez něj…,“ pokrčil rameny, „… nevím, co bych býval udělal za hloupost.“
Hope se k němu otočila úplně a pohladila ho po tváři. „Je mi to tak líto. Musel jsi být hodně nešťastný, Adame.“
„Bylo toho na mě moc. Nejdřív babička, pak Katherine… a do toho ta kletba…,“ položil dlaň na její ruku. „Měl jsem pocit, že už vůbec nemám proč žít. Nechápal jsem, proč jsem já zůstal naživu. Pak mi Nik řekl, že to byl asi záměr, tak jsem se rozhodl tomu nepodlehnout. A jsem rád, protože jinak bych tě nikdy nepotkal,“ přitáhl si její ruku a políbil ji do dlaně. „S tebou je všechno lehčí.“
Hope potlačila slzy, které ji pálily v očích, a otřela se mu nosem o vousy. „Konec vzpomínek. Neměla jsem o tom začínat,“ vstala, vzala ho za ruku a zatahala za ni. „Pojď do vody.“ Pustila ho a rozběhla se do moře.
Adam se zasmál a utíkal za ní. Brzy ji dohonil a v objetí ji stáhl k sobě do vln.
*
Po zbytek odpoledne se mu Hope snažila nedat jedinou záminku ke vzpomínkám. Večer se prošli po pláži, po cestě domů si koupili pizzu k večeři a kolem osmé se vrátili.
Po desáté sešla dolů, ale Shaggy na dece nebyl. Potřásla s úsměvem hlavou.
Ne, takhle už mu nemůžu říkat, vždyť je to Adam.
V kuchyni posbírala jeho oblečení a složené mu ho dala na deku. Vyšla na verandu a mezi stromy spatřila svítit jeho oči.
„Nepůjdeš dovnitř, Adame?“ Sešla na trávu a natáhla ruku. Vlk však vyběhl z úkrytu a strčil do ní předními tlapami, až upadla. Zůstala nehybně ležet, když před ní stál, vrčel a cenil zuby. Nechápala, co ho to popadlo. Po chvíli se otočil a utekl do lesa.
*
Když ráno sešla dolů, Adam spal na dece. Nebudila ho a dala si snídani. Vzala si kávu ven a se smíšenými pocity vzpomínala na včerejšek. Bylo to tak krásné odpoledne, užívali si na pláži, pak večeřeli na verandě. Na druhou stranu byla úplně vyvedená z míry tím, jak byl včera divoký jako vlk. Vždyť ji napadl úplně bezdůvodně a choval se tak nepřátelsky. Proč?
Dovařila oběd, prostřela stůl a šla ho vzbudit.
„Adame, je skoro jedna. Oběd je hotový,“ dotkla se jeho ramene.
„To jsem spal tak dlouho?“ otočil se a otevřel oči.
„Asi jsi měl divokou noc,“ pokrčila rameny, nechala ho, aby měl prostor se probrat a obléknout, a šla nandat jídlo.
„Co jsi myslela tou divokou nocí?“ zeptal se, když si sedli ke stolu.
„Těžko říct, nespal jsi doma. Byl jsi celou noc venku,“ zvedla k němu krátce oči a věnovala se jídlu.
„Máš pravdu. Nemohl jsem spát, cítil jsem takový divný neklid. Ani si nepamatuju, co jsem dělal, snad jen, že jsem byl v lese a pak u jezera a někdy kolem páté jsem se vrátil a konečně usnul na dece. Tak divně jsem se ještě necítil,“ zavrtěl hlavou.
Hope to nijak neuklidnilo, poočku ho pozorovala, ale rozhodla se mu nic neříkat. Alespoň zatím.
„Jaký je na dnešek plán?“ zeptal se Adam, když jí pomáhal naskládat nádobí do myčky.
„Já bych navrhovala procházku a večer opečeme ty klobásy, co jsme včera koupili,“ tázavě se na něj podívala.
„Souhlasím,“ přikývl s úsměvem a ukradl jí polibek.
*
Po cestě zpátky zvolili trasu lesem. Adam ji celou dobu držel za ruku a Hope téměř zapomněla na to, co se stalo v noci.
Najednou šlápla do něčeho měkkého a vyrojilo se z toho hejno much.
„Co to…?“ lekla se a ucouvla.
Na zemi spatřila něco, co byl dřív pravděpodobně zajíc, ale moc z něj nezbylo. Byl roztrhaný, zbyla z něj jen hlava a kosti. Zakryla si dlaní ústa a zavrtěla hlavou.
„Asi tu máme škodnou, nikdy dřív jsem tady nic takového neviděla.“ Pohlédla na Adama, jak jí nepříjemná myšlenka prolétla hlavou.
Ne, to nemohl být on. Zabíjení zvířat nenávidí.
Hned ji zavrhla, tohle se přece stává. „Jdeme pryč.“
Otočila se a pohledem přes rameno zjistila, že tam zůstal stát a zíral na mrtvolku jak uhranutý.
„Co se děje?“ Vrátila se k němu a položila mu ruku na rameno.
Odtrhl pohled od mrtvého zajíce a vzal ji za ruku. „Nic. Chudák zajíc,“ zamumlal.
Cítila jeho neklid, ale nic neřekla, jen ho odvedla pryč.
*
Hope přinesla k ohni tác s klobásami a chlebem. Adam seděl na lavici a díval se zamyšleně do plamenů. Položila tác a sedla si k němu. Vzal ji kolem ramen a přitáhl ji k sobě, aniž by odtrhl oči od ohně. Dala mu ruku kolem pasu a druhou na hruď a přivinula se k němu. Cítila, že ho něco trápí, ale nezeptala se. Věděla, že kdyby chtěl, řekl by jí to.
Byl zamlklý i po večeři, kdy zůstali sedět u ohně. Hope očekávala, že začne mluvit sám, ale pouze jeho doteky jí dávaly najevo, jak moc ji potřebuje vedle sebe. Nerušila jeho myšlenky, seděla vedle něj, držela ho za ruku, aby věděl, že tu pro něj je. V duchu přemýšlela, co způsobilo jeho zasmušilou náladu.
Pár minut po desáté vyšla z ložnice a hned si všimla, že deka je opět prázdná. Našla ho sedět v trávě kousek od verandy.
„Ahoj, jak se dnes cítíš? Jsi v pohodě?“ dřepla si a natáhla k němu ruku dlaní nahoru.
Odpovědí jí bylo zavrčení, jeho oči dnes byly jiné. Vypadal nebezpečně, když se postavil. Posunula se blíž a on vycenil zuby.
„Ach Adame, co se děje?“ povzdechla si a stáhla ruku. „Nevím, jak ti mám pomoct.“
Pomalu se zvedla a v ten moment po ní skočil. Zapotácela se, cítila, že padá na trávu a rukama si zakryla obličej. Nehýbala se, i když ji záda bolela jako čert a cítila jeho váhu na sobě. Oči měla zavřené, ale dýchal jí do tváře.
Otevřela oči, aby se ujistila, že je pryč, a pokusila se vstát. Byla v šoku, třásla se po celém těle a slzy jí tekly po tvářích, když šla pomalu dovnitř. Automaticky nechala dveře otevřené a světlo na verandě, než vyšla nahoru do ložnice.
Když se převlékala do noční košilky, všimla si škrábanců na obou předloktích. Nebyly hluboké, ale uvědomila si, že Adam je teď ve vlčí podobě opravdu nebezpečný. Vydezinfikovala si to a vyšla z koupelny.
Sedla si na postel a vzala do ruky knížku, kterou jí dal. Neměla myšlenky na čtení, ale prolistovala ji a pak narazila na text, který ji zaujal.
„Jsou plní energie, pružní a elegantní. Plaší a opatrní, ale zároveň nekompromisně suverénní. Dovedou se chovat mírně a hravě, láskyplně a mazlivě, ale současně jsou nezkrotní a neovladatelní. Tak protichůdné, zdánlivě neslučitelné vlastnosti patří ke každé vlčí povaze.
Vlk je velmi inteligentní, pohotový a má neuvěřitelnou paměť. Patří k nejkontroverznějším zvířatům na světě, neboť jsou lidmi nejsilněji nenáviděni a zároveň nejvíce obdivováni.
Byli uctíváni nejen původními obyvateli Severní Ameriky, ale i germánskými a slovanskými národy v Evropě. S rozvojem západní civilizace však začala lidská společnost vlky krutě pronásledovat, časem se stali obětí pověr a báchorek o krvelačné bestii.“
Ano, tahle slova opravdu vystihovala všechny stránky vlčí povahy, se kterými se u Adama setkala. Povzdechla si a zavřela knížku.
Ležela v posteli a nemohla usnout. Věděla, že musí něco udělat. Vždyť dnes byl divočejší než včera, byl agresivní. Co když to ovlivní i jeho lidské chování? Zatím byl spíš zamlklý a zasmušilý, ale cítila, že se v posledních dnech změnil. Neměla ponětí, jestli tu změnu způsobila ona, chtěla mu jen pomoct. Měla o něj strach. Uvědomila si, že bude potřebovat něčí pomoc, tohle sama nezvládne. Ale čí? Tohle přece nemůže nikomu říct. Zavřela oči a nechala slzy stékat na polštář. Srdce se jí svíralo obavami.
*
„Měla by ses od něj držet dál,“ potřásla hlavou Evelyn po cestě z práce. „Říkala jsem ti od začátku, že je to nebezpečné.“
„To nemůžu, Eve. To nic neřeší,“ Hope zastavila. „Musím najít někoho, kdo by mi mohl pomoct. Nějakou čarodějku…“
„Kde chceš sehnat čarodějku, copak něco takového existuje? Pustila ses do opravdu nebezpečné mise, Hope.“
„Já vím, ale nemůžu to vzdát. Copak nechápeš, že ten, kdo je v největším ohrožení, je Adam? Zhoršuje se to, musím něco udělat,“ naléhala Hope. „Musí existovat někdo, kdo mi poradí.“
„Ale chápu. Mám strach hlavně o tebe. Ty jsi přece v ohrožení taky.“
„O sebe se nebojím,“ povzdechla si Hope. „Když někoho najdu, pojedeš se mnou?“
„Podívej, ať už pojedeš kamkoli, měla by sis vzít s sebou spíš nějakého chlapa. Na dvě ženské si troufne kdekdo.“
„To máš pravdu. Tak poprosím Andyho,“ řekla odhodlaně Hope.
„Dávej na sebe pozor. A dej mi vědět.“ Evelyn vystoupila z auta.
„Neboj, dám.“
*
Hope se doma osprchovala a vyrazila k Adamovi.
Vešla do kuchyně, kde odložila kabelku a spatřila ho sedět v obýváku. Byl zamyšlený, v dlaních svíral hrnek. Nalila si kávu a sedla si k němu.
„Dneska nejsi venku?“ zeptala se měkce, napila se a postavila hrnek na stůl.
„Musím ti něco říct,“ zvedl k ní oči. „Něco se se mnou děje. Víš, jak jsme byli u tebe na procházce a našli jsme toho zajíce…, když jsem se díval na to, co z něj zbylo… Viděl jsem sám sebe, jak ho trhám, viděl jsem to svýma očima, vlčíma očima… Začínám nad sebou i nad ním ztrácet kontrolu. Nepamatuju si, co dělám, mám jen takové záblesky vzpomínek, jako u toho zajíce. Tady v lese jsem našel taky pár zabitých zvířat,“ prohrábl si vlasy a odložil hrnek. „Musím něco udělat dřív, než ublížím tobě, nebo někomu jinému. Je potřeba tu bestii zastavit.“
„Všimla jsem si té změny, Adame,“ řekla pomalu. „Jenže co s tím chceš udělat?“
„Pojď se mnou,“ vstal a vedl ji na zahradu. Tam stála vpravo vedle verandy obrovská klec. „Tohle jsem dneska koupil a nechal postavit. Když mě tam každý večer před desátou zamkneš, nebudu moct nikomu ublížit.“
Hope zírala na klec a cítila, jak ztrácí svůj klid a začíná ji ovládat panika.
„To nemyslíš vážně,“ podívala se na něj. „Jak se z toho ráno dostaneš?“
„Nevymyslel jsem nic lepšího,“ pokrčil rameny. „Tady nahoře je háček, na ten klíč zavěsíš,“ vešel do klece. „Já na něj jako člověk pohodlně dosáhnu. Klec nejde zevnitř otevřít, musím použít ten klíč.“
„Adame, to je šílené,“ zašeptala.
Vyšel z klece a pohladil ji po pažích, od ramen až po konečky prstů. Ucukla a sykla, když se dotkl jejích předloktí. Vzal ji za ruku, vyhrnul jí rukáv a spatřil škrábance. Když je našel i na druhé ruce, zamračil se.
„Takže už jsem ublížil i tobě, že jo?“ Nečekal na odpověď. „Tak vidíš. Moc mě to mrzí, Hope. Tohle je jediná možnost, jak to zvíře zastavit.“
„Není to přece tvoje chyba,“ vzhlédla k němu a pohladila ho po tváři. „Představa, že budeš trávit půlku života zavřený v kleci…,“ polkla slzy. „Musí existovat jiné řešení. Bojím se o tebe.“
„Asi jsi chtěla říct, že se mně bojíš,“ pousmál se.
„Jestli se něčeho bojím, tak je to to divoké zvíře v tobě. Nechápu, proč došlo k té změně. Chybí mi Shaggy,“ něžně se usmála a políbila ho na bradu. „Stejně ale vím, že jsi to pořád ty. Nikdy tě nepřestanu milovat, pamatuj si to.“
Adam ji objal a ona cítila jeho lásku i zoufalství současně.
Po večeři zůstali sedět na verandě. Držel ji za ruku a ona věděla, že má strach. Vnímala to z každého jeho doteku i pohybu a postupně v ní rostlo odhodlání něco s tím udělat.
„Jeď domů, Hope, nezůstávej tady,“ navrhl a díval se na ni přes mříže.
Mlčky přikývla a proběhla domem k autu. Seděla za volantem a před očima ho pořád viděla zamčeného v kleci, slzy jí tekly po tvářích. Za chvíli uslyšela bolestné zavytí. Otřela si oči a jela domů.
*
Vzala si notebook do postele a pustila se do hledání. Zkusila různá slova jako ‚čarodějka‘, ‚čarování‘, nebo ‚černá magie‘, ale bez úspěchu. Pak ke slovům přidala ‚Michaelsová‘. Nic moc se nezměnilo. Vytrvale procházela odkazy, které jí prohlížeč našel, a v uších jí znělo jeho zavytí. Viděla ho stát za mřížemi klece a věděla, že se musí něco stát, že musí něco udělat. Nemůže ho přece do konce života zavírat do klece. Situace se zhoršila, neměla ponětí, proč se to stalo, ale zoufale to chtěla zastavit. Nebo ještě lépe, tu kletbu zlomit.
